Smýšlejte o sobě střízlivě

Kázání Bohuslava Otřísala na Vinohradech 8.1.1989

Římanům 12,3–5: Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.

Tato kapitola je v křesťanském světě známá svým výčtem charismat, darů, které Pán církve mocí Ducha svatého svěřuje těm, kteří patří k jeho lidu. Apoštol jmenuje celkem sedm darů: proroctví, službu, vyučování, pastoraci, rozdávání, správu církve a činy milosrdenství. Podstatně jinak napsal o charismatech do sboru v Korintě. V 1. Korintským 12. kapitole vyjmenoval devět darů, a kromě proroctví jiné než v Římanům 12. To nám připomíná důležitou pravdu, že Duch svatý je nesmírně bohatý, že ho nemůžeme spoutat do ustálených forem naší práce a že může i naši přirozenou aktivitu posvětit a použít ji k dobru církve.

Náš text je jakousi předmluvou k výčtu charismat. Předmluvy bývají důležité a nemáme je nechávat stranou, chtějíce co nejrychleji zvládnout obsah knihy. V této předmluvě je velice zdůrazněna střízlivost. Apoštol považoval za potřebné připomenout římskému sboru, který sám nezaložil a blíže neznal, že píše mocí svého úřadu, od Pána církve svěřeného. Asi jim střízlivost scházela a on to považoval za velký nedostatek.

Nejprve se zde dovídáme, že Bůh nám uděluje míru víry. Nejen tedy, že víru dal, ale také určil její míru. Někdo by mohl říci, že víra jakožto vztah k Bohu buď je, anebo není. Ale ono to není tak jednoduché. Především musíme jasně povědět, že nám jde o víru křesťanskou a že vědomě necháváme stranou víry jiné, např. židovskou, mohamedánskou a buddhistickou. To není projev nesnášenlivosti. Právě zde musíme uplatnit své buď, anebo: buď jsme křesťany, anebo nejsme. Jistě jimi jsme a chceme zůstat. Lidové tvrzení, že záleží na tom, aby člověk vůbec někomu nebo něčemu věřil, pro nás není. A už zde si uvědomujeme, že není víra jako víra. Když se budeme ptát na obsah křesťanské víry, zase vyvstanou rozdíly. V katechismu se na otázku, co je pravá víra, odpovídá: Pravá víra je nejen pouhá znalost Písma svatého, ale i naprostá jistota, že pro Ježíše Krista jsou i mně všechny mé hříchy odpuštěny a že jsem u Pána Boha zase v milosti. Má každý člen církve tuto jistotu? Nebo ji někteří hledají, o ni zápasí, k ní dorůstají? V listu Římanům čteme o něco dále o bratru slabším ve víře (14,1). Do Korintu tentýž apoštol napsal:„Máme naději, že naše víra bude růst“ (2K 10,13). Apoštol Jakub napsal, že víra bez skutků je mrtvá (Jk 2). Pán Ježíš mluvil v jedné a téže kapitole o veliké víře, kterou našel u setníka v Kafarnaum, i o malověrnosti svých učedníků (Mt 8). Ano: k řeči o víře patří skoro vždy nějaké přídavné jméno, které víru blíže určuje. Apoštol svým výrazem „míra víry“ myslel především na nestejné podělení dary Ducha svatého, ale věděl i o jiných rozdílech ve víře, způsobených duchovní nedospělostí, nestálostí, špatným hospodařením, důvěřivým přijímáním jiného učení. Za nestejným podělením dary Ducha svatého je svobodná Boží milost, za nedostatky ve víře je naše nedokonalost, ale za vším a nade vším je laskavý Bůh, který nám přeje duchovní prospěch. On nevěnuje všecku pozornost jen těm dobře prospívajícím a nezanedbává ty druhé, mající různé nedostatky. Boží lid nikdy nebyl a nikdy nebude společenstvím na způsob zápalek v krabičce: všechny jsou stejné.

Ale teď vážné slovo o společenství věřících: Smýšlejte o sobě střízlivě. Jde o skromnost, mírnost, rozumnost, sebeovládání. Tu hodnotu (sófrosyné) znala i pohanská mravouka, která se pokoušela stanovit pravidla lidského soužití. Pro křesťanské společenství je dvakrát důležité, jak lidé spolu vycházejí. Opakem střízlivosti v posuzování sebe je to, že člověk myslí o sobě mnohem víc, než je, tedy domýšlivost nebo namyšlenost. To je počínání, kterým se druhý člověk cítí ponížen, a není divu, že se brání všemi prostředky. Přeruší spojení s namyšleným, začne vypichovat jeho nedostatky, propadne pocitu méněcennosti, dá průchod závisti, která je schopna dalších zlých věcí. To všechno je oslabením a ubíjením společenství. A namísto toho, aby u stolu Boží milosti pokojně seděli ti, kteří jsou pro Kristovu zásluhu u Boha v milosti, je zde cosi roztrhaného. V první době křesťanské církve se to přihodilo sboru v Korintě. To, že se apoštol rozepsal ve třech kapitolách 1. listu Korintským tak podrobně o darech Ducha svatého, bylo způsobeno velikou nouzí ve sboru, jehož společenství bylo roztrháno nestřízlivostí. Jedni tam byli namyšlení a druzí ponížení. Právě tak se dnes může stát, že člověk z výšin duchovního poznání hledí na druhé jako na neduchovní, že vyhledává jen duchovně spřízněné a setkávání s druhými považuje za ztrátu času; že svůj život vidí jako pole s bohatou úrodou, kdežto život druhého jako úhor bez úrody. V takové situaci se budou vždy někteří bránit a ve své obraně se možná dostanou až k obhajobě něčeho, co správné není. Duchovní nestřízlivost pustoší a boří. Zápalkami v krabičce nejsme a nikdy nebudeme, ale zůstávat pohromadě při vší různosti máme; a ne z mrzuté povinnosti, ale v lásce.

Avšak nejen to: Máme jeden druhému sloužit. Tím, co každý věřící člověk z Boží milosti má. Němci to vyjadřují dvojicí slov Gabe – Aufgabe, dar – úkol. Jsme společenstvím vzájemné služby při různosti obdarování. Zásada „já mám všechno, ty nemáš nic“, nebo „já mám to pravé, ty máš to falešné“ je myslitelná ještě tak při misijní práci, ale i tam je předznamenána touhou posloužit. Zato ve společenství Božího lidu není namístě. Jsme tělo, v němž každý úd svým způsobem slouží druhým. Každý slouží a zároveň přijímá ze služby druhých. „A všichni máme podíl na jednom chlebu“ (1K 10,17). Tím chlebem je dárce života, Ježíš Kristus. Amen.

Milostivý Bože,

Prosíme za náš svět, tvé stvoření, které se ti v hříchu odcizilo a zmítá se v nepokojích a válkách, v nedůvěře a strachu, v nemocech a neštěstích. Ty jsi tak miloval svět, že jsi obětoval svého Syna. Prosíme, rozdávej ve světě z této lásky.

Prosíme za náš národ, kterému jsi v minulosti dal věrné svědky, aby mu připomínali tvou pravdu a uchovávali duchovní statky.Prosíme o věrnost zdravému odkazu otců a o statečné vyznavače tvé pravdy v přítomnosti.

Prosíme za církev, která je zde z tvé vůle a zůstane i přes nepřízeň světa, protože svět potřebuje slyšet tvé jasné svědectví, že tebe nelze odstranit z lidských dějin, a protože každý má slyšet pozvání ke zdroji života v Ježíši Kristu.

Prosíme, dej všem církvím vědomí společného poslání.

Prosíme za své bližní v nemocech, pokročilém věku, osamocenosti, ve starostech o živobytí, v pracovním zatížení, v péči o druhé, v nesouladu rodinném, ve starostech o budoucnost dětí. Dej poznat své milosrdenství.