Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Hospodine, zkoumej mě

Kázání Jaromíra Dusa na Vinohradech, 24.2.2013

Text: Jozue (24, 15–17a, 19a, 23)

Jozue řekl: Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu. Lid odpověděl: Jsme daleci toho opustit Hospodina a sloužit jiným bohům! Našim Bohem je přece Hospodin. Tu řekl Jozue lidu: Nebudete moci sloužit Hospodinu, neboť on je Bůh svatý. A pokračoval: Odstraňte tedy cizí božstva, která jsou mezi vámi, a srdcem se přikloňte k Hospodinu. Amen

Odstraňte cizí božstva, která jsou mezi vámi, a srdcem se přikloňte k Hospodinu! Známé tajemství lišky z knihy „Malý princ“ (Antoine de Saint–Exupery), že správně vidíme jen srdcem, neboť co je důležité, je očím neviditelné, můžeme v souvislosti s našim dnešním textem rozšířit a říci, že ne jenom správně vidět, ale také správně a dobře slyšet a rozumět a přiklonit se k Pánu Bohu, to vše lze učinit pouze srdcem. Cokoli jen formální před Bohem neobstojí a obstát nemůže! Přesto soudím, že Jozuovo kázání na rozloučenou střízlivě a realisticky počítá s tím, že ani s naším srdcem to není tak slavné a jednoduché, aby se k Pánu Bohu dokázalo přimknout a zůstalo mu pak nadosmrti věrné!

Shromáždění Izraelských v Sichem a naše shromáždění v tomto kostele jsou si v mnoha směrech velice podobná. Do Sichem svolal izraelské kmeny Jozue – nás do tohoto shromáždění pozval Pán Ježíš Kristus. Třeba svým slovem „pojďte ke mně všichni – a já vám dám odpočinutí“, nebo jindy svým pozváním k prostřenému stolu, u kterého smíme slyšet a přijmout ujištění „odpouštějí se ti hříchy, jdi a už nehřeš!“

Uzavření, nebo spíše obnovení smlouvy mezi Hospodinem a Izraelským společenstvím v Sichem, byla v životě Božího lidu mimořádně důležitá událost. Zprávě o ní jsou věnovány celé dvě závěrečné kapitoly knihy Jozue. Představitelům Izraele, jeho starším, soudcům a správcům tehdy Jozue nejprve zopakoval, co všechno Pán Bůh pro svůj lid vykonal, a to ode dne, kdy povolal Abrahama, až do dnů, kdy i oni sami viděli, jak za ně Hospodin bojoval. Zemi slíbenou jim skutečně daroval a potom je vyzval k rozhodnutí a ke slibu zachovávat a činit všechno, co je napsáno v knize Mojžíšova zákona – neboť jestliže přestoupíte smlouvu Hospodina, svého Boha, kterou vám přikázal, a půjdete sloužit jiným bohům a klanět se jim, vzplane proti vám Hospodinův hněv a rychle vymizíte z této dobré země. Já a dům můj sloužiti budeme Hospodinu!

Jozue se tedy ve své poslední řeči zřetelně a jednoznačně postavil na stranu Pána Boha. Bez ohledu na to, jak se rozhodnou ostatní, i kdyby se třeba většina Izraelců postavila proti programu svého vůdce, on a všichni, kdo jsou jemu svěřeni, jsou odhodláni věrnost Pánu Bohu zachovat. Od dob Jozue uplynulo hodně času. Může to být některým lidem líto, dnes si už ale sotva někdo troufne mluvit i za své nejbližší s takovou jistotou, s jakou to učinil Jozue. Zaručovat se za druhé, byť vlastní rodinu, se neodvažujeme ani v menších věcech, natož v otázkách víry a životního postoje. Riziko omylu je příliš vysoké! Proto soudím, že kdyby Jozue mluvil ke svým lidem dnes, slib věrnosti by dával nejspíše jen sám za sebe. Také vlastní ženu, své děti a všechny, kdo mu byli svěřeni, by vyzval, aby se k věrnosti Pánu Bohu rozhodli a zavázali sami, protože jak je v souvislosti s celou Jozuovou řečí naprosto zřetelné, ani on nechtěl k víře nikoho nutit, a zároveň ani on nechtěl někomu rozhodnutí víry ulehčit tím, že by rozhodl za něho. Jozuovo kázání čtu jako varování před nevhodným nátlakem, donucováním a vnucováním vlastních představ a plánů a ovšem i jako povzbuzení a doporučení osobního svědectví a osobního příkladu! S lítostí přiznávám, že mnozí v církvi, i já, zůstáváme svědectví a příklad dokonce vlastním dětem a vnukům dlužni. Toleranční sbory na Vysočině, které znám, jsou toho smutným dokladem!

