Kázání v neděli 23. února 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Gn 18,16 – 20

Text: Jonáš 1,1 –2

Sestry a bratři,

jestli se mi to podaří, chtěl bych teď několik nedělí kázat na knihu proroka Jonáše. Z prorockých knih je možná nejznámější. A nejen mezi věřícími. Že k Jonášovi patří velryba, to vědí i malé děti. A my jeho příběh vnímáme trochu právě tak, jako pohádku pro děti.

Jenomže ta pohádka je zároveň plná absurdních paradoxů, nepochopitelných napětí a temných tajemství. Jonáš je jakýsi biblický antihrdina, frustrovaný smolař. Nic se mu nedaří. Všechno je jinak, než by chtěl. Nic nemá pod kontrolou. I tím prorokem je proti své vůli. A právě, když je jeho mise úspěšná, naplní ho to jen zatrpklostí a hněvem. Co by za to ostatní proroci dali? Co je to za proroka? Nevyčítá Bohu nepřítomnost záchrany, ale záhuby! A přitom dovede k smrti truchlit nad uvadlou kytkou! Je ve své zarputilosti tragický i směšný. Celé to také nakonec vyznívá trochu jako taková tragikomedie, jako jakýsi boží vtip. Snad vás to neurazí. Snad právě tady je opravdu namístě, že humor léčí. Ten boží zvlášť. Tak tedy na začátek:

„Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu.“ Možná vás přitom také napadá, že to tehdy měli snazší. Kdyby nám Bůh jasně řekl, co máme dělat, kdyby k nám promluvil, bylo by to něco úplně jiného. Ale slyšeli jste snad někdo nějaký boží hlas? Promluvil snad k někomu z vás Bůh? Ke mně tedy ne. Ale zároveň mě napadá, že možná ani Jonáš žádný hlas neslyšel. Ta úvodní věta přece neříká, že by k němu Bůh promluvil. Říká, že se k němu Hospodinovo slovo „stalo“.

Možná tu vůbec nejde o nějaký nadpřirozený hlas. Ty bývají spíš projevem patologie nebo nástrojem manipulace. Možná nejde ani o to, že by se něco bezprostředně ozvalo. Možná to slovo Jonáš už dávno znal. Nejspíš o do nebe volajícím zlu toho velikého města dobře věděl. Starý zákon se o něm ostatně zmiňuje na vícero místech. Možná je už četl nebo slyšel mnohokrát. Tak, jako my čteme bibli a slýcháme slova kázání. Možná je ta zvláštní formulace, že se „Hospodinovo slovo stalo“ spíš o tom, čím pro nás ta slova jsou. To, co dávno víme, se najednou stane naprosto aktuální a nepřeslechnutelné. Z obecných pravd se stane osobní oslovení, z pouhých informací se stane cosi neodbytného, naléhavého, co člověk nemůže jen tak pominout, co na něj dotírá, co mu nedá spát, co ho nenechá v klidu, nač musí reagovat.

Přitom se pro ta slova člověk vůbec nemusí nadchnout, ani z nich nemusí být nadšený. Jonášův příběh svědčí spíš o opaku. Běžnější bývá – alespoň v bibli to tak je, že se jim člověk brání, vzpouzí, že se s nimi všelijak bolestně potýká a nejradši by na ně zase zapomněl. Ale navzdory svým přáním a záměrům jim už zkrátka nedovede uhnout. O božím oslovení prostě spíš než tajemné hlasy a horlivé nadšení svědčí závaznost slova a odpovědnost, která z ní pramení a nelze se z ní vyvléct. Jak k nám to slovo přichází a jakou má podobu – zda je slyšíme poprvé, nebo je už dlouho známe, zda přichází zevnitř nebo zvenčí, zda burácí nebo je sotva slyšitelné – není asi tak podstatné. Mezi naší a Jonášovou situací není nejspíš žádný rozdíl. Takhle nějak se k němu stalo slovo Hospodinovo, slovo boží, slovo pravdy.

Nevíme o něm takřka vůbec nic. Autor ho dokonce nikde ani nenazývá prorokem. Nic také nesvědčí o tom, že by to byl nějaký veliký řečník. Na rozdíl od ostatních proroků, po kterých se nám dochovaly celé knihy prorockých výroků, jeho poselství sestává z pouhých sedmi slov.

Proroctví není výsada profesionálů nebo otázka nadání a vloh. Proroka nedělá funkce ani mimořádné vlastnosti a předpoklady. Bůh si může povolat kohokoliv. Záleží právě jen na tom oslovení, při kterém se z božího slova stává osobní výzva, při kterém je zaslechneme jako Jonáš, jako: „Vstaň a jdi!“

Oslovení je ten okamžik, kdy ti dojde, že boží slovo nestačí jen poslouchat a souhlasně mu přitakávat, že v něm jde vždycky i o tvoje angažmá, že tě vytrhuje z nehybnosti a nečinnosti a vybízí k pohybu, že je vždycky taky výzvou a posláním. Nestačí mít zkrátka jenom pravdu. Víra není jen o správných názorech. Biblická víra je především o důvěře, a ta se projevuje vždycky až v jednání, v rozhodování, v pohybu, na cestě. Tak už něco dělej, hejbni kostrou, vstaň a jdi! Tím podle bible celá historie víry u Abrahama začíná a do toho také ústí. Jinak se podle bible o Bohu mluvit nedá. Jinak pro ni neexistuje.

