Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Znamení z nebe

Kázání Tabity Landové na Vinohradech 20.3.2011, 2. neděle postní Reminiscere

1. čtení: Jon 3,1-10

Milé sestry a bratři,

zákoníci a farizeové chtějí po Ježíšovi znamení. Na první pohled se zdá, že je to docela oprávněný požadavek. Je to podobné, jako kdybychom dnes po někom chtěli, aby prokázal své kompetence v oblasti, kde působí – například že je vystudovaný lékař, učitel nebo teolog. Ovšem zákoníci a farizeové tu po Ježíšovi požadují znamení zcela jiného druhu, než je vysokoškolský diplom. Evangelista Matouš na jiném místě uvádí, že žádají „znamení z nebe“ (Mt 16,1). Chtějí, aby Ježíš prokázal svou božskou moc něčím, co nedovede žádný člověk. Naléhají, aby potvrdil svůj božský původ nějakým mimořádným, zázračným činem. Může však vůbec existovat takové jednoznačné, objektivní znamení?

V oddílu, který předchází našemu textu, bychom se dočetli, jak Ježíš vyhnal zlého ducha z posedlého člověka. Ale když se o tom doslechli farizeové, obvinili jej, že vyhání démony ve jménu Belzebula, knížete démonů. Stal se tu zázrak, ale ti, kteří hledali objektivní důkazy Ježíšovy božské moci, to stejně neuznali. Vyložili to úplně naopak. Otázka po znamení je tak v jejich případě již od samého počátku vedena nedůvěrou k Ježíšovu počínání. Je to otázka nevíry.

Ten, kdo chce skutečně poznat Ježíšovu božskou moc, toho nedosáhne z pozice nezaujatého diváka. Poznat Ježíšovu moc jako moc Božího Syna lze jen tehdy, když mu otevřu své nitro, když se k němu s důvěrou vztáhnu, když se s ním ocitnu ve vztahu. Tato důvěra je pak tím, co mi otvírá oči pro Ježíšovo božské působení. Tato důvěra působí, že spatřuji Ježíše jako Božího Syna a svého Spasitele, že zakouším jeho osvobozující moc ve svém životě.

Víra samotná však nevzniká na základě znamení, které by bylo jednoznačné ve svém významu a které by tudíž ani nepotřebovalo žádnou interpretaci. Máme k dispozici jen znamení, jejichž význam k nim teprve musíme doplnit, a to na základě své víry. Vírou pak poznáváme, že ten, který se narodil v chudičkém chlévě, je současně králem světa. Že ten, který jedl a pil s hříšníky, je také jediný bez viny. Že ten, který bezmocně visel na kříži, je zároveň slávou oděný Syn Boží. Proto se nedivme Ježíšově příkré odpovědi zákoníkům a farizeům: „Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení. Ale znamení mu nebude dáno“. Ježíš odmítá poskytnout znamení, k jehož pochopení by nebylo zapotřebí víry. A toto odmítnutí platí dodnes.

Jako křesťané nemáme k dispozici jednoznačně přesvědčivé důkazy Ježíšovy božské moci. To nám přináší dost těžkostí. Ani my se totiž nemůžeme před světem vykázat viditelnými znameními. A přitom by nám tolik pomohla. Stačilo by třeba, aby naše sbory byly trochu živější a více přitahovaly nové lidi, aby z bohoslužeb lidé odcházeli vždy s novou životní nadějí, aby z našich konfirmandů zůstávala ve sborech alespoň polovina, aby i na nás samotných byla více vidět proměna, kterou s námi učinila víra. Potom bychom byli pro své nevěřící okolí přesvědčivějším znamením toho, že v Kristu skutečně působí Boží Syn. Sice se o to snažíme, ale naše snahy často vyznívají naprázdno. A tak mezi sebou mnohdy jen těžko hledáme rozpoznatelná znamení Boží moci.

