Vinohradský sbor ČCE

Kázání v neděli 13. 3. 2022 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Soudců 2,11 – 18 + Jan 15,12 – 17

Text: Soudců 5,2.15–18.23

Sestry a bratři,

tentokrát jsem tu posloupnost starozákonních příběhů, na které od podzimu kážu, porušil. Předběhl jsem se. Protože je pro mě čím dál tím těžší cokoli dělat i kázat bez ohledu na to, co se děje, a tak hledám, co z bible k současným událostem promlouvá. Proto jsem přeskočil na začátek knihy Soudců. Určitě neříká všechno, co je dnes třeba slyšet. A nejsem si ani jistý, jestli je to to úplně nejpodstatnější, ale oslovuje mě.

Právě nad těmi prvními kapitolami knihy Soudců mi také došlo, jak je důležité uvědomit si, kdo je vlastně psal. To vám pak ta slova bible zazní nečekaně silně a překvapivě.    

Už ta zpráva, že se Izraelci dopouštěli toho, co je zlé v očích Hospodinových a sloužili baalům, je sama o sobě důležitá a má podstatný význam. Bible prostě není sbírka životopisů svatých a nepředkládá nám vzory hodné následování. Je daleko spíš přehledem selhání těch, kdo se k Bohu hlásili, kdo mu opakovaně slibovali věrnost a vzápětí ji svým jednáním popírali; kdo jeho soudce neposlouchali a podle Hospodinových přikázání vůbec nejednali. Pokud si toho všimneme, nezaměníme ji s ušlechtilou mravoukou, nebo s příručkou slušného chování. Naděje se v bibli neodečítá od lidských kvalit, ale od toho pohoršujícího poselství, že Bůh je věrný i nevěrným, že jeho láska není jenom za odměnu pro vzorné a dokonalé, že má soucit i s těmi, kdo ho opustili. Právě to je ta převratná a nevšední zpráva, která dává úplně jiný a nový směr, význam a účel všemu našemu jednání a otvírá úplně jiný pohled na život.

Ale pokud nám navíc dojde, že tu zprávu o selhání a ostudné nevěrnosti Izraelců napsali oni sami o sobě, tak nad ní teprve užasneme, tak se nám vyloupne jako skutečná perla, jako hotový zázrak. Přiznat naprosto otevřeně, veřejně a trvale, že si za to, co nás potkalo, můžeme sami, to je svědectví o nevšední a neobvyklé svobodě, které je nesmírně osvobodivé.

Po ruce je přece tolik jiných možností. Vždycky lze najít nějakého viníka: Mohou za to ti druzí — nepřátelé, škůdci, vyznavači jiných hodnot, případně neznabozi, pohani, jinověrci. A pokud už člověk pomyslí na vlastní řady, tak jsou tu vždycky ti nahoře — představení, vůdci, vládní garnitura. Na ty se přece vždycky houfně nadává. A lze také předhodit vinu rovnou Pánu Bohu: „Pokud je, jak se na to může koukat?! Je-li všemohoucí, jak to může dopustit?!“ Totéž mohli udělat i ti Izraelci: „Ty jsi nás sem přece přivedl! Tys nám tuhle zemi zaslíbil! Tohle je teda ta tvoje svoboda?! Tohle je ta tvoje ochrana?!“

Tak se to přece často děje. Skoro zákonitě. Ale oni to o sobě  právě napsali jinak: „Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v očích Hospodinových, a sloužili baalům… Opustili Boha svých otců, který je vyvedl z Egyptské země… neposlouchali…sešli z cesty… vůbec nejednali podle přikázání…“ Proto se to stalo. Je to naše vina. Můžeme si za to my sami.

Vnímáte taky, jak je to nevšední? A cítíte přitom, bratři a sestry, jaká je to síla? A také, jak je ta situace najednou jiná? Jak se uvolní, otevře? Jak je s ní najednou možné něco dělat?

Pokud za všechno zlo mohou jenom ti druzí, pak je řešení pouze otázkou poměřování sil a my pak často narážíme na svou bezmoc. Druhé změnit nemůžeme. Vzájemná střetnutí jako kdyby jen odhalovala, že s tím nakonec stejně nic neuděláme, protože potřebné kroky jsou za dané situace nepřijatelné a nereálné. Ale když se objeví vyznání vin, tak se najednou ty danosti mění a prostor se otvírá.

Jen si to vezměte, jak by se situace proměnila, kdyby třeba ty, co žehrají na zkaženost mladé generace, napadlo: „A copak ona nevyrostla ve světě, který jsme formovali my? Od koho jiného, než od nás, ten přístup k životu asi odkoukala?“ Anebo kdybychom si my věřící, kteří se často pohoršujeme, že už lidem není nic svaté, uměli položit otázku: „A čím my se vlastně, kromě chození do kostela, odlišujeme od svého okolí? Je nám opravdu něco tak svaté, že to znatelně formuje náš život? Není ta vyduchlost taky naše vina?

A neotvírá se i v té dnešní situaci prostor pro řešení až tam, kde přestaneme stále jenom opakovat, jaký je ten Putin strašný diktátor — což bezesporu je — ale kde nám dochází, že k jeho agresi otevřela dveře i naše neschopnost postavit se rozhodně už těm předešlým — v Abcházii, Osetii, na Krymu a na východě Ukrajiny a kde si taky otevřeně připustíme její příčiny a poznáme je jako chybu, jako svou vinu? Byl to pocit, že se nás ty vzdálené konflikty až tak netýkají a není rozumné jít kvůli nim do konfliktu a riskovat. Byla to ta iluze, že lze vlastní bezpečí zajistit bez ohledu na bezpečí jiných, že si máme hledět jen vlastních zájmů. Byl to strach z možných ekonomických důsledků rozhodného postoje a neochota nést je, přijmout, že může být dráž a hůř. Bez vědomí, jak jsme v tomhle selhali, nebude mít ani dnešní solidarita a ráznost dlouhý dech, protože ony se už dostavují.

Myslím ale, že tohle vědomí naštěstí roste. Vzadu na nástěnce je petice iniciativy „Modlitba za Ukrajinu“, jejíž autoři ujišťují, že jsou připraveni nést možné negativní ekonomické důsledky solidarity a jednoznačné podpory napadených, aby k ní měli naši představitelé prostor. A ti, kdo konkrétně pomáhají, přispívají a nabízejí Ukrajincům ubytování, projevují tu ochotu a změnu pohledu beze slov, svými činy. A to je skvělé. To je důležité. To je nadějné.

Teprve vyznáním vin se otevírá prostor pro skutečnou změnu. Ne pro nějakého domnělého Spasitele, který údajně na všechno má a všechno s přehledem zvládne — z biblických soudců nebyl takový ani jediný — ale pro přijetí božího povolání, kterému člověk nepřitakává na základě vlastního sebevědomí, ale právě díky poznání vlastních chyb při něm dává Bohu za pravdu, spoléhá na něho a překonává sám sebe včetně svých obav.

Abychom pro tohle osvobodivé vyznání našli odvahu, potvrzují nám bibličtí autoři svoji zkušenost: Když jsme si přiznali, že jsme vedle, nebyl to náš konec. Nebyli jsme odsouzeni k beznaději. Naopak, právě tehdy se naděje otevřela. Protože Bůh se neuráží. I když se jeho varování potvrdí, nepotřebuje si na nikom dokazovat, že má pravdu. On má soucit i s těmi, kdo si své těžkosti zavinili sami. Záleží mu na nich. Povolává jim vysvoboditele. Padne-li iluze, jak jsme dobří, není to konec, ale začátek. Právě tehdy se může najít někdo, kdo vezme boží výzvu vážně a stane se jeho nástrojem. O tom přece zpíváme a budeme zpívat: „Vzbuzuje nám ku pomoci, vůdce věrné z bludu noci…“ A ta písnička zní už několik tisíc let: Vlas bojovníků v Izraeli zase volně vlaje…

Jo, jenomže právě s těmihle bojovnými písničkami máme dnes trochu potíž. Zvlášť ta Debořina píseň, z níž jsem četl, - mimochodem jde o jeden z nejstarších textů v bibli vůbec — tedy zvlášť ona, která opěvuje udatné válečníky, nám jde proti srsti.

Spojovat Boha s válkou, která v každém případě stojí stovky a tisíce životů, tomu se v nás všechno vzpírá. Přiznám se, že i já mám s výkladem podobných biblických textů problémy. Člověku se vybaví, kolik válečných hrůz se v historii dělo ve jménu božím a jak snadno si člověk posvětí vlastní strach a nenávist. Spojení božího jména s válkou je pro nás spíš odstrašujícím příkladem jeho zneužití. Úzkostlivě se chráníme, abychom se něčeho podobného nedopustili. A to je dobře. V situaci, v jaké obvykle jsme, to snad ani jinak nejde. Bylo by opravdu trestuhodné živit v míru bojovné nálady, horovat pro svatý boj. Ale stejně trestuhodné, myslím, je tyhle oddíly Starého zákona povzneseně přehlížet a bohorovně se od nich distancovat, jako od  barbarství, s kterým nechceme mít nic společného.

Mají v sobě totiž něco podstatného, co nám nejspíš schází.

Když jsem si tu Debořinu píseň četl, vybavila se mi ještě jiná, podobná, která vyjadřuje totéž možná ještě výrazněji — písnička „Omaha beach“ od Sváti Karáska. Zpívá se v ní: „Vždyť muži tu padli, co chtěli žít. Kdo za svobodu cizí dnes šel by se bít? Na vlajce hvězdy a na džípu rýč, z pohody přes oušn až na Omaha beach. Šílenej vládce národy žral. Mnohý přihlížel, byl neutrál. Nikdo mu nebral jeho dýku a bič, jen tys vážil cestu až na Omaha beach. Tys položil život, abych já mohl žít. Kdo za svobodu cizí dnes šel by se bít? Tehdy boj za mír to nebyl jen kýč, já klaním se mužům z Omaha beach.“

Jen za první den invaze v Normandii bylo tehdy zabito nebo zraněno 10.000 vojáků, převážně Angličanů, Američanů a Kanaďanů, tedy těch, které před přímým ohrožením ze strany Hitlerovského Německa chránil oceán. 

Ona totiž válka vůbec není jenom o zabíjení, ona je také o ochotě nasadit svůj život, o solidaritě, která je schopna ho položit za druhé. A jak ta Sváťova, tak ta Debořina písnička právě nad touhle ochotou a solidaritou žasne. Není totiž vůbec samozřejmá. „Mnohý přihlížel, byl neutrál“, zpíval Sváťa. A Debora vypočítává: „Rúben pořádal velké zasedání, Gileád si zůstal za Jordánem a Ašer při svých zálivech“. Pokud není člověk přímo ohrožen, snadno podlehne iluzi, že může zůstat mimo, a že je to moudřejší.

O to větší je to div, že se dobrovolně sešel lid, že se zvedl odpor, že někdo cítil a ctil solidaritu a nutnost postavit se zlému i za cenu vlastního života. To není samosebou. Za to patří Bohu dík. „Dobrořečte Hospodinu“, vybízí Debora. Ano, tady nejde jen o hrdinství, tady můžeme jako evangelista Jan prohlédnout až k té Kristovské velikonoční zvěsti: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“

Jsou situace, kdy to možná jinak, než se zbraní v ruce nejde. Neumím říct, je-li to pro nás ta dnešní. Ale mám přinejmenším za to, že bychom se na tu úctu a vděčnost, které májí válečnou povahu a příchuť, neměli dívat svrchu, aby na nás nedolehla ta Debořina kletba a neplatilo i o nás:  „Nepřišli na pomoc Hospodinu“. Amen.

číslo 219, duben 2022
předchozí

Obsah

Kázání
Přímluvná modlitba
Modlitba za Ukrajinu
Zprávy ze staršovstva
Nové staršovstvo
Homelike o.p.s.
Jarní Booklub
Křížová cesta
Sborový letní tábor
Slovo na doma
Rozhovor s bratrem kurátorem
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).