Hory, doly, stráně… aneb o výstupu na (Černou) horu

„Na mysli nám tane tvé milosrdenství, Bože, zde, uprostřed tvého chrámu. Ž 48,10“

Lyžaři či sáňkaři, který hledá (Hospodinovu) horu, jistě pomůže, když na své výpravě konečně nalezne ukazatel: Ke svaté hoře (konkrétně na Černou horu) 3km. Ujišťuje ho to, že existují svatá místa, kde Hospodin zjevuje svůj jedinečný majestát i své milosrdenství. Radostni a naplněni rozkoší z přírodních krás můžeme stanout na hoře, a pokud opět nepoužijeme lanovku, v důvěře v Hospodinovu ochranu se spouštíme dolů. Je to velké zprubování víry v Toho, který nás mnohdy nese na orlích křídlech a pečuje o člověka s mimořádnou něhou jako o narozené dítě. V Toho, který víru obalenou sněhem i ledem trénuje i hýčká.

Nahoře i dole tedy vnímáme skutečnost posvátného. Svatý prostor přírody i chrámu. A překvapivě intenzivněji zakoušíme i prostor sdílený s lidem, který se denně stává svatým právě a jedině díky svatosti Hospodina. O tomto mimořádném jevu rekreant (bytost zapojená do obnovy stvoření) dosud mnoho nepřemýšlí, byť to neustále na něj dotírá ze všech stran.

Konečně se upachtěný, ale také rozdychtěný návštěvník hor ocitne v chrámu. Někdy se mu dokonce přihodí, že se zamotá doprostřed svatého lidu. Zdá se, že právě v takové chvíli se začnou dít podivuhodné věci. Z turisty se může stát rázem, ale také až po čase, poutník. I my kráčíme podle známého ukazatele: ke svaté hoře. Jen Bůh ví, zda jako rekreanti, či už jako poutníci.

Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě, znáš moje nejskrytější přání i touhy, kéž je mohu sdělovat v tvém chrámu, uprostřed těch, kteří ti náleží.

Eva Vymětalová