Kázání v neděli 22. září (Pavel Kočnar, vězeňský kaplan)

Text: 2 K 5,6–10

Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána – žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Proto nám také nade vše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině (v tomto těle). Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé.

Milí přátelé,

jak vzniká důvěra? Souvisí nějak s tím, co vidíme, co si můžeme osahat? Anebo vzniká naopak tam, kde si osahat nelze nic, kde nestačí naše smysly, co nejde vyzkoušet na vlastní kůži. Je nějaký vztah mezi důvěrou a zkušeností? Zkušenost, že je něco pevné, spolehlivé, bezpečné, je pro důvěru důležitá. Ale jak tu zkušenost získat, jak si něco ověřit (slovní základ víra)? Může to být vlastní riskantní krok do neznáma anebo zkušenost někoho statečnějšího, kdo ten riskantní krok udělá první; a hle nepropadl se do nikam, naopak svou odvahou objevil novou, snad i lepší cestu, která může být dobrá i pro toho opatrnějšího, váhavějšího. Ale i u toho odvážného musí být v pozadí nějaká pradůvěra – třeba v to, že riskovat má smysl, že krok do neznáma není krok do nikam. Která důvěra je větší? A kam řadíme sebe? Důvěřujeme víc vlastnímu riskantnímu kroku nebo zkušenosti prvolezce? Nemusíme na tyto (lehce psychologizující) otázky hned hledat odpověď. Mohly by nám ale pomoct uvědomit si, že v tom jsme různí, a že je to tak v pořádku. A že důvěra a zkušenost k sobě patří. Každému našemu rozhodnutí předchází nějaká základní důvěra, že ten krok bude mít smysl, že nás posune správným směrem. Ani ve světě exaktních procesů se bez důvěry neobejdeme, pokusy si ověřujeme správnost hypotézy, předpokladu. A tak veškeré lidské konání, vynecháme-li instinkt, se děje v interakci důvěry a zkušenosti. Zkušenost a důvěra se prolínají, předcházejí i upřednostňují navzájem.

Myslím, že toto myšlenkové schéma se odráží i v našem textu, když čteme: Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána. Apoštol Pavel důvěřuje, protože něco ví – má zkušenost s tím, kde se cítí doma. Domov je silný symbol a důvěra tam hraje zásadní roli. A je o to pozoruhodnější, že tento symbol používá zrovna Pavel, který byl vše jiné než domácí typ. Stále na cestách, putující od města k městu, od přístavu k přístavu, pronásledovaný, vězněný. Možná o to víc si uvědomoval hodnotu domova, nebo spíš jeho pravou podstatu: totiž to, že domov nedělají zdi, střecha a pohovka. Domovem je mu bytí u Pána, které dává do protikladu s bytím v těle. Tomu bychom mohli rozumět tak, že bytí u Pána je pro Pavla zkušenost spolubytí v lásce a důvěře, umění dávat i přijímat, vcházet a vycházet, potkávat se i rozcházet, vítat se i loučit… A naopak bytí v těle je zabydlenost, která svazuje, omezuje, překáží životu, je spíš domácím vězením, místem, které připravuje o kouzlo výprav a návratů. Takovou zabydleností může být i jednostranný, neměnný a zakonzervovaný pohledu na svět, na víru. Pavel má oba tyto způsoby bytí naplno prožité. Nejdřív jako farizeus horlivě hájící židovskou tradici a po obrácení jako horlivý svědek Kristův. Z jeho farizejské zabydlenosti ho osvobodilo až setkání s Pánem (domov u Pána). Až tam poznává, co to je cítit se jako doma.

Tuto Pavlovu zkušenost si můžeme doplnit příkladem z přírody, kde se ale věci dějí na základě genetické informace, slovy evangelia „země sama od sebe plodí“, tedy jaksi samy od sebe, mimo naši vůli. Ano, vracím se k prvnímu čtení, k podobenství o zasetém semenu. To semínko v zemi je docela dobře chráněno od všech vnějších vlivů, země je jeho domovem. Ale jen potud, dokud nezačne klíčit. K tomu mu země poskytne všechno potřebné. Ale běda, kdyby ke klíčení nedošlo, kdyby se to semínko chtělo v té pěkné vlhké půdě zabydlet. Pak je odsouzeno k hnilobě. Až klíčení, růst a proměna v užitečnou bylinu směřující vzhůru a nabízející domov ptákům mu dává smysl. Je to geniálně jednoduché – domov je všechno jiné než sebepohodlnější barák, ze kterého se nám nechce ven. A navíc vtipné a půvabné, když nám tuhle lekci o smyslu bytí dává „nemyslící“ příroda. Nám tvorům přehnaně pečujícím o své bydlo, přehnaně myslícím na své plány. Příroda nemyslící, ale o to víc věřící, že to smysl naplňující se odehraje někde tam nahoře, nad zemí.

