O vizitacích, Praze a seniorátu

Rozhovor s Romanem Mazurem

Nedávno proběhla v našem sboru vizitace, vizitujícím jsi byl ty, jakožto senior Pražského seniorátu. Časopis Hrozen asi není pravým prostorem pro to, abychom probírali výsledky této vizitace nebo tvoje dojmy z našeho sboru. Zajímalo by mě však na obecné rovině, kolik takových vizitací už jsi absolvoval a jak se ty, původně „Nepražák

Vzhledem k tomu, že jsme nyní začali čtvrtý rok svého funkčního období, laskavý čtenář se společně se mnou snadno dopočítá necelých deseti vizitací, které jsem doposud absolvoval.

Pocházím sice z města Český Těšín, které je oproti Praze maličké, tamější sbor je ovšem díky dobře zakořeněné slezské evangelické tradici větší než kterýkoli pražský. Ostravský sbor, druhý mně důvěrně známý, byl sice menší než těšínský, ale zase životní styl v Ostravě je s tím pražským jako přes kopírák. Ve svém libeňském sboru a ve většině navštívených pražských sborů jsem se proto téměř vždy cítil rychle jako doma.

Jak jsi teoreticky na vizitace a rozhovory při nich připraven? Skoro bych řekla, že by to vyžadovalo nějaký výcvik, např. supervizorský.

Uměl bys obecně formulovat, co je v pražských sborech výhodou a co naopak může být negativní, třeba i pro faráře, kteří na pražské sbory přicházejí?

V našem sboru vnímám docela malou motivaci k účasti na seniorátních akcích. Ve sboru se toho děje tolik, že skoro každý najde aktivitu, které se rád účastní nebo na které se sám podílí, málokdo už také vyšetří čas ještě na seniorátní družení. Vyrostla jsem v Poděbradském seniorátu, kde jsme setkávání na úrovni seniorátu potřebovali a oceňovali, v Praze je to trochu jinak. V čem vidíš přednosti takových setkávání i pro velké sbory?

Vím, že Pražský seniorát není jen Praha. Nejsou mimopražské sbory někdy Prahou trochu „převálcovány

Ve tvém sboru (Libeň) usilujete o aktivní misijní vyzařování sboru do okolí. Asi by to potřebovalo více prostoru, ale přece: co konkrétně děláte, jak se to daří a jak jsi sbor v tomto směru vedl – nenarazil jsi na odpor, že něco takového není evangelické tradici vlastní?

V maximálně zkratce řečeno se lidem, kteří hledají svou duchovní cestu, pokoušíme nabídnout vždy další krůček směrem k bohatství křesťanské víry, naděje a lásky. Máš vůči křesťanům předsudky? Pak nám stačí, když si všimneš, že jsme fajn lidi. Ptáš se po obsahu víry? Pak se ti pokusíme vhodnou formou (třeba na webu) předat právě tu část křesťanského bohatství, která by tě ve tvé situaci mohla zaujmout. Jsi na pokraji životního rozhodnutí pro cestu víry? Pak ti nabídneme vhodnou formu dalšího kroku – Úvod do křesťanství nebo předkřestní přípravu… Žádný odpor jsem na této cestě nepocítil. Jednak ji hledáme společně se staršovstvem i s celým sborem. A také proto, že si praktikující evangelík obvykle velmi dobře uvědomuje, jaké bohatství ve víře v Boha má, a že je ho dost i pro dosud nevěřící. Pak vlastně stačí, když farář a staršovstvo nabídnou svým členům vhodné formy podílu na misijních aktivitách sboru, a členové vezmou věc otevřenosti společenství velmi rychle za svou…

A na závěr možná ještě něco o tobě, tvé rodině, o sborech, ve kterých jsi působil předtím.

Narodil jsem se v roce 1974 v Českém Těšíně do naprosto běžné, tedy nekřesťanské české rodiny. Příklon ke křesťanské víře jsem prožil až v časech dospívání pod vlivem aktivní skupiny českotěšínské evangelické mládeže. Vystudoval jsem matematické gymnázium v Bílovci (1988 – 1992), evangelickou Biblickou a misijní školu v Hradci Králové (1992 – 1994) a Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (1998 – 2004, dálkově). Jako jáhen a farář jsem působil dříve v Ostravě (1996 – 2006), kde jsem se věnoval nejvíce křesťanské práci s dětmi a s mládeží. Mám ženu Aničku a tři děti: Janu (17), Davida (15) a Magdalénu (7). Moje žena je sekretářkou v neziskovce (na půl úvazku), pečlivou a hodnou vedoucí naší domácnosti, krásnou manželkou, a vzornou paní farářovou:–).

Ptala se Jana Šarounová