Vinohradský sbor ČCE

Kázání v pondělí 25. 12. 2023 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Lukáš 2,1 – 20

Sestry a bratři,

po Štědrém večeru se dnes ráno scházíme, abychom společně oslavili Vánoce, abychom opravdu z hloubi prožili svátek Kristova narození, hod Boží.

Často se mluví o kouzlu Vánoc. Asi nějaké je. Něco nevšedního se s námi lidmi opravdu děje. Dovedeme se najednou obdarovat, přejeme si navzájem srdečně mnoho dobrého. I lidé, kteří se po celý rok jenom míjejí, se na sebe dovedou usmát a přát si veselé Vánoce a zdraví a štěstí. Kde se v nás bere ta dobrá vůle a odvaha k oslovení? Že by opravdu nějaké kouzlo? Možná – atmosféra udělá své.

Ale snad může jít o víc, než o okouzlení jednoho večera nebo svátku. Evangelium, bez kterého by žádné Vánoce nebyly, mluví o skutečném divu, který není závislý na kouzelné atmosféře, a přitom hluboce mění celý život. Ten se nás má dneska dotknout, abychom se s vánoční radostí neminuli. A v čem tkví?

Pokusím se vám to přiblížit skrze ta biblická vyprávění, která jsme během adventu i dnes četli. V obou příbězích o narození Krista se někdo zvedne a vydá na cestu – v jednom mudrci, v druhém pastýři. Ne že by to byli tak cílevědomí lidé s jasným záměrem a šli si za svým. Z toho je naopak znamení vyvedlo. Zaujalo je. Jdou se přesvědčit, co vlastně znamená, a tak jsou na cestě.

To je zvláštní situace – „být na cestě“. Kde teď mají to „svoje“ – svůj domov, svojí práci, svoji rodinu, své postavení, prostě to, kde to znají a kde se vyznají? Z toho právě vyšli, nechali to za sebou. A vydali se za znamením – za hvězdou, za nově narozeným králem, za dítětem v jeslích – za něčím, co ji mimo ně, za něčím „jiným“. A teď jsou tak nějak „mezi“. To své mají za sebou, už to nenaplňuje jejich obzor, a to jiné mají před sebou. Ještě to ani nevidí, ale jdou za tím.

To je první část toho vánočního divu: člověk ztrácí bezvýhradnou zaujatost sebou, svými věcmi, dostává se na cestu, je zaujat něčím jiným. Je zaujat v pravém smyslu toho slova: zájem cizím slovem interes – tedy inter esse – to jest „být mezi“. To je ten div.

Možná si řeknete, a co je na tom zvláštního? Většina lidí má přece nějaký zájem. Většina lidí není lhostejná, všímá si druhých, zajímá se o to, co se okolo děje. Někdy člověka ten zájem úplně pohltí. Samozřejmě. Jenomže obvykle je to právě jen součást zaujatosti tím svým, zaujatosti sebou. Zajímáš mě – kvůli mně samotnému. Abys mě pobavil, potěšil, protože tě můžu nějak využít, abys mi zatleskal, ocenil mě nebo potvrdil mou pravdu, mou dobrotu, mé právo. Dokonce i při dávání je ta zaujatost sebou znatelná – „Všímáš si, že ti to dávám? To jsem ti dal já.“ Možná jste si toho včera u stromečku také všimli. Také jste chtěli, aby měl ten váš dárek dostatečnou pozornost.

I tehdy, kdy to nejvíc vypadá, že žijeme pro druhé – při dobročinnosti, při práci pro veřejnost, i ve víře, býváme zaujati především sami sebou. Ne nadarmo Ježíš před tímhle pokušením později v kázání na hoře varuje. Jeden dá, aby každý viděl. A ten, kdo ta Ježíšova slova zná, zase právě takhle nedá, aby tak nevypadal. Ale ono je to vlastně totéž. Zase mu jde především o něj. Svoboda od sebe, to je skutečný div.

Ne, nejsme lhostejní, všímáme si druhých, pomáháme. Ale jak často přitom jde zase jen o nás? O naši povinnost, o náš úkol, o náš výkon, o naši dobrotu, pověst, uznání, nebo spásu. Hrajeme svoji hru. Někdo míň, někdo víc okatě. A čím méně jsme si toho vědomi, tím víc tomu podléháme.

Jestli chcete vědět, kde je pramen nudy, vztahového utrpení, trýznivé samoty a pocitu nesmyslnosti, strachu a únavy, tak je to právě tady, v té pohrouženosti do sebe. Církevní otec Augustin mluvil o zakřivenosti do sebe, latinsky „incurvatus in se“. A z té latiny se jasně ozývá, co to s životem dělá.

Div Vánoc je v tom, že se tohle najednou vytrácí, že tím nejdůležitějším není pro člověka on sám – ani jeho moudrost a renomé, ani jeho nedostatečnost a mindráky. Mudrci i pastýři vyšli ze svého, jsou na cestě, nestydí se ptát. Jedni se i s celou svou moudrostí skloní před dítětem, druzí i přes ten strach, co na ně padl, nezalezou, neschovají se, chtějí vidět. To je ten div Vánoc – že je člověk tak zaujat tím „Jiným“, že na zaujatost sebou zapomene, nechá ji za sebou jako stín. Jde přece ke světlu. Je to osvobození. Tak, jak se o tom zpívá v jedné staré koledě – „svoboda nám vzchází“ – svoboda od té zahleděnosti do sebe, která ničí.

To je ovšem jen první část toho divu, respektive druhá, odvozená. Ta svoboda přece z něčeho plyne. Má svůj zdroj. Něco nás od té osudové zaujatosti sebou osvobozuje.

Když zůstaneme u těch vánočních příběhů, tak mudrci i pastýři vyšli za tímtéž – za nemluvňátkem, za děťátkem v plénkách. Ale když k němu dorazí, nepropukne u nich – tak jako v koledách – záchvat infantilních něžností ani lítostivého soucitu. Žádné „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati“ a podobně. Radují se, to ano, a velice. Ale zároveň se skloní až k zemi a důležité je pro ně to, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Neuniklo jim, že nejde jen o dětskou roztomilost, že tu mají co dělat s Bohem, že v tom děťátku jedná sám Bůh. A jak?

To je právě ten vlastní a osvobodivý zázrak – on se nebojí být slabý, malý, bezbranný a vydaný, aby se nám přiblížil, aby s námi náš život sdílel. Vzdává se všech privilegií jenom proto, aby byl s námi. Včetně toho, že je možné ho přehlédnout, že je možné ho vystrčit za dveře. Takhle riskantně, zranitelně a nezajištěně nám Bůh vychází vstříc, aby mohlo dojít k setkání.

Něco tak zoufale nestrategického by nás – zaujaté vždycky nejvíc sebou samými – v životě nenapadlo. Nekrýt si záda, nenechat si žádnou ústupovou cestu, odložit veškerou moc a vydat se všanc – toho nejsme obvykle schopní ani vůči svým nejbližším. A Bůh to dělá kvůli nám. Aniž by měl předem jisté, že to přijmeme. Nevyhýbá se ani možnosti odmítnutí, zranění, zavržení. Před takovou vydaností není třeba se bránit, není třeba se ospravedlňovat, není třeba potvrzovat své kvality, a tak není nutné být zaujat sám sebou.

To je ten zázrak. Bezvýhradná láska, před kterou člověk žasne, sklání se a má šanci přestat se točit jenom kolem sebe, odložit to zaujetí sebou samým. Tak se teprve otevírá prostor pro skutečný zájem, pro to, aby člověk vyšel ze svého a mohl skutečně myslet na druhé. Ne kvůli sobě, ale prostě kvůli nim.

To je ten vlastní div Vánoc a víry vůbec, který nás uvádí do pohybu a dává odvahu k pokusům krůček po krůčku nechávat to své za sebou, nelpět na tom, umět se sám sobě zasmát, nevylekat se ani za svých přešlapů, přiznat chybu, přiznat slabost, žít pro víc než jen pro svůj čistý štít.

Proto dnes vidíme Boha v plénkách – malého, bezbranného, který se nám vydává. Abychom se toho také odvážili, abychom důvěřovali, že je to možné. Povinnost to není. Můžeme odmítnout. To patří k té boží vydanosti. Nikdo nás nutit nebude. Ale je to radost, veliká – a krása. Jak říká jedna písnička: „Ráj se opět otevírá“. Amen.

číslo 236, leden 2024
předchozí

Obsah

Kázání
Přímluvná modlitba
Zprávy ze staršovstva
Jako doma - pozvání
Jako doma a Kuchařky bez domova
Po stopách (filmových) Pelíšků
Rozhovor s Milanem Kovářem (11)
Náboženství v Rusku (1/6)
Na tento den
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).