Ježíš odmítá dát „znamení z nebe“. Jediné, co připouští, je poněkud záhadné „znamení proroka Jonáše“. Jonáš strávil tři dny a tři noci v útrobách mořské velryby. Podobně jako on i Syn člověka stráví tři dny v srdci země, v říši smrti. Místo nějakého mocného znamení vítězství, které by jednoznačně legitimovalo Ježíšův božský původ, bude světu dáno znamení zcela opačné povahy. Smrt na kříži je docela jasným znamením porážky. To nám jde proti srsti. Raději bychom v Ježíšově případě viděli znamení úspěchu. Boží láska, kterou on ztělesňuje, se však neprosazuje násilím ani marketingovými triky. Nemá okázalou prezentaci. V Kristově smrti na kříži dostáváme znamení, jemuž porozumí právě a jedině víra.

Víra otvírá oči. Věřící člověk proto vidí více než jen to, co má bezprostředně před sebou. Prorok Jonáš strávil takřka polomrtvý tři dny a tři noci v žaludku velryby. Třetího dne byl vyvržen na břeh. Někdo by si mohl říci: náhoda. Věřící však v této události rozpoznává projev Božího milosrdenství, potvrzení, že Bůh chce mít Jonáše i nadále jako svého proroka a svědka. Znamení proroka Jonáše tak není jen znamením porážky. Skrze porážku Jonáš dochází k nové naději. Podobně je tomu i s údělem Syna člověka. Víra nevidí jen jeho zdrcující prohru, která vrcholí na golgotském vršku. Víra hledí dál. Vidí, že po Velkém pátku přichází velikonoční neděle. Vzkříšením se Bůh ke svému ukřižovanému Synu přiznává. To je jediné „znamení z nebe“, které Bůh světu dává: Je jím Ježíš sám. Jeho smrt a vzkříšení, jeho pád a nové povstání.

Víra nepotřebuje důkazy. Víře stačí slyšet svědectví o Kristově ponížení a vyvýšení. To však zřejmě nebyl případ farizeů a zákoníků. Při pohledu na ně proto Ježíš ještě jednou připomíná Jonášův příběh. Vnímá tu ostrý kontrast. Zatímco zkažení obyvatelé Ninive se po Jonášově kázání obrátili a začali činit pokání, mnozí Ježíšovi současníci zůstávají hluší i vůči slovům toho, kdo je více než prorok. Nestačí jim slyšet volání Božího Syna: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Ani na okamžik si nepřipouštějí, že tato výzva k pokání se týká také jich samých. Naopak stále zůstávají v pozici těch, kdo jsou vždycky v právu a mají vždycky pravdu. I samotný Boží Syn se před nimi má legitimovat. Proto je jednou zahanbí i ti zdánlivě nenapravitelní vští.

Podobný kontrast vyvstává také při srovnání Ježíšových posluchačů s královnou ze Sáby. Když slyšela Šalomounova moudrá slova, zvolala: „Požehnán buď Hospodin, tvůj Bůh, který si tě oblíbil a dosadil tě na izraelský trůn.“ Poznala, že králova moudrost je darem Boží milosti. Samozřejmě, že pro to neměla žádný důkaz, ale víra dokáže číst znamení. - Naproti tomu Ježíšovi posluchači mají před sebou více než jen Bohem nadaného učitele moudrosti. Joči přesto zůstávají slepé a uši hluché. Nakonec je neosloví ani to jediné „znamení z nebe“, které Bůh světu dává. „Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a usvědčí je….“

Sestry a bratři, dnešní postní perikopa nám ukazuje, že Boží Syn nepotřebuje nikterak dokazovat svou moc. On k nám přichází s výzvou, abychom se zastavili v koloběhu svého života a zamysleli se nad jeho směřováním. On sám nám přitom svým životem a smrtí ukazuje cestu, k níž se Bůh přiznává. Kdo v něj uvěří, ten bude mít naději i tehdy, až se ocitne v srdci země. Naději, že Bůh bude pamatovat na své slitování. Amen.

Modlitba: Pane Bože, děkujeme ti za to, že k nám přicházíš a oslovuješ nás. Mnohdy jsme hluší a slepí a chceme vidět důkazy tvé moci. Prosíme, probouzej svým svatým Duchem v našich srdcích víru. Ať i bez viditelných znamení rozpoznáváme v tvém Synu svého Pána a Spasitele. Dej nám sílu jít s pokorou a důvěrou za ním. Amen.