A tak zpět k Pavlovu slovníku: Žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. Vedle toho protikladu bytí u Pána vers. bytí v těle se tu objevuje druhý protiklad víra vers. to, co je vidět. A znovu to rezonuje s podobenstvím zrna klíčícího ve skrytosti mimo naši vůli, mimo naši účast. Semínko, které nic nevidí a přesto klíčí. Nebo právě proto. Možnost vidět je druhotná, závislá na tom, že něco vzniklo „samo od sebe“, bez našeho přičinění. Tady někde se rodí víra Pavlova a snad i naše, víra jako postoj, který předchází zkušenosti, který je absolutním spolehnutím, že to podstatné a životodárné se děje mimo naši kontrolu. A právě taková víra umožňuje udělat ten první a zásadní krok do neznáma. Jak stojí koncentrovaně v Žd 11,1 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Taková víra je nezcizitelný dar, který nepotřebuje domovní zámek ani alarm za dveřmi. Protože ona sama otevírá perspektivu úplně jiného domova.

Já jsem vyrůstal v církevním prostředí, kde se ten protiklad být v těle – být u Pána, dost akcentoval a vyvolával tendenci přílišného soustředění na věci duchovní na úkor těch tělesných (nebeské – pozemské). Ty byly odsouvány stranou jako nepodstatné, ba škodlivé. Problémy se řešily víc modlitbou než poučenou radou, prezentovaly se často jako důsledek malé víry nebo dokonce hříchu. Odříkání se někdy zaměňovalo za obětavost, radosti života za světskou marnost. Ta pravá odměna bude až na věčnosti. Žijeme ve dvou světech, kde ten časný je jen přípravou na ten věčný. A kvalita života jako takového strádala.

Přijde mi, že dnes se to vychyluje zase opačně. Kvalita života je to nejdůležitější, protože o tom, co bude po smrti, nevíme nic a jediné, na co se můžeme zaměřit, je tady a teď. K narozeninám a svátkům si přejeme na prvním místě pevné zdraví. Taky si přejeme hodně intenzivních zážitků a pohody. To zdraví je k tomu potřeba. O smrti se nemluví, nebožtíci se nepohřbívají.

Ano, jsou to dva vychýlené a zjednodušené pohledy, mezi kterými se budeme vždycky trochu plácat. Východisko z této kolísavosti, která není cizí ani Pavlovi, pak Pavel vyjadřuje veršem devátým, který přečtu v kralickém překladu, přijde mi výstižnější: Protož i usilujeme buď v těle pohostinu jsouce, buďto z těla se berouce, jemu se líbiti. V řeckém originále je zde pro tělo použit výraz sóma, který je prostým vyjádřením naší přirozené tělesné podstaty a nemá žádnou negativní konotaci. Pevné zdraví těla a životní pohoda, to jsou skvělé věci; na otázku, jak se máš, moct upřímně odpovědět, dobře – kdo by si to nepřál. Zdraví se promítá i do našich modliteb za nemocné. Ale Pavel nad to, kde se cítíme doma, kde jsme hoštěni/pohostinu, staví to, zda se líbíme Pánu. To je víc než problém chápání své existence. Líbit se Bohu osvobozuje od kultu těla i od strachu ze smrti. Líbit se Bohu inspiruje k užitečnému životu v plnosti a radosti z darů země. Líbit se Bohu připomíná, že někomu není jedno, jak se rozhodujeme, že někomu na nás záleží.

Pane Ježíši, ty jsi byl tím prvolezcem, tím, kdo udělal ten nejrizikovější krok, kdo neuhnul před mocí zvůle ani před vlastním strachem. Tak jsi v nás vzbudil důvěru v tebe doufat a tebe následovat. Děkujeme.

Amen.