Vinohradský sbor ČCE

O dělnících na vinici

Biblická hodina Zdeňka Šorma (5. 5. 2020)

Text: Matouš 20,1 – 16

Odměna za práci je dodnes mimořádně citlivá záležitost, která nás dovede snadno zvednout ze židle. Snad v ničem jiném se tak bedlivě neporovnáváme. Platy učitelů, lékařů, státních zaměstnanců, odměny manažerů, průměrné platy, růst mezd – to je vždycky vděčné novinářské téma. A je to také jedna z mála věcí, která dovede lidi spolehlivě aktivizovat bez rozdílu politického přesvědčení nebo vzdělání. Stávkují lékaři, stávkují učitelé, stávkují horníci i zemědělci. Málokdo má pocit, že je opravdu spravedlivě a dostatečně ohodnocen.

Na jednu stranu si sice uvědomujeme, jak je takové porovnávání ožehavé – proto se konkrétní výše odměn a platů jednotlivých zaměstnanců běžně nezveřejňují, ctí se jejich soukromí; na druhou stranu ovšem také tušíme, jak důležitá je to věc pro spravedlnost a poctivost společnosti – a proto naopak ve státní sféře mají instituce povinnost je zveřejnit. Přiměřenost odměny odvedené práci rozhoduje o tom, zda ji považujeme za spravedlivou.

Proto není divu, když novozákonník František Žilka píše ve výkladu podobenství, že končí naprosto protismyslnou zásadou, totiž „že poslední budou první a první poslední“. My, když je čteme, tušíme, že v osobě hospodáře jde o Boží jednání, a proto se ho snažíme nějak vysvětlit a omluvit, ale kdybychom se v podobné situaci ocitli někde jinde než v bibli, myslím, že bychom ji za spravedlivou považovali stěží a jednání hospodáře by nám asi moc moudré nepřipadalo. Když už chtěl být štědrý, mohl alespoň dělníky vyplácet obráceně – od prvních k posledním. První by tak dostali, co měli smluveno, a nemuseli by přitom být svědky výplaty posledních, a ta by je neprovokovala. Hospodář ale výslovně přikáže správci, aby to udělal opačně, a tak tu provokaci vlastně záměrně zinscenuje.

Ježíš to podobenství zkrátka vypráví jako vědomou a promyšlenou provokaci. Nepopisuje prostě jenom nějakou hádku dělníků na vinici, ale koncipuje celý ten příběh tak, aby se „pohádal“ či polemizoval se svými posluchači o tom, co považují za spravedlivé.

Hned na začátku stanoví jeho hospodář pevné měřítko – jasně smluvenou mzdu: jeden denár na den. V dalších případech už ale mzdu přesně nevyčísluje. Řekne prostě jenom: ' „a já vám dám, co bude spravedlivé“. Posluchače nebo čtenáře přitom bezděky samozřejmě napadne, že půjde o díl z toho denáru, který bude přiměřený době, kterou odpracovali. S tím pak automaticky počítá i u dalších najatých v poledne, ve tři i v pět. Jenomže závěr – nejen pro ty nejdříve najaté dělníky, ale i pro posluchače – překvapivě odhalí, že hospodář tím, „co bude spravedlivé“, mínil něco úplně jiného. Rozumějte, to není jenom rozmar jeho dobroty, to je úplně jiné pojetí spravedlnosti, které se s tím naším běžným prostě rozchází.

Množství vykonané práce v ní totiž nehraje žádnou roli. Podobenství se o ní také vlastně vůbec nemluví. Nevíme ani, o jakou práci šlo – zda o okopávání, o štípení, o sběr ořezaných výhonků nebo o sklizeň. Nevíme, ani kdo toho kolik udělal a jak kvalitně. I ti první mluví vlastně jenom o náročných podmínkách, které museli snášet. Neznáme také důvody, proč hospodář ty pozdější dělníky nenajal hned ráno nebo proč je do té doby nenajal někdo jiný. Nestáli ráno na trhu? A proč? Byli z daleka a cesta na trh jim trvala déle? Nebo si ráno rádi přispali? Nebo si mysleli, že jim stačí, co si vydělají později? Nebo tam stáli a nebyl o ně zájem? A zase proč? Nebyla práce – a bylo už jejich najmutí projevem slitování? Nebo o ně nebyl zájem, protože na práci moc nevypadali? Nebo se o ni dostatečně nehlásili a nezajímali?

Možné je všechno, ale podobenství se o tom prostě nezmiňuje. Jako by vším tím jenom podtrhovalo, že tohle poměřování a posuzování není v souvislosti s odměnou relevantní.

Pokud někdo přijal pozvání na vinici, vyplácí mu hospodář celou ohlášenou mzdu bez ohledu na jeho kvality nebo výsledky. Smyslem jeho jednání není vyhlašování vzorných nebo zasloužilých pracovníků nebo vyznamenání nejschopnějších úderníků. Spravedlivé je podle něho jediné, totiž že každý, kdo se dal do jeho podniku, našel v něm svoji obživu. Jeden denár byl prý právě tím, co rodině na jeden den stačilo.

