Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

K cíli doběhneme jen tehdy, budeme-li vyhlížet Krista

Kázání M. T. Zikmunda v neděli 24.6.2007 v Praze na Vinohradech

Text: Žid 12, 1-3

Bratři a sestry,

ve čtvrtek na schůzce střední generace jsme se pokoušeli společně zamýšlet nad otázkou: jak jako křesťané připravovat budoucnost. Tato otázka má mnoho aspektů, a my jsme mohli zmínit jen některé. Přece však mi ta věc ještě vrtala hlavou a přemýšlel jsem, jak ještě přiměřeněji se k této otázce postavit. A pak jsem si uvědomil, že když Kristus je alfa a omega, počátek i konec, bude mít na konci smysl jen to, co je v Kristu. Jinými slovy: v budoucnosti obstojí jen to, co je v Kristu.

To je velmi osvobozující. Nejen politici, ale všichni myslící lidé musí být znepokojeni nad tím, jak nesnadno se společnost jako celek přizpůsobuje potřebám budoucnosti. Před námi stojí důchodová reforma, každý si může spočítat, že ten problém není nijak nafouknutý, že poměr výdělečně činných a penzistů se už nyní rapidně mění a že nenastane-li radikální změna důchodového systému, dojde brzy k jeho kolapsu. Jakkoli je toto takřka exaktně jasná problematika, přece politické strany nenacházejí snadnou shodu. Neboť méně odpovědní politici myslí takřka výlučně krátkodobě, nevyhledávají nepopulární opatření, nechtějí si snižovat šance na zvolení, nemluvě o tom, že existuje až zhoubná rivalita mezi opozicí a vládou, a tak hledání celospolečenského konsensu je nesmírně obtížné.

Jak se to vztahuje ke křesťanské víře? Docela dost úzce. Ve čtvrtek bylo zmíněno, jaký byl rozdíl mezi dvojím shromažďováním úrody pro budoucnost. Zatímco Josef v Egyptě nechá po sedm úrodných let určitou část výnosu obilí uskladňovat v nově postavených špejcharech, aby z této zásoby bylo možno čerpat v letech neúrody (a jeho počínání je v Bibli hodnoceno velmi kladně), bohatý muž z podobenství si nechá stavět nové, větší stodoly, aby se mu tam vtlačilo co nejvíc úrody. Jeho podnikání mu přinese v Písmu těžké odsouzení. Je mu řečeno: „Blázne, ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ V tom prvním případě je Josef pokládán za zachránce, protože jeho šetření pro budoucnost bylo zaměřeno na pomoc ostatním, pro dobro všech, ve druhém případě se boháč zajišťoval jen sám pro sebe, a tak mu to neprošlo. Není tedy šetření jako šetření. Příprava pro budoucnost není pokaždé stejná.

V téže 12. kapitole Lukášova evangelia Ježíš na jedné straně praví: „Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo víc než oděv.“ Vypadá to, že Ježíšův vyznavač může ve své prostotě na budoucnost nemyslet a žít jen v bezstarostné přítomnosti. Vzápětí se však praví: „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří.“ A jako by to chtěl Ježíš ještě podtrhnout, vysvětluje: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.“

Je tedy nabíledni, že křesťané v tomto světě mají svou odpovědnost. Tato odpovědnost je časově vymezena, a to druhým Ježíšovým příchodem. „Když pán ustanovuje nad svým služebnictvem správce, aby jim včas rozdílel pokrm, který správce je věrný a rozumný?“, ptá se Pán. A hned sám odpovídá: „Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí.“

Křesťan je zde přirovnán ke správci, který má pečovat o dobro Pánových služebníků – a to až do té doby, než se Pán vrátí. To je situace církve. Její odpovědnost, její správcovství trvá až do konce tohoto věku. Když Ježíš říká „nemějte starost“, nemyslí tím, že bychom se neměli starat vůbec, nýbrž chce jen zabránit tomu, abychom svým starostem úplně podléhali, jako by to bylo všechno jenom na nás, jak by se nad tím vším neklenula Boží prozřetelnost. Ale starost jako taková je něco naprosto přirozeného, oprávněného, a dokonce vyžadovaného.

Dá se tedy říci, že všechno, co konáme pro dobro druhých, vše, co konáme v Kristu, je trvale udržitelné, i kdyby to byla jen modlitba za druhého anebo podání sklenice vody žíznivému.