Vyvolte si dnes, komu chcete a budete sloužit, vyzval Jozue zástupce izraelských kmenů, já už vyvolil, já se již rozhodl: chci s celou svou rodinou sloužit Pánu Bohu! Tehdy se celé shromáždění Izraele svobodnou volbou k Jozuovi připojilo. Starozákonní církev se rozhodla pro Hospodina a cizí bohy odvrhla! Stalo se to v Šekemu – v Síchem podle bratří kralických, v místě se slavnou tradicí. Na tomto místě totiž postavil Abraham Hospodinu první oltář, protože na tomto místě se Hospodin Abrahamovi (tehdy již pětasedmdesátiletému) poprvé ukázal. Zde také Bůh Abrahamovi potvrdil svůj slib, své zaslíbení, které tohoto otce víry zvedlo a vyvedlo z pohodlí a zabydlenosti ve městě Cháran na cestu za Božím královstvím. Byl to slib, že tato země bude patřit jemu a jeho potomstvu. Lze tedy říci, že právě na tomto místě učinil Pán Bůh z Abrahama poutníka, muže, který hledá město, jehož stavitelem je Bůh, jak to vyjadřuje epištola Židům, poutníka, který hledá Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní přijímá jako přidané, jako Boží dary navíc. (Gen. 12,6n)

V Sichem postavil oltář také Jákob. A nejen postavil, také pojmenoval! Nazval jej jménem „Bůh silný, Bůh Izraele“ (Gen. 33,20). Stalo se to bezprostředně potom, když mu došlo, jak zvláštním a pozoruhodným způsobem, po dlouhých letech vyhnanství u Lábana, mu Pán Bůh umožnil návrat domů. Jákob se tehdy velice obával setkání se svým bratrem Ezauem, bál se, že se mu Ezau pomstí. A Bůh to zařídil tak nepředstavitelně milosrdně, že se bratři sešli i rozešli v pokoji. Celá Jákobova rodina se potom mohla svobodně a volně utábořit na vlastních pozemcích před městem Sichem. To až do doby, než dva Jákobovi synové vzali pomstu své sestry do vlastních rukou a dopustili se krutosti, která si s jinými krutostmi starého věku i s krutostmi dneška v ničem nezadá!

Sichem je tedy místo, kde se spojuje mnohé! Dávné, přesto však ve vzpomínce stále živé vyznavačství předků, trestuhodné selhání Simeona a Léví, jejich hřích připomínaný v Gen. 34 a zároveň i to, že zde došlo k první reformaci církve! Na tomto místě totiž Jákob vyzval všechny, kdo s ním měli odejít do Bét–el, takto: Odvrzte cizí bohy, které máte mezi sebou, očistěte se a vyměňte svá roucha (což dohromady znamená, čiňte pokání), a oni tak učinili. Čteme, že v Sichem zakopali všechny cizí bůžky, které u sebe měli, i náušnice, které měli na uších (Gen. 35,4). Té podrobnosti o náušnicích rozumějme tak, že ti, kdo činí pokání, ti, kdo se rozhodují a odhodlávají k nové poslušnosti, musí dávat dobrý pozor především na Boží slovo, aby je dobře slyšeli, aby mu porozuměli, přijali je a dali se jím vést!

A nakonec Sichem bylo jedním z útočištných měst. Zde končila krevní msta. Zde byl člověk, byť zavinil smrt, pod Boží ochranou, pod ochranou jeho milosti. Zde mohl žít v bezpečí. Každý, kdo vstoupil do Sichem, si musel uvědomit, že je na místě, kde ať se podívá kamkoli, vše zde připomíná Boží milosrdenství. Strom, oltář, svatyně, to všechno tady byli sice němí, přesto hlasití svědkové toho, co se zde z Boží milosti odehrálo. Proto nepřekvapí, že i to veliké shromáždění Izraelců, které připomíná náš dnešní biblický text, spojené s Jozuovým posledním kázáním a společným slibem věrnosti Pánu Bohu, zde mělo mít svého svědka. Jozue vzal veliký kámen, postavil jej pod posvátným stromem, který stál při Hospodinově svatyni, a řekl: Hle, tento kámen bude jako svědek proti nám, neboť slyšel všechna slova, která s námi Hospodin mluvil.

