Kázání v neděli 5. ledna 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 3. Mojžíšova 19,11–18 + 33–37

Text: Lukáš 10,25 – 37

Sestry a bratři,

na začátku nového roku si asi víc než kdy jindy uvědomuje čas, který máme před sebou. A víc než kdy jindy o něm přemýšlíme: Jaký bude? Co nás čeká? A co pro to můžeme udělat? Přemýšlíme, jak ho naplnit. Výsledkem bývají nejrůznější novoroční předsevzetí a plány. Přejeme si, aby za něco stál, aby to nebyla jen další epizoda marnosti, která nám proklouzne mezi prsty, která pomine a nikdo po ní ani nevdechne.

Ta otázka „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ to vlastně vystihuje. Dala by se přeložit i civilněji: „Co mám dělat, aby můj život za něco stál?“ To je to, co hledáme, co si přejeme. Ptáme se teď stejně, nebo podobně jako onen písmák v evangeliu.

Ježíš na tu otázku ale kupodivu neodpoví. S žádným originálním řešením nepřijde. Reaguje protiotázkou, která tazatele odkazuje na jeho vlastní normu: „Co na to říká tvoje bible? Co tam čteš?“

A ono se ukáže, že to ten pravověrný žid moc dobře ví. Dvojpřikázání lásky vysype z rukávu natotata. Dvojpřikázání lásky není žádný Ježíšův objev ani nic speciálně křesťanského, i když si to často myslíme. Obě jeho části najdeme už v židovské bibli. A její znalci si byli moc dobře vědomi toho, že je to to nejdůležitější, že je láska podstatou celého zákona. Ježíš jim jen přitaká, dá jim za pravdu. Nic nového k tomu nepřidá: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ“.

A my jsme na tom možná úplně stejně. Také moc dobře víme, co je třeba dělat, co je nejdůležitější. Jenomže pokud nám to dojde, tak jsme možná podobně nervózní jako ten písmák z evangelia. Protože pak najednou visí ve vzduchu neodbytná otázka: „Tak proč se to tak neděje? Proč s tím prostě nezačnete? Proč se ptáte?“ A my pak máme také potřebu se ospravedlnit, poukázat na to, že to přece není tak jednoduché. Nejsme přece bozi. Nemůžeme pomoct každému. Potřebujeme si tu lásku nějak vymezit. A tak se ptáme, komu tedy po právu náleží? Kdo je náš bližní? Nemá-li být láska jenom obecná proklamace, která ve skutečnosti nic neznamená, je třeba si říct, koho se konkrétně týká. A to už přece vůbec není tak snadné. I v tehdejší době na to existovaly různé názory.

Podle dobových pramenů byl asi tehdy pro většinu Izraelců bližním jenom našinec – příslušník stejného národa a vyznání. Ti nejhorlivěji zbožní – tzv. esejci – dokonce spojovali lásku ke svým s nenávistí vůči jinověrcům, jak to zmiňuje Ježíš v Kázání na hoře.

Můžeme si říct, že tohle je dnes už naštěstí překonáno. Ale já si tím vůbec nejsem tak jistý. Principiálně sice uznáváme všeobecná lidská práva, která jsou bezesporu dědictvím křesťanství, nicméně i my stále rozlišujeme na našince a ty druhé – třeba na evangelíky a ty ostatní včetně křesťanů jiných vyznání. A těm svým se cítíme být zavázáni jakousi větší přízní. A už vůbec nemluvím o tom, jak dnes lidé žárlí třeba na pomoc Ukrajincům. Ačkoli to tak není, spravedlivě se rozhořčují, že pro ně stát dělá víc než pro Čechy. Že bychom my Češi měli mít vždycky přednost, je pro většinu zcela bez diskuzí. Nehledě na principy v nás tohle skupinové sobectví zkrátka žije.

A zdá se, že právě proti němu se Ježíš svým vyprávěním o Samařanovi, který se ujal zbitého žida, vymezuje. Že je překonává, boří a popírá. Bližním je prostě každý bez ohledu na národnost nebo vyznání. Tak tomu příběhu obvykle rozumíme. Milosrdenství zkrátka žádné hranice nemá.

