Farní sbor Českobratrské církve evangelické 
v Praze na Vinohradech

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt

  Kázání a jiné texty

On o nás řekne poslední slovo

Kázání Ester Čaškové na Vinohradech 1. 1. 2017

Zjevení 1,9–18

Zažít nějaké zjevení nebo zahlédnout něco z budoucnosti – to většinu lidí hodně láká. Možná byste i vy chtěli vědět, jaký bude ten příští rok. Co nás čeká? Vize, prognózy i přání i můžete přečíst v denním tisku. Autor knihy Zjevení však vhled do budoucnosti nenabízí pro lidi zvědavé nebo pro ty, kdo jsou všedním životem znudění. Chce potěšit ty, kdo žijí v nejistotě, lidi, jejichž víra se viklá, protože svět vůbec nevypadá jako svět pod Boží vládou.

A tak si myslím, že to potřebujeme také, i když na rozdíl od prvních křesťanů žijeme ve svobodné zemi a podmínky k životu máme nesrovnatelně lepší. Navzdory té proklamované svobodě jsme totiž stejně jako oni mnohdy deptáni pocitem bezmoci. Nevládne nám sice despotický císař, ale stejně tyranská neviditelná ruka trhu. Ekonomika je ten hlavní a často jediný úhel pohledu. Peníze určují naše vztahy nejen v rodinách, ale i mezi národy a mezi státem a církvemi. Nebo jde o něco jiného než o peníze? Bojíme se o své důchody, o dostupnost lékařské péče, nadáváme na vysoké daně. A rozčiluje nás, že naše peníze mizí v tunelech soukromých kapes politiků a jejich známých.

Zjevení je kniha, která má křesťany v soužení potěšit. Má jim ukázat, že ani poměry, ve kterých žijeme, nejsou to nejdůležitější. Chce soustředit náš pohled na toho, kterému patří budoucnost. Možná nám neuškodí, když si uprostřed svého ekonomického nadbytku uvědomíme, že máme ještě něco důležitého navíc! A že proto můžeme být o něco svobodnější. O něco méně ustrašení, o něco radostnější. A že nám to může vydržet navzdory všem reformám a daním a restitucím – a také navzdory našemu stárnutí nebo životní krizi.

Autor Zjevení – Jan – je ve vyhnanství, daleko od křesťanů v Efezu, Smyrně, Pergamonu a dalších sborů v Malé Asii. A dostává úkol tyhle lidi povzbudit. Něčím potěšit. Proto dostává od Pána Boha tohle vidění. Ono těm hloučkům křesťanů pomůže už to, že dostanou od Jana dopis. Uvědomí si, že ani v tom pronásledování a soužení nejsou sami. Bůh na ně nezapomněl. Má i jinde svoje lidi, ty, kteří pro víru také trpí. Víte, jak moc pomáhá už to, že o sobě víme, že si zavoláme, napíšeme, myslíme na sebe v modlitbě i v konkrétních věcech, navštěvujeme se. Kromě té lidské blízkosti ovšem křesťany spojuje víra a společná naděje. Ještě něco vyhlížíme. Víra je cesta do budoucnosti. A té budoucnosti se proto nemusíme bát.

Je neděle, den Páně, a to, co Jan slyší a vidí, je vlastně prorocký sen. Není to „normálně“ k vidění. Je to jiný, alternativní Boží pohled na svět a na události v něm. A znáte to, jak se vám sny někdy nesmyslně prolínají a mění, ale vás to neudiví, protože ve snu je možné všecko. Z tohoto úhlu zkusme porozumět Janovu zjevení. Jan vidí sedm zlatých svícnů. Na začátku uvedl jako adresáty svého dopisu sedm malých křesťanských sborů. Vypadalo to, že jsou bezvýznamné, ohrožené nepřátelským postojem císaře Domiciana, vystaveny pronásledování, možná z nich za chvíli nezbude už nic. Z toho Božího pohledu je to ale jinak: tyhle malé skupinky křesťanů jsou jako zlaté svícny. A Bůh o nich ví. Jsou světlem, jsou vzácné, protože jsou Bohu k dispozici. Kdyby to řekl evangelista Matouš, mluvil by o tom, že jsou světlem světa nebo solí země. Jan vidí sedm zlatých svícnů.

