Desetiletí sborové sestry

Rozhovor s Jarmilou Raisovou

Letos je to již 10 let, co pracuješ v našem sboru jako sborová sestra. Mám v čerstvé paměti schůzi staršovstva, na níž jsme tě do této pozice vybírali – tehdy se zpočátku zdálo, že ze tří kandidátek bude mít největší šanci jiná, ale tajná volba nakonec dopadla jednoznačně v tvůj prospěch (naprostá většina 10 hlasů). Už tenkrát mi přišlo, že to nebude náhoda. Myslím ale, že jsi tehdy ještě neměla úplně jasnou představu, co práce sborové sestry obnáší. Mám pravdu?

Ano, měla jsem velmi mlhavou představu o tom, co budu dělat. Myslela jsem si, že sborová sestra má za úkol stát vzadu v kostele u časopisů a usmívat se…. Kubíkovi byly čtyři, začal chodit do školky a já jsem chtěla začít chodit do práce. Před mateřskou jsem dělala v bance, bavila mě práce s lidmi, ale to prostředí mi nesedlo. Rozhodně jsem se tam nechtěla vrátit. Šla jsem tedy na pracovní úřad, kde jsem uvedla, že bych ráda pracovala v sociální oblasti. Nabídli mi pár zajímavých míst, ale nebylo to pro mě přijatelné, buď to byla práce na vícesměnný provoz, nebo bych musela dojíždět na druhý konec Prahy. Chodila jsem v té době do strašnického sboru. Jedna sestra mě pozvala, ať přijdu do jejich modlitební skupinky. Když jsem tam přišla, byla jsem trochu vyvedená z míry, protože se mě sestry (myslím, že tam byly samé sestry) zeptaly, co mě trápí. Já jsem odpověděla, že jsem zdravá, ale že bych si ráda našla práci, která bude pro mě vhodná a bude mě těšit. Zdálo se mi to trochu troufalé, ale modlily jsme se za to. Za pár dnů potom jsem četla v Českém bratru inzerát, že vinohradský sbor hledá sborovou sestru. Řekla jsem si – sborová sestra – to zní pěkně, tak to zkusím, za to nic nedám. Vůbec jsem si tehdy nedala do souvislostí, že by to mohla být Boží odpověď na mou modlitbu. Teď už to pár let vím.

Považovala jsi to tedy spíše za přechodné řešení?

Myslela jsem si, že ve sboru budu pracovat jen na přechodnou dobu, než Kubík trochu povyroste nebo než si najdu „něco lepšího“. Po čase mi došlo, že tuto práci nelze dělat „přechodně“. Také jsem cítila potřebu doplnit si vzdělání v sociální oblasti, to se mi nakonec podařilo a myslím, že mi v mé práci nyní pomáhá. Potom ale nastal okamžik, kdy jsem skutečně chtěla odejít pracovat jinam, byla jsem tam už skoro přijatá. Nakonec však nastaly takové okolnosti, které mě přesvědčily, že by to nebylo dobré rozhodnutí…. (Jakub už mě přerostl a já mám pocit, že jsem na správném místě, i když dělám řadu chyb.)

A jaké byly začátky? Dařilo se ti stát s úsměvem u časopisů, nebo ti úsměv brzy zmrzl na rtech?

Jelikož jsem neměla skoro žádnou představu, byla jsem nadšená! Příjemné bylo určitě i zjištění, že nemusím jen stát u časopisů a usmívat se. Až později mi došlo, že jsem nastoupila zrovna v době, kdy situace ve sboru byla dost vyhrocená. Vůbec jsem to ale nevnímala, všechno bylo pro mě nové a byla jsem skutečně nadšená. Všichni mě přijali moc pěkně a já jsem od začátku cítila moc dobře, jako mezi svými. Vůbec jsem nechápala otázku Matěje Chába, když se mě ptal, jestli jsem odolná vůči stresu. Pomyslela jsem si tehdy – jaký tady může být stres, když budu pracovat mezi věřícími? Pochopila jsem později… Hodně mi pomohla Marta Kadlecová, bývalá sborová sestra, jsem jí za to skutečně vděčná!

Ne každý si umí představit, co práce sborové sestry obnáší, co vlastně celé dny děláš, když časopisy se prodávají jenom v neděli, a to navíc formou samoobsluhy a platby do kasičky. Můžeš to trochu popsat?

Není to úplně snadné, ale pokusím se. Moje práce by se dala rozdělit na tři části: kancelářská, pastorační a různá. Kancelářská práce – to je jasné: vyřizování korespondence a telefonátů, aktualizace kartotéky, vedení sborové pokladny, pronájmy sálu v 1. patře, aktualizace programu na nástěnce a webu, zápisy ze schůzky křesťanské služby a v poslední době také zápisy „sálové komise“, objednávání a evidence plateb církevního tisku a knižních periodik, objednávání a vyzvedávání stravenek, vedení knihy jízd… Pastorační část – to jsou návštěvy u starších členů našeho sboru – buď u nich doma, v Domovech pro seniory nebo v nemocnici. Někdy se jedná také o doprovod k lékaři nebo na úřad, či o obstarání nákupů. Přibližně 2x měsíčně mám setkání starších věkem. Také učím předškolní děti a prvňáky náboženství, a v nedělní škole, ale to je mimo můj pracovní úvazek. Různé – sem patří rozličné pochůzky – na poštu, synodní radu, nakupování (potravin, knížek…). Úklid kuchyňky, přemisťování stolů v sále, výměna ubrusů (praní ubrusů či odnos do prádelny). Pomoc při přípravě adventního trhu, rodinných nedělí, vánočních dárků pro děti a seniory, sborového tábora…. V poslední době také koordinace úprav v dětské klubovně.

Myslím, že jsi zapomněla na spoustu těch drobností, které by „umořily koně , ale přesto jsou často pro chod různých sborových aktivit nepostradatelné. Co tě vlastně na tvé práci nejvíce těší? Co je naopak někdy trochu náročné?“

Moc ráda chodím na návštěvy, pokud se nejedná pouze o společenskou událost. Těší mě, když mohu lidem, kteří často celý život těžce pracovali, nějak prakticky pomoci. Mrzí mě pak, když nabízím svou pomoc a lidé se ostýchají říci, co potřebují… Ráda poslouchám životní příběhy a osudy starších lidí, je to jako brána do jiného světa. Baví mě také být s malými dětmi: poslouchat jejich nápady, vnímat čistotu jejich duše… Je pro mě povzbuzující být se staršími i s malými. Náročné jsou chvíle, když je někdo ze starších odvolán z této časnosti. I když samozřejmě věřím, že smrtí existence našich blízkých nekončí, stýská se mi po nich. Smutné je, když se poslední rozloučení s nimi nekoná v kostele, jak si přáli, ale jejich příbuzní obřad buď vůbec neudělají, nebo se koná pouze civilní pohřeb v neutěšené obřadní síni. Takových případů není většina, ale stávají se čím dál tím častěji.

Je něco, v čem ti práce sborové sestry vzala iluze nebo v čem by sis ji představovala jinak? Cítíš ze strany sboru dostatečnou podporu?

Žádné velké představy jsem neměla, takže jsem o nic nepřišla. Nyní vážně – došlo mi třeba, že i faráři jsou jenom lidé a mohou dělat chyby stejně jako my ostatní, jenom je to víc vidět. U sebe vidím změnu v tom, že dříve mi bylo líto, když došlo ve sboru k nějakému nedorozumění, nyní se snažím vidět různost názorů pozitivně. Myslím, že dříve bylo ve sboru více ochotných rukou, více lidí, kteří něco chtěli pro sbor udělat. Určitě by mě potěšilo, kdyby se staršovstvo více zajímalo o mou práci. Jinak cítím dostatečnou podporu, která mě povzbuzuje a těší. Ve sboru jsem našla řadu dobrých přátel, o kterých jsem se přesvědčila, že se na ně mohu spolehnout. Jsem za to vděčná. Přála bych všem, kteří přicházejí do našeho sboru, aby zde též našli takové přátele jako já a aby se zde cítili dobře. Práci sborové sestry mám ráda, a pokud Pán dá, doufám, že ji budu moci dělat i nadále. Jestli až do důchodu, to nevím…

Co říci na závěr? Vím, že budu mluvit za mnohé, pokud napíšu, že Jarmiliny práce si vážíme nejen proto, že ji dělá dobře a svědomitě. Ještě důležitější je totiž asi to, že ji dělá s opravdovým zájmem o lidi, s otevřeným srdcem a milým přístupem ke všem, i když často přicházíme s roztodivnými nároky a potřebami, vhod i nevhod. Děkujeme a přejeme jí, ať jí to vydrží stále, a také ať na ni nenakládáme zbytečně věci, které můžeme vyřešit sami.

Ptala se Jana Šarounová