Myslím ale, bratři a sestry, že právě kvůli tomu, jak se nám to zdá samozřejmé a jasné, přehlížíme to nejdůležitější a skutečné poselství Ježíšova podobenství. To totiž vůbec není tak obecné.

Podobenství nepochybně ten kritický osten má, to ano. Když si Ježíš vybral za příklad Samařana, byla to od něho určitě vědomá a vyložená provokace. Samařané byli pro židy zatracení hodní heretici. Právě proto, že si i oni dělali nárok, že jsou pravými pokračovateli vyvoleného národa, panovalo mezi nimi nesmiřitelné napětí. A nutno říct, že na něm nebyli bez viny. Dobová svědectví dokládají takové excesy, jako například že pronikli o svátku beránka – tedy pro židy vůbec největším svátku – na chrámové nádvoří a znesvětili je rozházením lidských kostí.

A právě příslušník téhle skupiny, kterou od ubitého žida i od jeho posluchačů dělily letité averze a národnostní i náboženská napětí, mu podle Ježíše nakonec pomohl a udělal pro něho mnohem víc než jeho vlastní. Ježíš tenhle paradox zvlášť zdůrazní. Líčení jeho pomoci zabírá skoro polovinu vyprávění. Přitom je zřejmé, že nešlo o žádného profesionálního ošetřovatele a filantropa. Měl svoje zájmy a povinnosti a nehodí je prostě za hlavu, jako by nic než milosrdenství neexistovalo. Hledá a nachází způsob, jak je s tím ostatním skloubit. Člověk nemusí vždycky pečovat sám. Pomoc může mít různé podoby.

Na otázku „Kdo je můj bližní?“ tedy Ježíš opravdu vypravuje příběh, ve kterém pomoc nečekaně přesahuje všechny zažité a zavedené hranice. A my z toho, jak jsem říkal, jednoduše a samozřejmě odvozujeme, že bližním je zkrátka každý bez ohledu na to, co nás jinak dělí. Jenomže takhle obecná Ježíšova odpověď prostě není. On na tu otázku „Kdo je můj bližní?“ vlastně vůbec neodpovídá. On se naopak znovu ptá. Zdánlivě skoro stejně, ale ve skutečnosti je jeho otázka úplně jiná.

V Písmu kovaný zákoník se na začátku ptal, koho má milovat. Chtěl ten objekt legitimního zájmu a péče nějak vymezit a ohraničit. Ptal se na kritéria toho, komu jeho láska právem náleží. Ale Ježíš tu otázku úplně otočí. Otázka bližního zní podle něho úplně obráceně – ne komu mám pomoct, ale kdo komu pomohl. „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lotry?“ A odpověď, jak zase dobře ví i ten písmák, zní: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“

Otázka bližního není o tom, koho máme před sebou, je jen o nás, o tom jak se zachováme. Bližním se stáváme, když překonáme odstup, který nás od druhých dělí, když se necháme pohnout soucitem, když prokážeme milosrdenství. Ten vztah záleží jen a jen na nás, nikoli na tom druhém, i kdybychom si ho vymezili jakkoli ušlechtile.

Otázka „Kdo je můj bližní?“ je zkrátka pomýlená a zavádějící, i kdybychom na ni odpovídali tím nejširším výměrem. Právě v té obecnosti jsme naprosto vedle. Bez našeho konkrétního zájmu a soucitu, bez toho, abychom zcela určitému člověku pomohli, je to vždycky jenom prázdný pojem. Podobně jako láska k celému světu nebo k Bohu, pokud se žádným činem lásky neprojeví. Proto apoštol píše v jednom listu: „Řekne-li někdo: 'Já miluji Boha' a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“

Bližním se stáváme teprve milosrdenstvím, které druhému projevíme, třeba i navzdory všem pochopitelným důvodům, které stojí proti tomu. Nezáleží to na něm, ale na nás. Proto Ježíš nakonec neodpovídá žádnou – byť třeba sebeširší – definicí bližního, ale vybízí „Jdi a jednej také tak.“ Jdi a dělej něco pro to, abys byl někomu bližním. Jedinou pravdivou odpovědí je tvoje jednání. To ten vztah tvoří nebo popírá. Slovo bližní lze přijmout pouze jako výzvu pro sebe. O tom je ten život, který za něco stojí, který je věčný. I v tom letošním roce. Amen.