A na druhý pohled vidí mezi svícny i postavu podobnou lidské. „Někdo jako Syn člověka.“ A ten má v rukou existenci těch sedmi sborů, sedmi svícnů, které se nyní proměnily v sedm hvězd. Chvíli před tím se zdálo, že existenci církve má v rukou spíš římská vláda a justice. Ale je to jinak. Bůh to vidí jinak: církev i její budoucnost má v rukou jeho Syn. A to není kdekdo. On je přece alfa i omega, počátek i konec. Bůh zjevený v Kristu je na počátku i na konci stvoření, je na počátku i na konci církve, našich sborů – a jistě i na počátku a na konci života každého z nás. Když chceme vědět, co má budoucnost, co má smysl, co zůstane, až všechno pomine – je to tedy to, co drží v ruce Kristus. Ti, které drží Kristus. Ti, kdo se drží Krista. Kdybychom to řekli obráceně: na konci nezůstane nic, jen ti, kteří jsou jeho, patří mu, jsou v jeho ruce – a on z nich činí „nové stvoření“. Jan vidí vzkříšeného Krista, tohoto všemohoucího Pána na ostrově, kde je uvězněn. Ale všemohoucí je také všudypřítomný. Kristus je právě tak přítomný ve všech sborech své církve, která se schází v jeho jménu. Je přece neděle! A tohle je to podstatné spojení mezi všemi křesťany. Ta jednota. Jsme spojeni skrze něho, s ním a v něm. Jsme „v Kristu“ říkali první křesťané. U nás se vžila formulace „buď s Bohem“, „s Pánembohem“ a je za tím spíš myšlenka loučení než pohled do budoucnosti.

Jako křesťané – Kristovi lidé – jsme tedy spojeni nejen společným přesvědčením, tradicí, tím, co spolu děláme a podnikáme. Jsme spojeni Pánem, který je všude tentýž a je reálně přítomen všude tam, kde se káže jeho slovo a vysluhují jeho svátosti. Kristus je přítomen ve své církvi. Sedm sborů je myšleno ekumenicky a celostně. Je to celá církev. Sbory od sebe mohou být vzdáleny časem i prostorem, ale jsou zajedno, sjednoceny Kristem. Tak si to připomínáme při Večeři Páně – jsme zajedno i těmi, kteří už fyzicky mezi námi nejsou, kdo už dorazili do nebeského sboru a tvoří církev „zvítězilou“, zatímco my jsme ještě církev bojující. Ale jsme jedna církev! Jan vidí Krista tak, jak na to nejsme zvyklí. Myslím, že nám se při Ježíšově jménu často vybaví Kristus na kříži. V té západní tradici máme těch křížů kolem sebe požehnaně. Východní církev se soustředila mnohem víc na toho oslaveného, vyvýšeného Krista Pantokratora, Vševládce. Jan vidí opravdu Krista se symboly, které běžně patřily císaři: má svítivý talár a zlatý pás velekněze a také zlaté boty triumfujícího vítěze. Už tenhle obraz je vyznáním, že Pánem není císař, ale Kristus. A před takovým Pánem se sluší aspoň pokleknout, ne-li padnout na tvář. My jsme v gestech velmi zdrženliví. Neklekáme, nekřižujeme se a už vůbec nepadáme na zem. Ale k důvěře a lásce patří také úcta! Jak ji projevujeme? Jak o Kristu mluvíme, jak mluvíme s ním? Jak se chováme jako křesťanský sbor před jeho tváří? A jak jako jeho církev uprostřed tohoto světa? Jme na to hrdí, že máme takového Pána? Jste hrdí, že patříte Kristu a do církve? Naše projevy zbožnosti by měly být veden vědomím, že Kristus je oslavený Pán, nadřazený všemu, co pokládáme za hodno vrcholné úcty.

Určitě řeknete, že kdybychom to všechno mohli zažít tak, jako Jan, nedělalo by nám možná problém ani padnout na tvář. Kdyby nás jeho sláva oslnila jako slunce nebo plamen ohně nebo roztavené železo. Na takové jevy se můžeme dívat jen s tmavými brýlemi, jinak je to nebezpečné. Ale stejně nebezpečné je vidění Kristovy slávy. Setkání se Vzkříšeným Pánem. K oslnivému zjevu, ze kterého přecházejí oči, přidejte ohlušující rachot vody jako mořského příboje. A dojde nám, že takové setkání s božským majestátem musí člověka vyděsit. Není to radost. Není to nadšení. Nežádá se o autogram. Je to úděs, bázeň a třesení. Padl jsem na zem jako mrtvý, píše Jan.

