Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

Lidský život se může změnit

Kázání Alžběty Matějovské na Vinohradech 7. 8. 2016

1. čtení 1S 3,1–10; 2. čtení Sk 9,1–9

Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagógy v Damašku, aby tam mohl vyhledávat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, a přivést je v poutech do Jeruzaléma. Na cestě, když už byl blízko Damašku, zazářilo kolem něho náhle světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? “ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“ Muži, kteří ho doprovázeli, zůstali stát a nebyli schopni slova; slyšeli sice hlas, ale nespatřili nikoho. Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil.

To by byl, přátelé, článek do novin. To by bylo přímo na titulní stranu: „Ufo nad Damaškem: Saul zasažen paprskem z jiné galaxie nebo muž zasažen bleskem z čistého nebe nebo muž oslepen na své pracovní cestě nebo zázrak či podvod nebo lovec hlav chycen do vlastní sítě…. Jistě byste dokázali i vy vymyslet nějaký líbivý titulek do novin k našemu příběhu.“

Teď ale přímo k Pavlovi. Co se to vlastně stalo? Pavel – druhým jménem též Saul – je věrný žid, který chodí pravidelně do synagogy, naslouchá písmu a vzdělaným rabínům, žid, který věří plně v Hospodina svého Boha a dělá jen to, co si myslí, že je v Božích očích to nejlepší. Z velké horlivosti starozákonního vyznavače si vyžádal od jeruzalémského velekněze doporučující listiny a stal se certifikovaným vyšetřovatelem – likviduje skupinu poblázněných lidí, kteří tvrdí, že znají Mesiáše. Zase nějaká sekta, která chce hanět dobré Boží jméno. S tím se musí skoncovat. A Saul neváhá ani minutku. Sám se na tuto činnost dobrovolně přihlásí. Chce přece věrně sloužit Hospodinu! Sestry a bratři, cítíte v tomto příběhu to velké napětí? Pavel si myslí, že zná pravdu. Že zná Boží kroky. Že ví, co je správné a co je špatné. A tak se za tímto hlasem vydává… a vlastně vůbec netuší, že jde přímo hlavou proti zdi. Za svou pravdou, ne za tou Boží. A teď se my zde přítomní jen kratičce zamysleme: Jak často nás toto postihne? Máme vlastní pravdu, o které jsme pevně přesvědčeni. Víme, co je správné a co špatné. Chceme bojovat za dobro věci a často to i děláme. A je to, myslím si, zcela v pořádku. Stojí za to se ale alespoň občas na své cestě zastavit a zeptat se: Nejdu také já hlavou proti zdi? Nejsem také já ten zlý pronásledovatel dobrých křesťanů? Nemám jen příliš zkreslené představy o tom, co je zrovna dobré?

Textem v prvním čtení byl příběh o prvním setkání proroka Samuela s Bohem; čtyřikrát slyšel Boží hlas, který ho volal, a třikrát nerozuměl. A dvakrát nerozuměl ani starý zkušený kněz Élí, který Samuela vychovával a vzdělával pro službu Hospodinu v chrámu. Je to příběh o tom, jak vzniká víra, jak počátku své víry rozumí ten, kdo uvěřil: je to dar Boží, na který odpovídá člověk svým „tu jsem“. Ten příběh není jen příběh Samuelův. Je to příběh náš; odvažuji se říci, že většiny z nás. Je to příběh, který nemáme číst proto, abychom se „do toho věření pustili“, ale abychom se v něm poznali. Abychom hledali, kde a jak, v jaké podobě jsme zaslechli Boží hlas. Abychom si vzpomněli – a radovali se.

Příběh o obrácení Saula – Pavla je skoro o tisíciletí mladší, ale je v tom velmi podobný. Samuel i Pavel byli výjimečnými postavami, byli to „bibličtí hrdinové dávnověku“, ale vyprávění o nich není jen jejich příběhem, jen historií.

U Damašku se stala veliká změna. Sám Pavel na ni opakovaně vzpomíná. Vzpomíná, jak velice byl horlivý, jak se snažil dodržovat všechna přikázání z Mojžíšova zákona, jak celý svůj život nasadil pro čistotu židovské víry a větší slávu Tóry. Ano, musíme Pavlovi přiznat, že již před svým obrácením byl velice zbožný a vzdělaný. Věřil v jediného Boha Hospodina, určitě znal dobře starozákonní Bibli. Nejspíš se také modlil – možná i mnohem více než my. Pavel nebyl žádný tupý tajemník, který si na křesťanech vybíjí nenávist a ukájí své mocenské choutky. Jemu skutečně šlo o Pána Boha a jeho dobré jméno ve světě. Jenom měl příliš jasné představy. Byl sešněrován tradicí, byl upjatý ve výrazech víry. Ale zároveň byl Pavel otevřený. Možná cestou do Damašku přemítal, pročpak jsou křesťané tak houževnatí. Proč se nenechají odradit těmi všemi nepříjemnostmi, které jim židé působí, tím neustálým pronásledováním? Proč se radují? Proč se stále vracejí k prorokům a k Mojžíšovi? Že by ve svatých knihách nalezli něco, co jemu, Saulovi, uniklo? Že by jim ten Ježíš prozradil cosi, co dává radost a naději?

