Těší mě žít zvědavost na to, co přijde Výtěžek letošního adventního trhu byl věnován organizaci Cesta domů, která mimo jiné provozuje domácí hospic, tedy pomáhá těm, kdo se chtějí doma postarat o své blízké v závěrečné fázi jejich života. Více informací o činnosti sdružení je možno získat na webových stránkách www.cestadomu.cz. Se zakladatelkou a dlouhodobou ředitelkou Cesty domů Martinou Špinkovou jsme si však povídaly o tématu umírání trochu osobněji.
Stála jste u zrodu Cesty domů. Vaši organizaci jste již představila při bohoslužbách v našem kostele. Jak jste se ale vy k této práci dostala a co bylo bezprostředním impulsem k tomu, abyste se věnovala právě této oblasti? Před dvanácti lety jsme založili Cestu domů s několika přáteli. Měli jsme s manželem zkušenost s umíráním našich několika přátel a mé maminky doma, ve skromných a improvizovaných podmínkách – snažili jsme se, aby mohli být až do konce doma, aby nemuseli do nemocnice. Přes všechna trápení to byl dobrý čas, za který jsme byli vděčni. Pak přišli přátelé s tím, že by chtěli založit v Praze hospic, a my jsme si řekli, že to zkusíme s nimi. Připadalo nám, že bychom mohli přispět k tomu, abychom v Čechách umírali méně smutně, abychom nebyli na konci života sami a mohli až do konce žít život co nejvíce tak, jak si přejeme. Vypadalo to, že je potřeba založit v Praze dobrý lůžkový hospic, který by byl zároveň i pro okolní svět symbolem toho, že umírání do života patří, že se nemusíme zbytečně bát. Představovali jsme si, že kromě lůžek pro pacienty bude v hospici krámek, knihovna, kavárna, stacionář – všechno otevřené pro svět okolo a říkající, nebojte se vstoupit a být s námi, stejně jsme všichni na tom podobně. Věděli jsme, že to takhle funguje v zahraničí a doufali jsme, že to půjde i u nás. Já osobně jsem do toho původně šla s představou, že budu sestřičce Bětce a paní doktorce Marii sekundovat jako dobrovolník na noc. Pak se to trochu proměnilo a dopadl na mně ten „management“, ale jsem ráda, že se to v podstatě podařilo.
V rozhovoru s pracovnicí jednoho hospice jsem četla, že dle její zkušenosti není rozdílu mezi tím, jak umírají lidé věřící a nevěřící. Je to i vaše zkušenost, nebo víra člověka v těchto okamžicích podepírá? Asi bych s její odpovědí víceméně souhlasila. Možná to souvisí s otázkou, co znamená, že člověk věří (někde jsem si například přečetla, že více než polovina lidí, kteří říkají, že jsou křesťané, nevěří v život věčný…). Podle mne pokud jste vděčný za svůj život, jak jste jej žil dosud (ať už byl krátký či dlouhý), odcházíte od svých nejbližších pokojněji. Pokud hluboce věříte v život věčný, ve vzkříšení, a jdete tedy „to the much better place“, jak zpívá v hezké písničce Paul Mc Cartney, pak to ke smíření na konci také asi přispívá. Celkově odcházíme ze života asi dost podobně, jak jsme žili – pestře, každý po svém. A jaká všechna tajemství jsou tam při díle, proč někdo jde lehkým krokem a proč na někoho dopadají těžkosti a trápení, to z naší pozemské perspektivy moc vyluštit neumíme.