O takovém setkání s božským majestátem máme v bibli zmínku víckrát: Když prorok Izaiáš spatřil Panovníka na trůnu, řekl: „Běda mi, jsem ztracen“. (Iz 6,5). A také učedník Petr, když pochopil, s kým má tu čest, „padl Ježíšovi k nohám a řekl: Odejdi ode mne Pane, vždyť já jsem člověk hříšný“ (Lk 5,8). Ono totiž nejde jen o slávu a nádheru. Jde také o to, co je na té druhé straně! Před Kristem jako Pánem stojí každý z nás jako hříšník, nehodný žebrák. Hříšník nemůže být osobním kontaktu se svatým Bohem. V tom je podstata toho děsu. A pokud nás to neděsí, ještě nám nedošlo, co je hřích a jaké jsou jeho důsledky. Odpuštění hříchů přece nespočívá v tom, že si řekneme: Ježíš má velké srdce, a proto si kvůli svým vinám nemusíme dělat žádné starosti. Náš všelijak zpackaný život končící smrtí vzal Ježíš na sebe. Pro tuhle oběť a tuhle nepochopitelnou lásku ho Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jméno, aby před jeho jménem každé koleno klekalo! (Fp 2,9) Jan padl k jeho nohám jako mrtvý. Ale to není konec. Jan cítí na hlavě ruku. Některé děti se tomuhle gestu dospělých vyhýbají, utíkají před dotykem ruky, protože ji zažili jen jako ruku trestající. Ale tahle ruka – pravice mocného Vládce –netrestá. Je to ruka probodená hřeby, navždy a nezměnitelně poznamenaná láskou. Je-li nám úzko z toho, že budeme stát před soudcem všeho světa, máme v tom slyšet útěchu. V bibli není nic o tom, že by soud byl kvůli Kristu zrušen. Vyznáváme přece, že Ježíš přijde soudit živé i mrtvé". Meč, který vychází z úst tohoto Pána, ukazuje, že Boží slovo rozsuzuje, rozřezává nás tak, že všecko skryté vychází najevo. Evangelium nebagatelizuje hřích, ale říká: Uprostřed soudu tu bude ruka, která se na tebe položí jako ruka laskavá, chránící, jako ta, která si tě přivlastňuje, přivinuje k sobě. Neboj se. To je poselství Janova zjevení.

Kristus, kterého slyšíme mluvit jako Boha a Soudce, je zároveň kněz, který za nás položil svůj život. Byl jsem mrtev –protože zemřel na kříži za všechny hříšníky. Ale jsem živý – byl jsem vzkříšen. Mám klíče od smrti i hrobu. Nejsme tedy vydáni smrti napospas. Nemluví se o tom, že nezemřeme, ale protože Kristus má klíče, může si pro nás přijít až do hrobu. Ale mít od něčeho klíč znamená také pochopit smysl, dostat se k podstatě věci. Kristus má klíč k tomu, co je smrt, jakou roli má v našem životě. Zná její tajemství a vidí do ní zevnitř, protože byl mrtvý a zase žije. Je to právě on, kdo o nás řekne poslední slovo – a to už nikdo nebude moci zrušit.

Bůh o nás v Kristu ví. V každých bohoslužbách je přítomen a sleduje naše osudy. A proto můžeme žít posíleni a utěšeni vírou, že před Božím trůnem svítíme jako zlaté svícny a v hrsti nás drží právě Kristus, nikdo jiný.

Prosíme tě, vzkříšený Pane, dávej nám odvahu věřit ve tvou budoucnost, navzdory tomu, co vidíme. Přidávej své církvi svědky – a čiň si je i z nás, aby se naděje šířila.

Buď s námi ve všech dnech tohoto nového roku a bude-li to náš rok poslední, nemůžeme ani ve smrti dělat nic víc, než vzdávat čest a slávu velikému a navždy požehnanému jménu Ježíš. AMEN

Novoroční modlitba

Pane Bože,

Stojíme na prahu nového roku s vědomím, že u tebe má čas jiný rozměr než číslo v kalendáři a bujaré oslavy a že nad všechny naše lidské předěly stojí ten předěl, když Ty ses sklonil v Ježíši Kristu k nám.

Proto se odvažujeme prosit za druhé i za sebe. Ty sám doplň k našim modlitbám to, co sami nedohlédneme, a učiň daleko nad naše prosby.

Prosíme Tě za to, abys viditelně i neviditelně vstupoval do dění ve světě i u nás, i když se nám často zdá, že je ovládané jen bezbožníky, krutovládci a blázny.

Prosíme tě, abys potěšil všechny, kteří strádají, kterým ze životních radostí zbylo málo nebo nic a strachují se o život či základní podmínky k němu potřebné.

Prosíme za uprchlíky, za lidi bez domova, za uvězněné, týrané.

Prosíme za nemocné, za ty, kteří se dozvěděli nepříznivou diagnózu svých blízkých či sebe samých. Prosíme za děti, které trpí nerozumností či neláskou dospělých.

Prosíme za všechny, kteří rozhodují důležité věci svého života a potácejí se v nejistotě.

Prosíme za křesťany všech církví. Prosíme za náš sbor a jeho farářku, za naši církev a ty, které jsme zvolili do jejího čela, ať jsme jim oporou. Prosíme Tě o vedení při hledání nového kazatele, protože naše lidská moudrost má své hranice a my potřebujeme moudrost tvou.

Prosíme tě i za životy nás všech, jak tu teď stojíme, protože Tvoji pomoc potřebujeme. Amen.