Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Izrael - zápasí Bůh

Kázání Petra Slámy na Vinohradech 20.7.2008

Čtení: Gn 32, 23-33, J 9,1-39

Text: Jk 4,4b-7

Dva biblické příběhy pro dnešní neděli představují protiklad, v jednom dojde ke zranění, ve druhém k uzdravení, jeden se stal v noci, druhý ve dne. V obou jde o to, že se člověk na cestě potká s něčím nebo s někým, něco nebo někdo ho přesměruje, vyhodí ze sedla, uzdraví nebo naopak zraní. A člověk se ptá, jestli je to od dobrého, nebo od zlého. A ještě důležitější než teoretická odpověď je, jak se s tím, co ho potkalo, vypořádá. My všichni jsme jako ten slepý, který byl uzdraven. Jako Slované si čteme v příbězích lidu Izraele, čteme si v nich a rozeznáváme v nich mapu svého vlastního života.

Jákobův zápas u potoka Jábok je příběh temný, udál se v noci. Ani po rozednění není úplně jasné, co se to tam u potoka v dnešním Jordánsku vlastně stalo. Příběh obsahuje slovní hříčku: Jákob a Jábok, to jsou jen přehozená dvě poslední písmenka. O jméno zde půjde. S kým že to nad ránem Jákob zápasí, kdo se mu to stal protivníkem?

Tam u Jáboku se pomalu završuje Jákobova cesta. Má se po letech služby u Lábana setkat se svým bratrem Ezauem. Ví, že s ním má Ezau nevyřízené účty, ví, že Ezau je v právu. Když před ním před čtrnácti lety prchal, měl noční setkání s Bohem: měl sen o žebříku, po kterém vystupují a sestupují nebeští andělé. Pán Bůh mu tehdy, mladému a vyplašenému běženci, zaslíbil svou ochranu a blízkost. Nyní se vrací zralý muž, bohatý na syny i na stáda. Tenhle zápas ale musí navzdory všemu, čeho se již domohl a s čím se ztotožnil, vybojovat sám. Všechna jeho přízviska a tituly jdou stranou, zůstaly spolu s ženami, dětmi a stády na druhé straně potoka. Neznámý si na Jákoba počíhal v noci, na mladšího syna Izákova, který byl máminým mazlíčkem a lstí potom uloupil prvorozenství, který se uchytil u příbuzného Lábana a zapletl se do sta a jedné rodinných šarvátek (vzhledem k tehdejší polygamii navíc vynásobených čtyřmi – nebo alespoň dvěma), na tohoto Jákoba si neznámý muž – snad prý jakýsi říční démon, v našich zeměpisných šířkách prostě vodník, ale možná mnohem spíš Jákobova ztělesněná minulost, všechny jeho podvody, kterými si v životě pomohl, neboť i to jméno Jákob se dá přeložit jako „křivák“ – tento kdosi si na Jákoba počíhal, když byl sám.

Nastal nelítostný a mlčenlivý boj, nejen několik ran, ale vyčerpávající zápas. Nevíme, ani Jákob neví, kdo to útočí. Dostává rány, ale brání se. Nevzdává se, nenastavuje druhou tvář (protože na to je čas, když protivníka znám a mohu se s ním doopravdy setkat). Tady je něco, co míří na základ jeho osobnosti, něco, čemu se musí postavit. Bandita, zloděj, násilník nebo démon, či jen přízrak jeho vlastní temné stránky – důležité je, že Jákob se nevzdává. Jákob není v klidu, neodevzdal se osudu, nepomáhá si v této chvíli jen zdánlivě zbožným „Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovu budiž pochváleno.“ Neboť je „čas boje i čas pokoje.“ (Kaz 3) Jákob poznal, že pro něj nastal čas boje. I v našich životech jsou etapy, kterými neprojdeme jinak než bojem. Ten může mít mnoho podob, ale vždy v něm půjde o to, neuhnout, postavit se a odolat tlaku. Tyhle situace myslím ani není třeba dvakrát vyhledávat. A rozhodně si je dopředu nenaplánujeme. Uhodí na nás tam, kde jsme sami, kde si neseme nevyřízené dluhy z minula, uhodí jako nemoc nebo neštěstí, velmi často tam, kde jsme to nečekali. Uhodí na nás jako něco zlého. A jde o to, tomu zlému se nevzdat.

Jákob se rve a nepřítel stupňuje svůj tlak. Podobá se démonu tím, že musí zmizet před rozbřeskem. Náhle prosí. A v tu chvíli zraněný, ale neskloněný Jákob vyřkne nejpřekvapivější – a vlastně v příběhu svou vůbec první – větu: „Nepustím tě, leda bys mi požehnal.“

Nejde o to si za každou cenu zachránit kožich. Jákob ten zápas nevyhledával, ale teď už je v něm, už v něm pozbyl své zdraví – a tak z něj jen tak beze všeho neuteče. Nechce rychle zpátky ztracený mír. Jákob chce požehnání.

