Kázání v neděli 1. prosince (Zdeněk Šorm)

Čtení: 1. Jan 1,5 – 10

Text: Matouš 25,1–13

Sestry a bratři,
přeju vám šťastný nový rok. Ne, nebojte se, ještě mi nepřeskočilo. Dnešní nedělí opravdu podle církevního kalendáře začíná nový rok. A pokud si uvědomíme, že čas není jenom běh hodin, dnů a let, ale začneme přemýšlet nad jeho obsahem a smyslem, tak pro nás bude možná ten církevní kalendář důležitější než ten občanský. Snaží se totiž postihnout, co čas naplňuje.

Začíná právě adventem, příchodem. Našemu času dává obsah to, co očekáváme, co vyhlížíme, o čem předpokládáme, že to přijde. Jako když čekáme návštěvu, nebo když před sebou máme zkoušku, svatbu nebo porod. To očekávané formuje naši přítomnost a také odhalí, jestli jsme ji dobře využili nebo přes všechny přítomné úspěchy úplně prošustrovali.

Jenom pro jistotu dodám, že podle křesťanské víry zdaleka nejde jenom o to, co teď asi každého napadne – totiž o Vánoce a o svátky, které jsou před námi. Ty nás teď jistě zaměstnávají. Ale advent je o příchodu Krista. A jedna ze starých bratrských písniček připomíná, že „čtverý Kristův příchod známe z Písma jistot“. Kdo se soustředí jen na svátky, ten se s ním nejspíš ve většině případů mine, protože mu uniklo, že jsou součástí něčeho mnohem širšího, co může mít různou podobu. Právě naše jasné a samozřejmé představy se nám můžou stát osudové. A to i ve víře.

Myslím, že právě o tom je podobenství o deseti družičkách, které jsem četl. Patří k těm notoricky známým. A také se na první poslech zdá naprosto jasné. Je právě o tom příchodu a očekávání a předkládá nám dvě možnosti – dobrou a špatnou, respektive moudrou a pošetilou. Rozdíl mezi nimi je také hned zřejmý. Pošetilé si s sebou nevzaly dostatek oleje, a tak jim v rozhodující chvíli, chyběl. Jejich lampy dohasínají. Nemohou svítit, a tak si odběhnou olej nakoupit, a právě proto svatbu prošvihnou. Zůstanou venku.

Všechno se zdá být jasné. Vypadá to, že stačí jenom přijít na to, co je ten olej. Klasičtí vykladači nabízejí různá řešení – že je to víra, že jsou to dobré skutky, příkladný život apod. A nám to možná přijde logické, protože si – vzhledem k úkolu družiček „svítit“ – vzpomeneme na Ježíšovu výzvu z kázání na hoře: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“

Jenomže právě když je řeč o dobrých skutcích, tak člověka musí zarazit nesolidarita těch moudrých panen. Když je jejich družky v nouzi žádají o výpomoc, starají se ony jenom samy o sebe. To že by měl být projev dobrého jednání v duchu evangelia? Nevybízí snad Ježíš v tomtéž kázání na hoře: „Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si od tebe chce vypůjčit, od toho se neodvracej“?

Vykladači jsou si téhle absurdity samozřejmě vědomi a snaží se jí vysvětlit. Poukazují na to, že olej prostě představuje něco nedělitelného. Víra, odpovědnost nebo mravnost jsou přece ryze bytostné a osobní záležitosti. I kdybychom stokrát chtěli, nemůžeme v nich jednoduše druhé zastoupit.

To je jistě pravda. Jenomže co potom s tou radou moudrých, aby si šly pošetilé ke kupcům olej koupit? To si z nich dělají legraci?! Copak lze víru nebo odpovědnost někde koupit, když jí ani při dobré vůli nejde druhým darovat, nebo se o ní rozdělit? Takhle to dopadá, když se jen zbožně a libovolně domýšlíme, co co znamená, místo abychom si všimli, jakou to v tom příběhu hraje roli. Možná to bude zřetelnější, když se zaměříme nejen na to, čím se ty dvě skupiny družiček liší, ale i na to, co mají společné.

Všech deset vyšlo s hořícími lampami naproti ženichovi. Všechny ho vyšly vyhlížet a svítit mu. Žádná nevyměnila svůj úkol a pozvání na svatbu za vlastní obchod nebo jinou povinnost, jak to známe z jiných podobenství. Chceme-li v ženichovi vidět Krista – a Ježíš o sobě jako o ženichovi v evangeliu opravdu mluví (9,15) – pak je třeba považovat všechny družičky za věřící – za ty, kdo jdou Kristu vstříc a motivem jejich jednání je právě on. Tady prostě nejde o rozdíl mezi vírou a nevěrou, ale o možnost selhání, které se týká právě nás věřících.