Už Jan Chrysostomos – konstantinopolský arcibiskup ve čtvrtém století – poukazoval na to, že toho podobenství je vlastně Matoušovou obdobou asi nejznámějšího Lukášova podobenství, o kterém jsme mluvili při poslední biblické hodině před karanténou, totiž podobenství o marnotratném synu. Pobouření a pocit křivdy staršího syna je v něm vlastně stejný jako reptání dělníků v tomto případě. Oni dělali od začátku všechno podle hospodáře a teď si přijde někdo na poslední chvíli a dostane se mu totéž, co jim. Bratr marnotratného syna má dokonce pocit, že se tomu pozdnímu navrátilci dostalo víc než jemu.

Argumentace otce v Lukášově podobenství je také v lecčems podobná odpovědi hospodáře. Oba nejdřív ujišťují rozhněvané o tom, že se jim neděje křivda, protože to vstřícné jednání vůči posledním nejde ani v nejmenším na jejich úkor. Otec potvrzuje staršímu synovi, že všechno, co má je, je přece jeho. Hospodář zase jednomu z těch prvních připomíná, že dostal právě takovou mzdu, jakou si smluvil. Ani jeden není a nebyl o nic ukrácen. Přijatý či obdarovaný není jeho konkurentem, který by ho jakkoli ohrožoval.

Vzápětí ale oba – jak otec, tak hospodář – odhalují rozhořčeným, jak je ten pohled, který se na všechno dívá jenom skrze porovnávání a hodnocení výsledků, nepřiměřený, protože život má ještě jiné roviny.

Vždycky přece nemusí jít a nejde jen o zhodnocení práce. Může jít také o záchranu nebo o dobrou vůli. A operovat pak s kritériem rovnosti nebo zásluh je přece úplně mimo. Při dobré vůli přece vůbec nejde o zhodnocení nebo znehodnocení námahy a radost ze záchrany je něco jiného než ocenění zásluh. Kdo pro to nemá pochopení a na všechno přikládá jenom ta hodnotící měřítka, ten o sobě prozrazuje, že ho vede něco docela jiného než zájem o spravedlnost. Prozrazuje, že je slepý. Na povrch vyplouvá jeho nepřejícnost a závist.

Při tom srovnání s podobenstvím o marnotratném synu se ale odhaluje ještě jedna věc:

Starší syn vnímal pobyt v otcově domě jen jako zátěž a omezení. K tomu, co mu přináší – že jde o dobrodiní, ze kterého žije – na rozdíl od mladšího syna vůbec nedospěl, a proto očekával nějakou další odměnu. I v tom jsou si s těmi dělníky, kteří si stěžují, podobní. Také oni vidí pouze tíhu dne a vedro. Podobenství ale na příkladu dalších dělníků ukazuje, že ta příležitost vydělat si a mít z čeho žít vůbec nebyla samozřejmá. Všichni námezdní dělníci na ní záviseli. Mít práci, dostat možnost vydělat si – a mohli bychom pokračovat dál: třeba dělat v životě něco smysluplného – to není jen břemeno, ale dar.

Ježíš také toto podobenství vypráví jako ilustraci nebo potvrzení svojí odpovědi Petrovi, který se ho ptá, co budou mít z toho, že oni, jeho učedníci, všechno opustili a šli za ním. Ta odpověď – zvlášť v Markově podání – je zajímavá tím, že v ní Ježíš nemluví jenom o budoucí odměně (o věčném životě), ale zdůrazňuje, že právě když člověk opouští, zároveň mnohem víc dostává. V Matoušově verzi je to víc otázka důvěry (má podobu zaslíbení do budoucnosti), ale Marek zdůrazňuje, že to není až něco za něco, ale že je člověk obdarován právě tehdy, když se něčeho vzdává (prostě zároveň s tím nebo právě v tom). Ta služba není oběť, ale veliké obdarování.

Tohle považuji za zásadně důležité. Pocit ošizení a nedostatek pochopení pro dobrotu a štědrost vznikají tam, kde je víra odcizená – kde ji vnímáme jen jako prostředek k něčemu jinému, kde jsme jako ten starší syn nebo ti dříve najatí dělníci neobjevili její hodnotu a dobrodiní, a proto ji považujeme jenom za vlastní zásluhu, která má být odměněna. Jsme slepí k tomu, čeho se nám díky ní a v ní dostává. Pokud to, co z víry děláme, vnímáme jenom jako úkol, oběť a záslužnou činnost, tak nám asi to nejpodstatnější uniká a i jinak kladné věci, jako je píle, poslušnost a pracovitost, se pak stávají zdrojem nepřejícnosti, závisti a nepochopení pro Boží dobrotu.

„Poslední budou první a první poslední“ asi není mustr na rozdělování mezd, ale provokace, abychom celý život a hlavně svoji víru neviděli jenom optikou „co za to“.

číslo 201, květen 2020
předchozí

Obsah

O dělnících na vinici
Přímluvná modlitba
Pastelky pro Berkat jsou na místě
Noc kostelů 12. 6. 2020 – pozvánka
Zvuky probouzení
Nabídka od sousedů ze strašnického sboru
Zprávy ze staršovstva 14. 5. 2020
Ze sborové knihovničky
Náš sbor v období zavřených dveří
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).