Pavlova proměna má v sobě zvláštní napětí. Zahrnuje v sobě protiklady: osvícení i oslepnutí, světlo i temnotu, naději nového života i dotek smrti. Je to jako rub a líc jedné a téže věci. Obojí patří k sobě. Snad je to zpráva pro nás: Když člověku opravdu svitne, nejdřív se mu zatmí a neví kudy dál. Jestli chceme přijmout Boží osvícení jako zdroj nového života a naděje, je asi potřeba přijmout je i s tím, že nejdřív se jeví jako hrob všech nadějí, že nejdřív nás uvede do zmatku a sami budeme v koncích. Saul celé dlouhé tři dny nic neviděl, nic nejedl a nepil. Možná nám z toho zazní symbolika třetího dne, jako u vzkříšení Ježíše Krista. Vzkříšení není věc záhrobí, vzkříšení po třech dnech souvisí právě s takovýmto přerodem. Naděje z Boha je vždycky překvapení, které se děje navzdory jakýmkoliv našim odhadům.

Z pronásledovatele křesťanství se stal jeho zastánce. Díky Pavlovu úsilí se evangelium rozšířilo z Asie do Evropy. Díky jeho vytrvalým cestám a zaníceným kázáním se napřed vytvořily hloučky nadšenců, kteří četli židovskou Bibli a hovořili o Ježíšovi, jak všem lidem nabídl přístup k onomu slavnému, biblickému Bohu. Hloučky se později rozrostly do sborů a ze sborů vzniká křesťanská církev. V jejich základech spočívá i ono zvláštní Pavlovo setkání s Kristem u Damašku. Obrácení apoštola Pavla.

Vlastní smysl celého vyprávění je v tom, že Bůh zazářil v Pavlově srdci. To hlavní, co se odehrálo, není světlo, jímž byl oslněn jako na jevišti, jeho pád na zem, ani jeho oslepnutí. Nejdůležitější bylo, že Pavel náhle, snad v jediné chvíli, došel poznání, že kříž Kristův nebyla prohra bizarního potulného kazatele, který sváděl lid, nýbrž opravdu vítězství Adónaje, právě toho, jehož Pavel celý život vyznával. Neboli: Pavel najednou poznal, co je Boží moc a Boží láska. Poznal to tak silně, že mu toto poznání úplně změnilo život.

A myslím si, že podobně změnil „Boží hlas“ život mnoha nás tady na Vinohradech, ale i v našich sborech, v jiných církvích, nám křesťanům. Nejspíš jsme neslyšeli Boží hlas, jak to popisuje příběh Samuelův a Pavlův, nepovídali jsme si s Hospodinem, jako Abraham nebo Mojžíš, „jako když člověk hovoří se svým přítelem“ (Ex 33, 11). Asi bych o tom dnes vyprávěla jinak, dnešní střízlivou řečí bych se neodvážila mluvit o Božím hlasu. Možná bych řekla, že jsem nabyla přesvědčení, poznala, uvěřila… Nebylo by to přesné. To nebyla moje aktivita. Já jsem to dostala, vlastně zaslechla. Vlastně ano, slyšela jsem Boží hlas, i když jsem ho neslyšela.

Sama víra není chození do kostela, modlitba, četba Bible, nějaké rituály, dodržování Desatera a dvojí přikázání lásky. To jsou velmi cenné, dobré a prospěšné kroky na cestě. To vše buď předchází, nebo následuje naši víru, jako její souvislosti a důsledky.

Ale ona vlastní víra je opravdu naše přitakání k celému tomu pohybu, naše radost, že smíme být křesťané, naše vděčnost za sbor, za Písmo, za písničky, za ticho při modlitbě a za všechny dary, které jsme dostali – a už víme, že od našeho Pána. Naše přitakání Božímu hlasu, který jsme slyšeli, i když jsme ho neslyšeli. Bůh zazářil v našem srdci a my jsme k tomu řekli své „mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“

Nemysleme si ale, že se ze Saula stal nový člověk. Ne, zůstal stejný. Jenom jeho náhled na svět se změnil. Pořád je to horlivý a zbožný Saul Pavel z Tarsu. Nyní ovšem ví, že si za svou horlivost nic nekoupí. Nepotřebuje si odškrtávat splněné požadavky zákona, aby si ho Bůh oblíbil. Teď už díky Kristu ví, že Bůh otvírá své království lidem nezasloužilým a zve do něj všechny, který se život nepovedl.

Pavel je v našem dnešním příběhu názornou ukázkou, že se lidský život může změnit. Může nabrat úplně jiný směr. Od výbojnosti k pokoře. Od násilí k šíření pokoje. Od tvrdosti k velkorysosti. Jiný směr, jiné životní hodnoty – zkrátka přehodnocení, obrácení. Je tak velkou nadějí všem, kteří mají pocit, že být křesťanem v dnešním světě je k ničemu – že nikoho nového k víře nepřivedeme, lepší cestu ani pohled mu neukážeme, protože společnost se řítí do záhuby a nic jiného vidět ani slyšet nechce… a ejhle. Dnes slyšíme, že možná někdy chce! Že to má cenu, že Boží působení je stále tou největší hybnou silou. Že tu naděje stále je! A jaká!

Pavlovo obrácení je povzbuzením pro nás. Lidský život se může změnit. Pavel byl horlivý odpůrce křesťanství, přesto se stal křesťanem. V téhle proměně je příslib i pro další lidi, kteří Krista nepřijali. Proměna je možná. Lidé jsou oslovitelní. Kdo se jen trochu zajímá o život, kdo jen trochu chce svou životní pouť konat spravedlivě, ten je otevřený pro Boha. Jsem přesvědčena, že Boží Duch zná onu skulinku, ví o pootevřených srdcích a žádá o vstup. Mějme tuto naději, že i lidi v našem světě může potkat takovýto obrat o 180°, že třeba i právě naše blízké potká na jejich cestách vzkříšený Kristus a oni poznají život, který nabízí. Změna v člověku je možná. I zapřisáhlý nepřítel a odmítač křesťanství uznal Ježíše a zaradoval se z evangelia. Proč by tedy totéž nemohlo potkat ty, na nichž nám záleží? Amen.