Na všechny družičky také přišla ospalost a usnuly. V tom se také nijak neliší. A když se nocí rozlehl křik, že ženich jde, všechny dávaly do pořádku svoje lampy. Tj. – žádná z nich neměla svou lampu v ideálním stavu a žádné to nebylo fuk. Všechny si ten nedostatek uvědomily a všechny se ho aktivně snažily odstranit.

Tohle všechno zdůrazňuji proto, abychom si chybu pošetilých družiček nevykládali zjednodušeně a mylně. Rozdíl netkví ani v únavě a ospalosti, ani v nedostatečné aktivitě. Jediný rozdíl je v tom, že si ty rozumné vzaly olej navíc. Co jím je, podobenství neřeší. Možná je důležitější si všimnout, proč byl vlastně potřeba.

Bylo to proto, že se ženich zdržel, že přišel jindy, než ho čekaly. Kdyby přišel tak, jak to čekaly, svítily by všechny bezchybně. Ale ono to bylo prostě jinak. A ty pošetilé s touhle možností vůbec nepočítaly. Naprosto samozřejmě předpokládaly, že vědí, co jejich úkol obnáší. Zatímco ty rozumné si uvědomily, že to tak být nemusí, že žádný přesný harmonogram v ruce nemají a že to taky nezáleží na nich.

O tomhle ten olej asi je. Jde o různé přístupy k víře a k tomu očekávání. V jednom má člověk za to, že samozřejmě ví, co víra obnáší, a vůbec ho nenapadne, že by to mohlo být třeba trochu jinak, než si myslí. A pak, když k tomu dojde, má najednou prázdné ruce. V druhém případě si uvědomuje, že všechno nemusí být podle jeho představ, a tak se nechystá účelově jenom na ně. Dělá i to, co může vypadat jako zbytečná zátěž a zdržení.

Rozumné je zkrátka nebýt si tak úplně jistý tím, co bude třeba a kdy na to dojde. Možná bude důležitější něco jiného a jindy, než jsme si představovali – třeba to nebudou ty rozzářené svátky, ale někdo, kdo je sám, třeba bude důležitější čekat, a ne jenom svítit. Ostatně pošetilé družičky nakonec neprošvihly rozhodující okamžik proto, že by nesvítily, ale proto, že tam v tu chvíli prostě nebyly.

A teď se právě vrátím k tomu problematickému jednání rozumných družiček. Nejde totiž jen o to, že se nerozdělily. Ony mají hlavně podíl na té jejich osudové nepřítomnosti. To ony přece poslaly ty pošetilé, aby si olej nakoupily. Kvůli tomu, že je poslechly, promeškaly ten rozhodující okamžik. A pak jim už ani olej, ani světlo nebyly nic platné. Jako by bylo opravdu důležitější si počkat než svítit.

Proto mě, sestry a bratři, napadá: Co by se asi stalo, kdyby zůstaly i s těmi čadícími a pohasínajícími lampami až do příchodu ženicha? Asi by měly ostudu. Asi by se ukázalo, že jsou jako družičky k ničemu. Ale je to skutečně tak osudové? Vyhodil by je proto ženich s tím, že je nezná?

Já vím, že takové „kdyby“ je už trochu nad rámec podobenství, ale mně se přitom vybavil úryvek z proroctví Izajáše, ve kterém Hospodin říká (42,1–3): „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení… Nalomenou třtinu nedolomí a knot doutnající nezhasí. Soud vyhlásí podle pravdy.“

Možná, že by to vůbec nebyl takový průšvih, kdyby vyšla jejich chyba najevo. Možná byl ten průšvih právě v tom, že si to myslely, a že jim to ty „moudré“ potvrdily. Poslaly je nakupovat. Jako by bylo hlavní, aby ta chyba nevyšla najevo, aby si neudělaly ostudu, aby se nenechaly nachytat nepřipravené. Jenomže právě, když se na to zaměřily, prošvihly to nejpodstatnější.

Proto jsem vybral pro první čtení ten úryvek z 1. Janova listu. My, když je v bibli řeč o světle a o chození ve světle, tak si vždycky myslíme, že jde o náš úkol a o ten příkladný a vzorný život. Ale Jan připomíná něco úplně jiného: Osudové není, když v božím světle vyjdou najevo naše nedostatky, osudové je naopak, když si je nepřiznáme, když děláme všechno proto, aby najevo nevyšly. To nejdůležitější, co člověka v božím světle drží, je právě důvěra, že jeho spravedlnost a milost i na ty naše chyby a nedostatky stačí. A to nám věřícím možná někdy uniká. A pak svým důrazem na vzornost jako ty moudré družičky jenom mateme svoje bližní.

Možná by udělaly líp, kdyby těm pošetilým řekly: „Olej vám sice dát nemůžeme, na to nemáme. Ale nebojte, tenhle ženich není nelida. Možná to bude ostuda, ale lepší než prošvihnout svatbu. Jen tu s námi na něj počkejte. On vám za ty vyhaslý lampičky hlavu neutrhne. To svatbu přece nedělají naše přípravy, ale on sám.“
Amen.