Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Kázání na Neděli Velikonoční, Jan 20,11-18, PDF

Kázání na Velký Pátek, Žd 2,14-18, PDF


O svobodě běžecké

Kázání Petra Slámy na Vinohradech 2.8.2009

1.čtení: 1Kr 18, 20-45

2.čtení: 1Kor 9,24-27 24 Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali! 25 Každý závodník se podrobuje všestranné kázni. Oni to podstupují pro pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný. 26 Já tedy běžím ne jako bez cíle; bojuji ne tak, jako bych dával rány do prázdna. 27 Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.

Když se řekne sport, vybaví se jednomu olympiáda, spartakiáda, obří akce v Liberci… Dav, který se někam sune; drezúra jednotlivce. Co má sport společného s vírou? Pavel přirovnává víru k běhu na stadionu. Já sám občas kvůli sedavému povolání chodím běhat. Ve Staré Boleslavi se připomíná památka svatého Václava, který neběžel dost rychle, aby unikl svým vrahům; a jako ozvěnu toho příběhu pak máme asi půl kilometru od Václavova kostela ještě barokní kapličku blahoslaveného Podivena, prý panoše Václavova, který v poslední chvíli zachránil Václavův náramek, budoucí paladium země české, a uháněl s ním pryč do lesů (dnes tam máme autobusové nádraží), ale zanedlouho i milého Podivena dostihli a zavraždili muži Boleslavovi.

Nevíme, jestli apoštol Pavel pěstoval jogging, běh na dlouhé tratě, ještě když psal epištolu Korintským. Motiv sportovního zápolení a zejména běhu na stadionu se v jeho epištolách objevuje několikrát (kromě našeho textu také ve Fp 3,13; Žd 12…). Pavel o běhání věděl nejen z knih. Měl řecké vzdělání – a k tomu alespoň v mládí aktivní sport patřil. Nelišil se v tom ani od mnohých z nás, kteří sportovali ve škole, v Sokole, ve Skautu nebo Pionýru. Nelišil se tím od nás dnes – lišil se tím dozajista od Pána Ježíše. Pán Ježíš působil uprostřed židovského národa. Židé v zemi Izraele byli sice jistě vystaveni množství cizích vlivů. Ale podobenství, která Pán Ježíš vyprávěl, byla z prostředí pastevců, zemědělců, vinařů, vesnických chudáků a boháčů. Židé v zemi Izraele považovali sport za jednu importovaných oblastí života, kterým je záhodno se vyhnout. Kulturně zela mezi Ježíšem a Pavlem hluboká propast. Apoštol Pavel je člověk z města, z velkého světa. Evangelium Pána Ježíše přeložil pro podobné lidi, jako byl on sám: pro moderní městské lidi vymýšlí obrazy Božího království, které by mluvily.

Dnes tedy zvolil podobenství ze světa sportu: Sport v podobě, jak ho známe, do světa zavedli Řekové, má dva kořeny: 1) válku a 2) náboženský obřad.

Ad 1) Je jakoby modelem boje, nejzřetelněji třeba v boxu nebo v ragby, ale i při fotbalu nebo hokeji: bojují zde proti sobě dvě strany; jde o to zvítězit, jde o to druhého porazit. Sportovní disciplínou se má ukázat, kdo je lepší a kdo nakonec nejlepší. A tak ať sportujeme nebo ne, tu situaci, kdy se v životě musíme snažit, abychom obstáli, kdy nás srovnávají s někým druhým, kdy my sami sebe s někým srovnáváme - a snažíme se z toho srovnání vyjít co nejlépe, tu dobře známe úplně všichni. Soutěžíme v mateřské škole, ve škole, v práci, srovnáváme se s Němci a Ukrajinci, Evropané s Američany, evangelíci s katolíky. Srovnáváme se také, často aniž bychom si to plně uvědomovali, jako věřící lidé s nevěřícími. A jsme zvyklí, že se v kostele jakékoli srovnávání zatracuje. Boží milost nás každého zastavuje a povolává jinde a jinak. Slyšíme to tak z mnoha biblických míst. Já bych ale nyní rád zůstal u toho, že i tak je skutečně život v mnoha ohledech boj, který vedeme, při kterém vynakládáme námahu a úsilí, abychom obstáli – a v nabídce možností a vztahů kolem nás musíme volit, mnohému říkáme ano, ale mnohému také říkáme ne, mnohé a mnozí nás hrozí zastavit, svést z cesty, nasměrovat jinam. A jako v každém boji jde o to, abychom vábení všeho toho jiného a svádějícího nepodlehli. Však i starozákonní čtení o tom, jak si Eliáš svolává Izrael i Baalovy proroky na horu Karmel, je takový zápas.

Ad 2) Sport ale u Řeků nevznikl jen jako model boje, vznikl také z výročních náboženských slavností. Sport byl obřadem, festivalem, byl demonstrací sounáležitosti, sport zprostředkovával zážitek jednoty. Kromě této stmelující funkce měly olympijské hry přímo funkci bohoslužebnou. Byly velikou oslavou boha Dia. Ostatně, právě proto olympiády císař Theodosius I. v celé své říši jako falešné pohanské konkurenční náboženství koncem 4.století zakázal. Také Eliášův zápas na Karmelu je bohoslužbou. Barvitě, vtipně – a nakonec velmi krutě – se zde stvrzuje to, že Izrael má patřit Hospodinu a nikomu jinému. „Neboť kde je tvá práce, tam bude i tvé srdce – tak bychom mohli parafrázovat Ježíšova slova (v Mt 6,21 a Lk 12,34).

Sport má tedy v sobě kus války a kus náboženství. V tom je dobrým modelem života. Modelem nikoli jediným, modelem, který je řeckého, nikoliv židovského původu a který Pavel volí, aby nám něco sdělil.

Především: Pavel píše Korintským o sportu proto, aby jim vysvětlil, jak se to má s křesťanskou svobodou. Hodí se mu, že píše řeckým křesťanům, a tak přitom používá jednoho antického, stoického, ideálu. (Biblická zvěst se často v některých důrazech překrývá s tím, co učí jiné směry, jiná náboženství. Proto ještě ty důrazy nejsou špatné. Závisí ale, do jakého celku tyhle cizí důrazy zařadíme.) Od svých řeckých současníků stoiků si Pavel půjčuje slovo kázeň, či sebeovládání, sebekontrola (enkrateia). Protože tuhle věc oni – stoici – promysleli dobře: že totiž svobodný není ten, kdo si běží dát pamlsek, když má chuť; kdo usedá do příkopu, když pocítí první únavu; kdo druhému vyspílá, když jej popadne vztek. Svobodný je mnohem víc ten, kdo si pamlsek nemusí dát, i když by na něj měl chuť; kdo pokračuje v cestě, i když ho již zmáhá únava; svobodný je mnohem víc ten, kdo má pod kontrolou své vzteky a zášti. Protože ten stoický argument použil v listu Korintským Pavel, smíme ho i my slyšet z Písma svatého: před dvaceti lety jsme plnými doušky lokali svobodu moci si konečně koupit jakékoli cizokrajné zboží. Na mnohé to zboží jsme si mezitím zvykli. Ale objevujeme nový rozměr svobody: svoboda spočívá v tom, že si navzdory reklamám mnohé z toho nabízeného prostě koupit nemusím. Pravda, chce to výdrž, sebeovládání – a o tu právě Pavlovi jde, k té nás chce obrazem běžce na stadionu povzbudit. Ke svobodě potřebujeme výdrž a pevnou vůli. Běžec na stadionu je tady jenom Pavlův obraz, ve skutečnosti Pavel přemýšlí o povaze svobody a jeho myšlenky platí jak mládeži a sportovcům, tak těm, kteří se letos v létě třeba nikam nevypraví.

Ke svobodě tedy potřebujeme pevnou vůli. Ale silná vůle a běžecké kvality nejsou tím jediným, co Pavlovi leží na srdci. Záleží také na směru našeho běhu, čemu nebo komu vstříc člověk běží. Záleží na cíli. Kus cesty Pavel ušel se stoiky, skauty a sportovci, kteří zdůrazňují sebekontrolu. Stejně jako jeho dávný předchůdce Eliáš Pavel ale ví a zdůrazňuje, že všechna ta vytrvalost a sebekontrola jsou pomůckou, která nás má udržet na cestě za Pánem Bohem jediným. Sebekontrola není sama o sobě cílem. Cílem je společenství člověka s Pánem Bohem. Setkat se s Pánem Bohem, to je určení a poslání každého života. Pán Bůh se chce setkat s každým člověkem, toto setkání – když k němu dojde – vypadá ale u každého člověka jinak. Každého Pán Bůh zastavuje jinde, každý se proto k Pánu Bohu obracíme trochu jiným směrem, podle toho, kam až jsme se mu jako ovce zaběhli.

Na cestě víry pak ale existují dva režimy, dvě pravidla chování: 1) režim obrácení a 2) režim všedního dne. Mnohé se v Písmu svatém točí kolem obrácení, změny mysli i směru. Bible ví o tom, že v našem životě čas od času zavládne režim obrácení, režim radikální změny kurzu, opuštění dosavadních jistot, režim přívratu k Hospodinu. Víra se v tomto režimu obrácení projevuje pokorou, pokáním, zmlknutím, ano až pasivitou, spoléhající na Boží milost. Dnešní úryvek z Pavlova listu do Korintu ale připomíná onen sice vždy druhý, ale v našich životech vždy kvantitativně mnohem rozsáhlejší „režim všedního dne.“ V tomto režimu záleží na naší výdrži a vytrvalosti, na našem sebeovládání. Víra je vždy také během na dlouhou trať, při kterém máme osvědčit věrnost a vytrvalost, podobně jako běžec na stadionu. V tomto druhém režimu, v režimu všedního dne, záleží na tom, jestli jsme vytrénovaní, jestli jsme si osvojili návyky, které pomáhají rozumně hospodařit se silami, které máme. Právě v režimu všedního dne má své místo pravidelnost chození do kostela, domácího čtení z Bible a modliteb.

To, že se smíme účastnit onoho Božího šampionátu, je darem Boží milosti. Nesoutěžíme v něm s druhými, zápolíme s všelijak pokroucenými možnosti svého vlastního života. Z milosti Boží běžíme po cestě, na jejímž konci je on, náš nebeský otec. Námaha té cesty ukazuje, že tohle ještě není cíl. Cíl je před námi, na něj se těšíme a ten nás posiluje. Jak to v  jiném běžeckém oddíle (Fp 3,12) napsal Pavel: „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ Amen.