Proč však o té budoucnosti mluvit? O budoucnosti máme mluvit a přemýšlet proto, že všichni křesťané žijí z očekávání druhého adventu Kristova a denně se modlí „přijď království tvé“. Očekávání, a tedy pohled na přicházejícího Krista je určující prvek křesťanské existence.

Bratři a sestry, teď jde o to, abychom zkoumali míru naší křesťanskosti. Totiž právě ten běh za Kristem z 12. kap. Listu Židům, za Kristem, který je počátkem i dokonavatelem naší víry, je cosi naprosto zvláštního. To činí křesťany křesťany. Totiž vědomí, že každý lidský život i celé dějiny lidstva mají svůj smysl jedině tehdy, když míří ke Kristu, k cíli života.

My můžeme běžet kamkoli jinam, ale nedoběhneme k cíli. K cíli doběhneme jen tehdy, budeme-li Krista vyhlížet. A jak to poznáme?

Epištola mluví o zástupu svědků, kteří jsou kolem nás. V předešlé kapitole jmenuje významné starozákonní postavy od Ábela přes Abrahama, Mojžíše až po proroky. A ten seznam je možno rozšířit. Křesťané nejsou sami. Ti svědkové víry se na nás dívají jako diváci na stadionu, mávají na nás, povzbuzují nás a fandí nám. Je obvyklé, že v domácím prostředí se hokejové nebo fotbalové mužstvo dokáže zmobilizovat k většímu výkonu, protože je mocně povzbuzováno diváky.

Tak je to i s námi. My nejsme opuštěni. Tisíce a tisíce svědků nám fandí a dodávají sílu pokračovat v běhu. To jsou ti, kdo svůj běh již dokonali. To jsou ti, kdo patří Kristu, ať už běželi svůj běh

v kterékoli době. Hlavní je však ten, k němuž běžíme: Kristus sám. Pohled na něj je rozhodující.

On snesl pro nás mnohé útrapy, zdolal těžké překážky, pohrdl nabídkou bezstarostného života, své poslání dokončil a usedl po pravici Božího trůnu.

Bratři a sestry, svědkové víry, o nichž byla řeč, ti svatí všech věků – to je nebeský zástup, který nás pobízí právě v tom našem dlouhodobém běhu. Nejsou to vrtkaví voliči, kteří podporují tu jednoho, tu druhého podle svých osobních preferencí a zájmů. Ten oblak svědků, to jsou všichni, kteří již doběhli svůj běh a dosáhli koruny života. Jsou to kristovci. Ukazují a odkazují k cíli života, ke Kristu. Poukazují zároveň na to, že tento běh není žádnou individální záležitostí, ale týká se společenství víry napříč prostorem i časem.

Kdybychom si každý běželi svůj běh bez ohledu na druhého, asi bychom na sebe naráželi

a naprosto se vyčerpali ještě dlouho před cílem. A rozhodně bychom také neměli nikoho, kdo by nás na cestě povzbuzoval a rozdmýchával v nás touhu hledět na Krista. Dnes je svátek sv. Jana,

a tak zmíním tři Jany. Jana Křtitele, papeže Jana III. a Mistra Jana Husa.

Jan Křtitel byl postaven do samého konce starozákonní éry. Jeho posláním bylo připravovat cestu Páně. Žil v poušti, volal lidi k pokání a nápravě života a vyhlížel Mesiáše, který měl přinést zlom časů. Jeho postava byla zcela zásadní pro přípravu Ježíšových posluchačů. Svým asketicky opravdovým způsobem života i svým ohňovým kazatelstvím vyburcoval celé zástupy k tomu, aby si kladly otázku: co máme dělat, abychom unikli budoucímu hněvu? A tak celé vrstvy izraelského národa připravoval na zlom časů, který má nastat Ježíšovým mesiášstvím.

O papeži Janu III. toho víme málo. Byl však zachován nápis o jeho působení v 6. století, jehož obsah zní: „ V obtížné době se ukázal být velkodušný a pohrdl porážkou, i když svět selhal.“ Co se tím míní? Můžeme se jen dohadovat. Šesté století byla doba, kdy již byla někdejší západořímská říše zcela vyvrácena. Na troskách někdejší slávy se vzmáhal chaos, hladomory, epidemie. Život zhrubnul a stal se primitivním. A protože již nebylo císařů v Římě, zůstali papežové jedinými autoritami, které všichni uznávali, a to jak domácí obyvatelstvo, tak příchozí barbaři. A přestože

politický systém selhal, tak svědek víry Jan III. nesložil ruce v klín, ale snažil se postarat se

o místní obyvatelstvo ve všech směrech, po duchovní i materiální stránce. Tak pohrdl zbytečným lamentováním a ukázal se být velkodušný i v tak otřesných poměrech. Touto svou diakonií ukazoval ke Kristu víc než mnozí jeho kolegové v úřadu v jiných, lépe zajištěných časech.

