Za Evou Filipiovou Text pochází z pera Pavla Filipiho. Shrnul v něm důležité informace o jejím životě, když ji před svou operací v roce 2015 svěřoval do péče Diakonie v Krabčicích. Narozena v Praze, ale dětství strávila v Benešově u Prahy v rodině dentisty (1 mladší bratr, nyní trvale ve Francii). Rodiče již zemřeli. Rodina muzikální, Eva záhy začala zpívat v dětském, později dívčím a ženském pěveckém sboru. Až do nedávné doby dobře hrála na klavír, v Benešově hrou na varhany doprovázela bohoslužbu Církve československé husitské. Z politických důvodů nesměla studovat na střední škole (gymnáziu), dodělala si vzdělání později (Střední škola sociálně–právní s maturitou). Absolvovala kurz angličtiny a těsnopisu, nastoupila do sekretariátu divadla v Benešově a s jeho ředitelem přešla do vinohradského divadla Čs. armády. Na léta v divadle ráda vzpomínala, i na přátelství s některými herci. Po výměně ředitele divadla nastoupila do Psychologického ústavu (později katedry) Filozofické fakulty UK, kde v různých funkcích setrvala až do odchodu do důchodu v r. 1996. Na Filozofické fakultě se jí několikrát podařilo zabránit diskriminaci věřících studentů při přijímacím řízení; v uznání toho byla r. 1990 vyznamenána stříbrnou medailí Karlovy univerzity. V r. 1960 se vdala za (tehdy) duchovního ČCE, a tudíž změnila církevní příslušnost z husitské do evangelické církve; manžel posléze přešel na Evangelickou teologickou fakultu. Svého tchána si moc neužila, zemřel krátce po svatbě. Zato s manželovou matkou měla krásný vztah až do jejího skonu v r. 2001. Rovněž manželovy mladší sourozence přijala do svého života, zvláště jeho nejmladší sestru Evu, nyní velvyslankyni ČR v Sýrii, která nám v r. 1998, jako velvyslankyně v Libanonu, umožnila krásnou cestu po zemích Předního Východu, plnou zážitků, na něž Eva ráda vzpomíná. Z manželství se r. 1962 narodil syn Matouš. Vystudoval technickou kybernetiku na Vysokém učení technickém v Praze (a tím se živí dodnes). V r. 1992 se oženil s ing. arch. Danielou Filipiovou, nyní senátorkou Parlamentu ČR, která je upoutána na invalidní vozík. Manželství přineslo dvě vnučky, Kateřinu (byla již dcerou nevěsty z prvního manželství), která nedávno absolvovala vysokoškolské studium mezinárodních vztahů, a Annu, která t.č. studuje na vysoké škole v Londýně. Obě vnučky byly zdrojem četných radostí a zážitků, zejména ve svých raných letech, jakože s přibývajícím věkem kontakty slábly, ne však jejich náklonnost, která byla Evě vždy povzbuzením. První léta manželství, jak se dá očekávat, nebyla prosta existenčních problémů. Nicméně se (asi v r. 1972) podařilo získat venkovskou chaloupku pro rekreaci, a to v malebném koutě Českomoravské vysočiny, ve vesnici Telecí, kam sahají manželovy rodové kořeny (oba jeho rodiče spočívají na tamním evangelickém hřbitově). Eva si zamilovala tu krajinu. Zážitky z pobytu na chaloupce, zvláště když tam byly s námi malé vnučky, jsou nezapomenutelné i pro Evu. Spřátelili jsme se nejen s místními, mezi nimiž byla řada manželových příbuzných, ale též s „chalupáři“ jiného původu. Za všechny jmenujme rodinu Čihákovu,Vinickou a Schauerovu; nezapomínáme ovšem též na rodinu Plecháčkovu z nedaleké Borové, která nyní v Poličce nám ve své penzionu nabízí příležitostné ubytování. Po celý dospělý život byla Eva věrnou členkou Českobratrské církve a velmi ráda navštěvovala bohoslužby. |
číslo 163, únor 2016 Obsah Boží láska má poslední slovoVidět především člověka Za Evou Filipiovou Report z návštěvy – Drahonice Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |