Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Neboj se

Kázání sestry farářky Marty Zemánkové 22.10.2006 na Vinohradech

Čtení: Exodus 3,1-14
Text: Zjevení 1,9-18

 Tato biblická kniha už ve svém názvu vzbuzuje tajemno, něco, co není mnoho použitelné pro každodenní život. A nejenom pro lidi nevěřící. I křesťané v ní tuší budoucnost víc než co jiného. A přece tomu tak není. Je to podobné jako s proroky ve SZ. Neprorokovali především budoucnost, ale zvali ke změně stávajících způsobů života, aby budoucnost, kterou člověk bude žít, byla dobrá.

To, jak je Jan povolán ke své prorocké službě, není nic zvláštního. Ve Starém zákoně se dočítáme u mnoha proroků, jak došlo k jejich pověření. Autor většinou popisuje rozhodující chvíli svého povolání k určenému úkolu. Nicméně shoda není úplná. Zatímco pověření k prorockému úkolu dává ve Starém zákoně Panovník Hospodin, Jana oslovuje někdo jiný, totiž Ježíš Kristus sám. Setkání s oslaveným Kristem je setkání s Bohem samým, jak svědčí Janův pád k zemi. Není to pád do nicoty, ale do odevzdanosti.

Zatímco prorocký úkol zpravidla přinášel tomu, kdo jím byl pověřen, nemálo bolesti; prorok jinak vidí, a také jinak než většina hodnotí životní situaci svého národa. Už tím se vyděluje a odlišuje. Nejednou má hořký pocit, že je zcela sám. Ne tak je to s Janem. Zůstává členem společenství, z něhož není vydělen, ale jehož ohrožení, utrpení a zkoušky solidárně přijímá za své. Jan — narozdíl od proroka — zná potěšení z víry, trpělivosti a sounáležitosti s bratřími, kteří spolu s ním žijí z díla spásy.

Rozhodující událost v jeho životě nastala na ostrově jménem Patmos. Tam se dostal nedobrovolně, „pro slovo Boží a svědectví Ježíše“. Ostrůvek byl využíván římskými úřady jako vhodné místo pro „ochrannou vazbu“, pro vyhnanství. Nepochybně bylo v něčím zájmu, aby Jan zůstával vzdálen veřejného života a nekomplikoval římským úřadům jejich práci. Připomeňme si Havlíčkův Brixen, a takových příkladů z moderních dějin bychom našli nemálo. Vždy šlo o odloučení a zpřetrhání vztahů s prostředím domova a přátel, o izolaci a vposledu o zneškodnění — uklizení —nepohodlných jedinců.

Jan je takto násilně oddělen od svých spolubratří, kteří se shromažďují v den Páně(první den po sobotě), aby slavili památku smrti a vzkříšení svého Pána. V neděli, snad v té době, kdy bratří konají bohoslužbu, se Jan ocitne „ve vytržení ducha“. Starověk obecně sdílel přesvědčení, že v takovém stavu je možné se dobrat poznání nejhlubších skutečností bytí a nahlédnout do tajemství budoucích věcí. Dodnes však toto vědomí u mnohých pohanských náboženství přetrvává.

Právě proto, že pohanský svět byl v těchto věcech „jako doma“, první církev byla naopak k podobným jevům velmi nedůvěřivá. Apoštol klade požadavek rozeznávat, zkušovat duchy, nikoliv přijímat všechno, co má nádech tajemnosti a jinosvětosti. Je víc než výmluvné, že Jan o celém vytržení mluví jedinou větou, jen jakousi boční zmínkou. O to nejde. Vždyť Jan má bystré smysly a může vidět i slyšet. To, co má předat dál, nejsou jeho pocity a vnitřní rozpoložení, ale jasné poselství.

Všimněme si také jednoho slůvka, které o Zjevení říká nepochybně víc, než se na první pohled zdá. Je to slůvko „jako“ a objevuje se v našem oddíle šestkrát. Vyjadřuje se jím podobnost, nikoliv totožnost. Zvuk, který slyší, se podobá zvuku polnice. Vidí oči „jako plamen ohně“ a vzezření, které je „jako když slunce jasně svítí“. Skutečnost, kterou vidí, se nekryje s tím, co zná. Nevyjádřitelné se zpodobňuje obrazy, které si člověk dovede představit. Něco, co každý známe i z docela všedního života. Jan tento způsob důsledně zachovává v celé knize a to nás má vést k střízlivosti, abychom v jeho obrazech neviděli víc, než dovoluje slůvko „jako“.

Hlas, který k Janovi mluví, vybízí, ba rozkazuje. Jan nemá jen vidět, ale také psát, a to sedmi církvím, sborům. Proč právě těm, které jsou postupně jmenovány, nevíme. Snad tudy procházela významná dopravní tepna. V těchto městech byly úřady římské správy a zde kvetl kult božských césarů, který se v době Janově výrazně rozmáhá. Císaři jako božstvu je zasvěcen jeden den. Ale Jan to největší přijímá ve dni, který patří Pánu. A tento Pán — „podobný Synu člověka“ — s ním mluví. Tento Pán je přítomen Janovi v celé své slávě, z níž se něco dá vyjádřit obrazy. Některé z nich byly Janovým současníkům srozumitelnější než nám. Na římských mincích bývali césarové zobrazováni spolu se sedmi hvězdami Malého vozu; touto „hvězdnou metaforou“ se zdůrazňovala jejich sláva, vláda a důstojnost. Sedm hvězd však je v ruce Syna člověka — jemu patří všechna moc! A zároveň obraz sedmi svícnů, mezi nimiž stojí. Kristus je uprostřed svých vyznavačů. Církev není něco nestálého, poletujícího dějinami sem a tam, je držena milostivou rukou toho, který je živ na věky věků.

A tato spolehlivá, věrná ruka teď spočívá na Janovi. Je to gesto lásky. Jako by touto dotykovou řečí, srozumitelnou i hluchým a slepým, měl Jan vyrozumět: „Ty se nemusíš bát!“ A skutečně toto povzbuzující zvolání, které tolikrát znělo z úst pozemského Ježíše k polekaným lidem, Jan slyší na vlastní uši: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev — a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i pekla.“

Neboj se! nechme znít i do našich životů a právě v tomto našem shromáždění. Neboj se! Nechme znít do našich strachů, i do toho strachu podvědomého, ale nejhlubšího, do strachu ze smrti. Do strachu z fyzického konce. Do boje se smrtí, kde už předem musíme počítat se svou prohrou. S prohrou a ničím jiným. Ale ten, který říká „neboj se“, ten naopak mluví o vítězství. I on byl mrtvý skutečně a beze zbytku. A přece je živ, a to bez jakéhokoliv omezení, „na věky věků“. Smrt už ztratila svou tajemnost nicoty. Klíč k ní je v rukou „Živého na věky“, patří Pánu církve.

Každá neděle, den Páně, je zvěstováním této radostné jistoty. Když on zvítězil, vstal z hrobu a je živ, pak i do nejhlubšího strachu člověka zní v hlasu evangelia jeho „Neboj se!“ Každá neděle je příležitostí pro křesťana, pro církev se shromažďovat k potěšování, sdílení, povzbuzování, k naslouchání a k ujištění evangeliem, že v našem životě to poslední není smrt. Prvním a posledním je Ježíš Kristus sám. Amen.