Do třetice zmiňme Jana Husa. Celý jeho život byl jednou velkou směrovkou ke Kristu. Nakonec se při svém procesu v Kostnici i ke Kristu odvolal. Tím chtěl naznačit, že poslední slovo v životě člověka, církve i světa bude mít Pán Ježíš. On je ten úběžník, k němuž míříme.

Všichni tři Janové prokázali tři vlastnosti, které se zdají naprosto podstatné pro jejich životní svědectví.

Tou první je opravdovost.
Tou druhou je statečnost.
A tou třetí je pohotovost k askezi.

Tyto tři vlastnosti jsou nezbytnou výbavou Kristova běžce v každé době. Neboť je to právě touha po pravdě a spravedlnosti, která člověku dává motivaci běžet za Kristem, soudcem nejspravedlivějším. Je to statečnost, která člověku pomáhá přenést se přes překážky, s nimiž je tento běh za Ukřižovaným spojen. Ochota se uskromnit a žít v sebekázni se u běžce, který to chce dotáhnout až k cíli, pokládá za samozřejmou.

Běh víry je běh na dlouhou trať. Chceme-li udržet prvotní motivaci a vydržet se silami, nemůžeme přestat vyhlížet cíl: Pána Ježíše Krista. Proto křest svatý můžeme v této souvislosti chápat jako podmínku registrace a začátek běhu, Večeři Páně jako místo občerstvení při běhu samotném, jako společenství s těmi, kteří již doběhli, i s těmi, kteří dosud běží. A zároveň jako místo, kde nejsnáze zahlédneme Krista samého, který je alfou i omegou, který nás na začátku k běhu vyslal a čeká na nás u cíle.

Už Jan Calvin pravil - a to je čtvrtý Jan, jehož dnes zmiňuji - že při hodnocení věcí je třeba vždy hledět k jejich konci, k jejich účelu. Ženevský reformátor o tom psal v souvislosti s krásou Božích darů. Květiny byly stvořeny nejen k tomu či onomu užitku, ale také pro svůj půvab, vůni a krásu. Tak i pokrm má v Božím řádu ještě jinou funkci vedle sycení těla – jeho chuť nás potěšuje a dává uspokojení. Podobně i víno, jak pravil biblický Kazatel: „Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne jako olej“. Přiměřené užívání Božích darů člověka oblažuje a rozveseluje. To není nic špatného, to je smysl a účel darů Hospodinových, kterých smíme s vděčností užívat, žijeme-li zároveň v pohotové sebekázni.

Calvinův poukaz na to, abychom hleděli ke konci, tj. k poslednímu účelu věcí, s nimiž máme co činit, nás osvobozuje od svazující přítomnosti. Náš celý život nabývá smysl a krásy jen pod zorným úhlem svého cíle. Jen tento tah na branku ozřejmuje postoje, které zaujímáme. V tomto smyslu připravování budoucnosti je vlastním motorem křesťanského života.

Křesťan by proto neměl mít zásadní problém podřídit krátkodobé uskromnění dlouhodobým cílům.

Příprava na důchodovou reformu je hračkou proti tomu, co bude třeba učinit s rozpínavou civilizací v dalších desetiletích, aby se náš eko-systém nezhroutil. Ale pro to všechno má křesťan samozřejmé porozumění, protože jeho myšlení má ještě dlouhodobější perspektivu. Vždyť cíl jeho běhu přesahuje horizont tohoto pozemského života. Je to Kristovo království pravdy, lásky, pokoje.

Vítězný hymnus tohoto království, které je nám zaslíbeno, už nám však zní v uších i v našich pomíjivých poměrech.

Tento cíl všech věcí poukazuje i na smysl křesťanského sboru: společně Krista vyhlížet a čerpat z něj sílu k dalším úsekům naší trasy. Mohu říci, že při tomto společném vyhlížení cíle, zejména při službách Božích, mi bylo na Vinohradech mezi vámi moc dobře a že jsem za tuto možnost zde kazatelsky působit vděčný. Ať Pán Bůh nás všechny i nadále posiluje, abychom všichni, staří i mladí, dosáhli cíle života v Božím Království. Amen.