My známe a máme podobná místa, jako bylo izraelské Sichem! Již jsem naznačil, jsou to především naše kostely a modlitebny. Tedy i náš kostel! Co všechno, pro nás velice důležité, se zde stalo a děje! Zde si, především v modlitbách, vděčně uvědomujeme, co dobrého jsme s Pánem Bohem i se svými bližními prožili, co dobrého jsme od něho i od nich přijali. Zde myslíme také na budoucnost! Prosíme Pána Boha o jeho pomoc a ochranu, blízkost a požehnání, a to ne jen pro sebe a své nejbližší, ale pro celé Boží stvoření. Zde se, podobně jako Izraelští, zříkáme svých model a v pokání a s novým odhodláním se navracíme ke svému nebeskému Otci. A podobně jako oni se zde i my potkáváme s výmluvnými svědky Boží přízně a zároveň naší nestálosti, či naopak našich návratů! Ne jen desky se čtyřmi články víry české reformace, hned u vchodu do kostela, nebo v posledních letech obrazy na čelní zdi kostela, i věci obyčejnější, okna, lavice, varhany, to vše pro generace těch, kdo se zde shromažďovali před námi i pro nás, byly a jsou připomínkami, které nás někdy povzbuzují, jindy kladou tichou otázku pro naše svědomí – tak kdo tedy je tvým Pánem, komu sloužíš, jak je to s tvou věrností Boží věci a sborovému společenství, nevychládá tvoje láska?

Je dobře, že máme svá Sichem, místa zvažování i nového rozhodování, místa, kde můžeme přiznat své viny, svá selhání i dluhy a kde slyšíme, že těm, kdo o odpuštění prosí, odpuštěno je! Jozuova otázka a výzva „vyvolte sobě, komu chcete sloužit“, se zde klade i nám! Říci „nechceme sloužit nikomu“ to možné není! Vždycky budeme někomu sloužit, někomu se odevzdáme – Bohu, nebo modlám, Bohu, nebo mamonu, Bohu, nebo svým vášním a zálibám. Písmo svaté to říká naprosto jasně a my si nedělejme iluze. Volba, před kterou jsme, není buď sloužit, nebo být svobodný! Ta volba je – buď sloužit Stvořiteli, nebo stvoření! I ten, kdo si myslí, že může být sám svůj, není! Ze zajetí vlastních nápadů, z otroctví vlastním choutkám, z vleku sil, kterým se člověk dobrovolně vydal nebo kterým se neubránil, se vymanit neumí a nemůže! Písmo svaté v souvislosti s církví z doby Jozue hovoří buď o službě Hospodinu, nebo službě bálům, pohanským bohům, kterých tehdy lidé znali mnoho. Dnešní člověk, když slyší o pohanských bozích, soudí, že „to se ho přece netýká“. Pohanská doba je dávno pryč i se svými bohy a bůžky. Nemylme se ale! Bál, to je bůh lidských přání, říkával bratr profesor Heller. Bál nikoho nezneklidňuje, naopak člověka omlouvá a uklidňuje a vychází vstříc jeho sklonům a pudům. Je to bůh, který člověku dobře rozumí, tak se alespoň lidem jeví, a proto jim radí, co sami chtějí. Říká, přizpůsob se poměrům a všechno si zařiď, jak ti nejlépe vyhovuje, na nikoho se neohlížej, a když, tak jen snad na ty, kdo se ti mohou někdy hodit. Zkrátka, žij si, jak chceš. Lákavý bůh! Slibuje všechno dát, ve skutečnosti všechno bere! Bál pro člověka nikdy nic neudělal, jen láká a svádí a tvrdí, že nějaká vyšší autorita nad našimi životy neexistuje, zemské je to nejvyšší a jediné.