Jistě, dává to smysl v celku Jákobova příběhu. Kvůli požehnání, které neférově vyloudil na svém otci, musel odejít z domu. Pán Bůh mu požehnání opakovaně zasliboval, ujišťoval ho svým požehnáním. Množství stád i dětí bylo projevem požehnání. Požehnání dostal od svého otce zadarmo. Ale stejně sám tušil, že něco ještě zbývá, něco ještě nebylo probojováno. Teď v nočním zápase vyslovil něco, co jistě sám do té doby netušil.

Požehnání jako možnost, jak proměnit bolest a mizérii svého života. Zde nás Jákob uvádí do jedné ze zcela základních pravdy Písma svatého, pravdy o tom, jak je tomu se zlem ve světě a jak se k němu máme stavět. Vysvětlení našeho příběhu není teoretickým rozborem, mnohé otázky zůstávají. Nerozhodneme, kdo byl tajemný útočník od jábockého brodu. Zaútočil a chtěl zničit vyvoleného Božího, Jákoba. Tak jako jinde v Bibli Boží sluha satan útočí na Joba. Tak jako nemoci a různá trápení útočí i na nás a na naše blízké. Ačkoli jako Židé i křesťané vyznáváme, že náš Pán je mocný, přece jen se nedá bez dalšího říci, že by jako velký dispečer posílal nemoci a katastrofy. Ty opakovaně přicházejí, jsou zde, ale jejich vztah k Hospodinu, našemu Bohu, není přímočarý, jako že by byly projevem jeho vůle. V Jóbovi je to dvořan nebeského dvora satan, kdo Pána Boha vyhecoval k sázce o to, kolik. V dnešním příběhu je to onen tajemný „muž,“ s nímž Jákob zápasil. V Bibli se Boží svědkové před utrpením, které na ně přišlo, pokorně nesklánějí, nýbrž s ním v prvé řadě – a jak jsme viděli na Jákobovi – sveřepě a dlouho bojují.

A pak je zde to požehnání, kterým Jákob podmiňuje to, že svého protivníka propustí. Nejen že se utrpení nepoddal, ještě z něj vytříská požehnání. To je krok stejně důležitý jako to, že se nepoddal, že zápasil. Kdyby totiž jenom zápasil, jen kladl odpor, skončí jako unavený, tragický hrdina. Jákob má ale nejen kuráž svalů a pěstí, má také kuráž víry, která je Bohem danou silou přetvářet věci kolem sebe, dávat jim nový smysl, ten smysl z nich ždímat, dožadovat se smyslu od Pána Boha pro věci, které by jinak vypadaly nesmyslně.

A zde je přímá spojnice s evangelijním příběhem z Janova evangelia. I tam bylo na počátku zlo, slepota onoho člověka. A učedníci, teoretizující jak už studenti bývají, řeší otázku, proč se dotyčný narodil slepý: „Proč, z jaké příčiny.“ Učedníci se ptají dozadu, po tom, co vedlo k současnému stavu. Pán Ježíš jejich otázku přesměrovává dopředu. Učedníky učí podívat se na věci z hlediska jejich smyslu, účelu. „Proč, pro co, k jakému účelu zde jsou.“ Samozřejmě nám to u mnoha katastrof dnešní doby nedává dispens od rozumné rozvahy, co k nim vedlo a co je třeba udělat, aby se to příště neopakovalo. Ale lekcí příběhu z Janova evangelia je i přesto Ježíšova odpověď učedníkům, že utrpení není pobídkou našim úvahám, kdo za to mohl, ale naší vynalézavosti, jak ho umenšit. Když kolem nás a při nás utrpení uhodí, máme mu v prvé řadě tak jako praotec Jákob čelit, nepoddávat se mu. V druhé řadě pak máme hledět dobýt z něj požehnání, přetvořit jej v něco, co svým dobrodiním možná ještě předčí stav před atakem zla. Je to vlastně neuvěřitelná výsada, k čemu nás zde Písmo vybízí, protože pokud takto jako Jákob zápasíme, smíme po boku samotnému Pánu Bohu přetvářet démony kolem sebe v síly jeho království. Je to výsada překvapivá tím, že se jí dostává právě nám, starým Jákobům, křivákům, kteří by si sami od sebe na nic takového nepomysleli. Ale když se do toho zápasu dáme, dostáváme najednou nové jméno, jméno Izrael, jméno, které znamená zápasil s Bohem, „ten, který si troufl do boje s Bohem“, ale které současně znamená „ten, za něhož Bůh dokončí jeho zápas.“ Toto jméno, Izrael, zápasí Bůh, smíme nést všichni jako své vlastní za svým křestním jménem.