Existence do nebe volajícího zla pro ni není otázkou „Jak to Bůh může dopustit?“ Existence do nebe volajícího zla je pro ni vždycky apelem, abys s tím něco dělal, aby ses ozval, abys proti tomu zlu volal. Protože v důvěře do té boží odpovědi vždycky patříš, jsi její nedílnou součástí. Věříš-li v Boha, který není lhostejný, netečný, odtažitý a bezcitný, pak takový nemůžeš být ani ty sám. Bez osobní angažovanosti, bez zaujetí a aktivního působení, bez vystoupení z pohodlné neutrality, která se drží stranou a co se děje mimo její píseček, ji nezajímá, není víra vírou, a možná ani život životem. „Vstaň, jdi a volej!“ – to je základní projev důvěry, že Bůh není osud, že ho zvůle a bezpráví nenechávají v klidu, že má o tenhle svět zájem. O tom nestačí jenom mluvit. To se má v naší angažovaností také projevit.

A Jonášovo povolání ukazuje, že k ní patří nejen pozitivní poselství a radostná zpráva evangelia, ale stejně tak i kritický hlas a protest. „Vstaň, jdi a volej proti tomu velikému městu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář,“ praví Hospodin. Nemlč k bezpráví, nesmiřuj se s ním, nenech zlé věci jen tak plynout, nepřecházej je mlčením. Ozvi se, protestuj, kritizuj, řekni jasně, že jsi proti, vyslov otevřeně nesouhlas s tím, co je zlé. Boží slovo vybízí, abychom byli proti, abychom ke zlému nemlčeli, abychom mu veřejně a nahlas vyjádřili svůj nesouhlas, abychom proti němu protestovali.

Možná vás přitom ale napadne, jestli těch rozhorlených kritiků není v dnešní společnosti až příliš. Ulice, hospody i sociální sítě jsou plné těch, kdo jsou vehementně a zásadně proti. Takřka proti všemu, a hlavně proti druhým, které označují za ty strůjce všeho zla. Společnost to nesmiřitelně dělí. Nic jiného než kritika a pobouřený nesouhlas už skoro ani nezaznívá. Že bychom i my věřící měli rozmnožit tuhle armádu notorických remcalů a zapálených protestantů? Že bychom se k nim měli také přidat?

Jenomže ta boží výzva k protestu je nejspíš o něčem trochu jiném, zní trochu jinak: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu.“ To je něco jiného než pobouřeně remcat v ústraní, než nadávat v hospodě nebo v kostele, než si notovat a utvrzovat se v kritice mezi těmi svými, než se ujišťovat o svém spravedlivém rozhořčení účastí na demonstraci stejně smýšlejících, kde nás to nic nestojí. To je o něčem jiném než o tom souručenství protestu, které se uzavírá ve své bublině a vytváří nepřekročitelné příkopy. To je právě o jejich překročení, o blízkosti, která mluví z očí do očí, o důvěře a odvaze, ve které člověk dovede sám vystoupit proti většině na její půdě, ve které člověk dovede samostatně pozvednout hlas proti právě mezi těmi, pro které se něco zlého a nenormálního stalo normou.

Tahle absence odstupu, samostatnost a bezprostřední blízkost je nejspíš podstatná a velice důležitá. Ale také nesmírně náročná a riskantní. A nejen proto, že při ní jde člověk s vlastní kůží na trh, nasazuje se, vydává se všanc a může to pro něho skončit taky hodně špatně. Teprve tahle zranitelná blízkost asi umožňuje skutečně reagovat a nejen bojovat. A ty reakce nemusí být jenom agresivní. Ale právě to nám může udělat čáru přes rozpočet. Všechno nakonec může dopadnout jinak, než jsme si představovali. A o tom, jak je to pro nás těžké přijmout, svědčí právě Jonáš.

Náročnost té blízkosti, která nejedná z odstupu, může mít ale ještě jeden význam. Když Hospodin Abrahamovi podobně oznamuje soud nad Sodomou a Gomorou pro jejich zvrácenost, mluví právě o něm. Říká: „Jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestli si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je.“ Až v té blízkosti lze zjistit, jak tomu doopravdy je, jestli je skutečně pravda to, co se k nám doneslo v tom křiku, který se kolem nás ozývá. Kvůli tomu i Bůh připouští, že ani jeho soudy nemusí být definitivní. Umíme to i my? To už totiž neznamená jenom změnit druhé, to vyžaduje změnit sebe. Jenom s tím je ale ten kritický zájem asi opravdu boží. Amen.