Jak docela jiný je Pán Bůh! Pán všeho a nade vším! Pán nad životem člověka, a jak věříme, i nad jeho dějinami. Je to Bůh, který se sklání, dává se poznat, mluví, potkává se s námi, a když jde do tuhého, sám se staví na naše místo. Kdybychom měli sami nějak navázat na Jozuovo kázání v Sichem, mohli bychom v jeho řeči pokračovat třeba takto: Jen si vzpomeňte, co Hospodin v Pánu Ježíši Kristu pro svůj lid vykonal. Naše viny vzal na sebe, dal se vést jako beránek k zabití a nebránil se. Když mu zlořečili, dobrořečil, a když se zdálo být všechno marné a prohrané, ukázalo se, že není! Kristus slavně z mrtvých vstal – a nám dal moc a právo, stát se Božími dětmi. Rozhodněte se tedy, komu chcete věnovat svou důvěru a ovšem i svou sílu a schopnosti, komu chcete zasvětit své životy. Svobodu k rozhodnutí máte! Nikdo vás k ničemu nenutí! Když se ale rozhodnete pro Krista, rozhodnete se pro právo, pravdu, spravedlnost, pro lásku a milosrdenství, proti násilí, pýše, nepoctivosti, sobectví.

My jsme se rozhodli pro Něho! Poznali jsme a uvěřili, že On se dříve, mnohem dříve, rozhodl pro nás. Oblíbili jsme si ho a přiznali se k němu, neboť jsme poznali, že On nás měl a má opravdu k smrti rád. Usoudili jsme, že jemu věnovat svou důvěru není pošetilé! Je to to nejlepší a nejrozumnější, co můžeme udělat! Jozuovo kázání v Sichem bylo také úspěšné. Izraelští se tehdy přímo manifestačně k Pánu Bohu přihlásili. Pánu Bohu chtějí sloužit všichni!, jak je k tomu Jozue, i vlastním příkladem, vyzývá! Potom ale sám Jozue do nadšené atmosféry promluvil, tentokrát zcela nečekaně a jakoby napříč všemu, co bylo dosud řečeno. Tak vůdce nebo politik obvykle nemluví! Lid volá, že chce sloužit Hospodinu – a Jozue praví: nebudete moci sloužit Hospodinu, neboť Hospodin je svatý! Jak je bible střízlivá a pravdivá! Jak ani ve chvíli všeobecného nadšení nepřipustí iluzi, že sloužit Hospodinu je snadné a jednoduché a že když Pán Bůh a člověk uzavírají smlouvu, činí tak jako rovnocenní partneři. Té Jozuově připomínce Boží svatosti, také v souvislosti s poselstvím dnešní neděle, rozumím tak, že náš slib věrnosti Pánu Bohu je nutné stále obnovovat, a zároveň že je nutné stále Pána Boha prosit, aby nad tímto našim slibem On sám bděl a sám za něj také v pravém slova smyslu ručil. Rozpomeň se Bože na své milosrdenství, volá církev a volá křesťan, když se i on sám na Pána Boha rozpomenul a uvědomil si, že Bůh je svatý, my nesvatí, a že naše úsilí, odhodlání, naše dobrá předsevzetí, naše sliby, kde by byly, kdybychom nemohli s Pánem Bohem začínat znovu a kdyby se Boží milosrdenství a odpuštění nevztahovalo právě i na naše nesplněné sliby!

Celé Písmo, i příběhy biblických praotců, nás ujišťují, že jedná-li se o smlouvu mezi Pánem Bohem a námi, pak z Boží strany je skutečně všechno zaručené, jisté, jednou pro vždy platné, neboť Hospodin svatý je, z naší strany je naopak všechno nejisté, a to i v tom smyslu, že kdo se domníváš, že stojíš pevně, dej si pozor, abys nepadl. Právě lidé, kteří měří své životy Písmem svatým, dobře vědí, jak je to často jen o vlásek a člověk by se snadno zřítil do propasti samolibosti a pýchy. Proto k dnešní prosbě církve „Reminiscere“ (pamatuj Hospodine na své slitování), připojujeme ještě prosbu, kterou končí žalm 139. Bože, zkoumej mne, ty znáš mé srdce, zkoušej mne, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení a po cestě věčnosti mne veď. Amen