V každé jiné sociální práci je dle pohledu zvenčí práce trochu radostnější. Pracovník zná své klienty, naváže s nimi určitý vztah, provází je v delším časovém období. U vás je na vše málo času, a navíc jde o tak těžké období i pro celou rodinu klienta. U každého klienta vlastně začínáte znovu, a přitom víte, že to není na dlouho. Není to psychicky vyčerpávající? V čem nacházejí pracovníci posilu pro další práci? Máte pravdu, přicházíme tam na chvilku, na zlomek života. Ale zároveň přicházíme do času, který je v životě umírajícího člověka jeden z nejdůležitějších, svým způsobem je to žití naplno. Ne ve smyslu rychlých pohybů a velkých společenských výkonů… ale ve smyslu velkých tichých mocných událostí našeho žití: probarvují se vztahy, loučíme se, říkáme si navzájem často to, nač celý předchozí život nedošlo, dotýkáme se naší bytostné křehkosti, časnosti, ale i toho, proč jsme sem na svět přišli a jak se nás dotýká věčnost. A tyto „silné“ doteky tohoto času dopadají samozřejmě i na všechny bytosti kolem umírajícího člověka, tedy i na nás. Není to čas bezstarostných radovánek, to věru ne. Ale je to čas, z něhož můžete čerpat dost pravou radost a sílu i do svého života. Nu a zcela prozaicky: je tu někdo, kdo potřebuje konkrétně zdravotnicky a jinak pomoci a vy to umíte, tak pomůžete. A většinou se dočkáte i velkého vděku. Není divu, že pak z toho máte radost, ne? Podmínkou je, aby bylo dost času na dojití a dopovězení příběhu. Pokud někdo přijde pár dní před smrtí (bohužel jak nejsme připraveni a nemáme zkušenost, smlouváme, a tudíž se to děje poměrně často), je to těžké pro všechny strany, i pro nás. Ale i v jednom dni se dá udělat mnoho a odnést si radost.
Jste věřící katolička. Pomáhá vám víra v této práci, nebo v ní jde hlavně o profesionalitu? Neumím víru nějak oddělit od svého života, ani práci od svého života odloupnout. Žiju to nějak všechno vcelku, v jednom předivu vztahů, rozechvělosti, síly, naděje. Ale určitě jsem moc ráda, že si mne Hospodin našel a trpělivě počkal, než jsem pochopila, že je pořád tady. A že, samozřejmě, je zároveň i Tam. Mimo jiné jsem zvědavá na plno odpovědí na nezodpovězené pozemské otázky. Tedy doufám, že je, až umřu, u něj potkám a budu se divit.
Člověk starší či ve středním věku již o smrti nepřemýšlí jako o něčem, co se ho netýká. Obvykle ale tyto úvahy provází jistá bezmocnost – málokomu je umožněno o svých posledních chvílích samostatně rozhodovat a zvláště starší a nemocné lidi tato nejistota často trápí víc než samotná blízkost smrti. Je něco, co se s tím dá dělat? Já tedy neumím plánovat, moc vám asi neodpovím. Podle mých pozemských zkušeností se věci proměňují tak moc, že jen málo si umíme naplánovat a splnit. Spíš mne těší žít tu zvědavost, co přijde. A čím jsem starší, tím mne víc těší pozorovat, jak všelijak se lze Hospodina ptát, jak co myslel. A jak všelijak odpovídá. Nu ale určitě se můžeme učit být vděční za čas, který jsme dostali, neočekávat příliš do budoucna, spíše pěstovat tu zvědavost. Jak už jsem asi řekla, myslím, že ať jsme, kde jsme, jistě se nám lépe život uzavírá, když za něj umíme být vděčni a nevnucujeme Hospodinu nějaké své představy, jak to ještě má být.Vím, že máte docela velkou rodinu. Ovlivnila nějak zkušenost z práce v Cestě domů i výchovu vašich dětí? A kolik jich vlastně máte? Dětí máme sedm, všechny jsou už dospělé. Ale to je spíš naopak – děti byly již relativně velké, když jsme s Cestou domů začínali. A kromě mnohého jiného mne třeba naučily, že si člověk moc nic plánovat nemůže, vždycky je to nakonec totiž nějak jinak. A tím, jak přicházely na svět a k nám, kladly nevysloveně otázku po tom, proč tu jsme a kam jdeme, kam zas odejdeme… Tak snad že to bylo takové setkání s naším bytím tady a naší křehkostí – a tím jsme byli zase i my rodiče možná otevřenější i k času na konci života. Snad to něco dobrého dělalo i s dětmi, to byste se musela ptát jich. Ale moc nějakých vystopovatelných souvislostí tam asi není. Život je zvláštní a každý den něco přinese i odnese, a my s ním tak každý poponášíme či táhneme svůj vozíček, někdy šikovněji a někdy méně šikovně.
Ptala se Jana Šarounová |
číslo 133, leden 2013 Obsah O vděčnostiZ přímluvných modliteb Těší mě žít zvědavost na to, co přijde Lžička v čajích Dětská sbírka – ano či ne, jak a kam? Sbírky v nedělce? Zjevení v nedělce Vánoční hra 2012 Sborová rodinná dovolená Program nedělní školy v lednu 2013 Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |