Ten, kdo žije pro druhé, už se nemusí bát o sebe

Kázání Zdeňka Šorma na Vinohradech v neděli 11.12.2016

Čtení: 1.Tesalonickým 5,1 – 11

Text: Matouš 24,42 – 51

Bratři a sestry,

náš svět je v pohybu. Mění se. Nejen ten osobní, ale i okolnosti, ve kterých žijeme. Výsledky hlasování v Británii a voleb v Americe naznačují, že nás možná čekají nebývalé změny a otřesy, které se jistě dotknou i jednoho každého z nás. To, co považovaly i veřejné průzkumy za nepravděpodobné, se stalo. Dosavadní struktury už nejsou samozřejmé. Prosadil se úplně jiný přístup k životu, než jaký doposud světové společenství sdílelo. A analytici a komentátoři píší o možném dominovém efektu, který může s celým světem řádně zamíchat.

Dosavadní struktury jsou tím zaskočené, ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Ve veřejnosti roste nejistota a obavy. Neví se, co bude dál, a to mnohé děsí.

Nás křesťany by to ale takhle děsit a vykolejit nemuselo a nemělo. My přece už takřka 2000 let slavíme advent. Nepovažujeme tedy přítomnost za definitivní. Vyhlížíme změnu. Počítáme s ní. Očekáváme Kristův příchod. Věříme, že zabydlet se ve stávajících poměrech je omyl. Nespojujeme svoje naděje s tím, že všechno zůstane při starém. Čekáme tu rozhodující změnu.

Abyste mi dobře rozuměli, nechci ani v nejmenším ztotožňovat nebo spojovat ty změny, které se rýsují, a které jedni honem oslavují jako svoje vítězství a druzí se jich děsí, s příchodem Páně. Ani v kladném ani v záporném smyslu. Jenom chci připomenout, že v samotných základech naší víry je určitá nezávislost, která dovoluje odstup od toho, co se děje, a umožňuje, abychom se necítili a nejednali jenom jako hříčky osudu.

Ta bdělost, ke které Ježíš vybízí, je něco jiného než nervózní napjaté sledování měnících se okolností, které se z nich snaží odečíst, kdy a co bude rozhodující. Dokonce i kdyby bylo zbožné, je vedle. Ten rozhodující okamžik, kdy se to projeví, totiž nejde předvídat, ten nesouvisí s tím, co jde vypozorovat.

Absurditu takové myšlenky ilustruje Ježíš naprosto jasně tím podobenstvím o zloději. „Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu.“ Fór je právě v tom, že to neví. Zloděj by musel být blázen, aby loupež předem ohlásil. Podstatou jeho řemesla je právě nepředvídatelnost. Na návštěvu zloděje si nestačí nastavit budík. Nechce-li být hospodář okraden, pak se nemůže soustředit jen na konkrétní okamžik a na svůj odhad. Musí s návštěvou zloděje počítat stále, i když o ní vůbec nic nesvědčí.

A totéž platí o té změně, kterou čekáme, o příchodu Syna Člověka, o tom rozhodujícím okamžiku našeho života a lidských dějin, kdy se projeví, co opravdu platí a co je nadějné. Je nepředvídatelný. To, že nevíme, kdy nastane, není chyba nebo nedostatek, které bychom měli svou bdělostí – třeba za pomoci prognostiků, domnělých proroků mimořádně vidoucích nebo hlubšího poznání – odstranit a překonat. To patří k jeho podstatě.

Proto je orientace, která se snaží svůj přístup k životu odečítat jen z možného vývoje událostí, falešná a beznadějná. Proto nestačí nachystat se speciálně jen na jeden určitý okamžik. Jediná možnost, jak čekat nepředvídatelné, je žít s tímto vědomím bez ohledu na čas, nenechat se v posledu určit ani tím, co je, ani tím, co se zdá, že nastává; žít z toho, co čekáme, bez ohledu na to, kdy to nastane.

Orientovat se na to, o čem nevíme, kdy to přijde, znamená nepodléhat času, mít od něho odstup, mít svoje zakotvení mimo něj. Ta bdělost, o které Ježíš mluví, se nesoustřeďuje na dobové změny, ale na toho, koho čekáme. Rozhodující je vztah k němu. Rozhodující je, co před ním platí. Týká se právě důvěry nezávislé na okolnostech. Ta nemá, obrazně řečeno, usnout, abychom svůj úspěch či odměnu nehledali jenom v nich. Splakali bychom nad výdělkem, jak ukazuje to druhé podobenství o dvou služebnících.

Na něm je nápadné právě to, jak se první – rozumný a věrný služebník – vlastně vůbec nezajímá o to, kdy se jeho Pán vrátí a jestli tomu něco nasvědčuje. Čas – ať už odklad nebo krátící se lhůta – jeho jednání nijak neovlivní. On zkrátka dělá, co mu Pán zadal. Stále a věrně. A vlastně se na tom nic nezmění ani Pánovým příchodem. Žádná mimořádná odměna se nekoná. Jen se odpovědnost a samostatnost služebníka rozšíří. Protože se ukázalo, že je jí hoden.

O čas Pánova návratu se naopak vehementně stará špatný služebník. Pro toho je jeho vidina rozhodující. Jeho věrnost je na ní závislá. Pokud ji nic nepotvrzuje, zařídí se podle momentálních okolností tak, aby se mu jeho služba vyplatila. Začne se starat sám o sebe.

Je to vlastně příběh dospělé a nedospělé odpovědnosti. V té dospělé člověk nejedná jenom podle bezprostřední vidiny trestu nebo odměny. Dovede být v odpovědnosti samostatný. Neformují ho vnější okolnosti. Nepotřebuje mít hlídače vždycky na dohled. Jeho jednání je motivováno něčím jiným než přímou hrozbou nebo odměnou. Je dílem důvěry, věrnosti, vztahu.

My často o víře a poslušnosti přemýšlíme jenom účelově. Jako by byly jen prostředkem, jak získat odměnu nebo se vyhnout trestu. Místo vztahu se pak zajímáme hlavně o své kvality, zda jsme obstáli. To je ale jednak právě první krok k tomu, abychom podlehli okolnostem, ve kterých hledáme svoje potvrzení; jednak se přitom vlastně staráme právě jen sami o sebe. Jako ten špatný služebník. Z důvěry se tak stává zbožné sobectví.

Proto je hlavně důležité všimnout si, čím byli oba služebníci pověřeni – aby se postarali o druhé, aby jim posloužili. A ten druhý zklamal právě kvůli tomu, že se začal starat jen sám o sebe. Možná nás trochu mate, že to dělal tak okatým a zavrženíhodným způsobem – jiným ubližoval a sám si bohapustě užíval v pochybné společnosti opilců a hrubiánů. Ale pán ho nakonec nevykáže mezi prostopášníky nebo svévolníky, nýbrž mezi pokrytce. Podstatou selhání není ta zavrženíhodná forma, ale ten protimluv: služebník, který slouží jen sám sobě, služba, která žádnou službou není.

A ta samozřejmě nemusí mít jen tak vulgární podobu. Může být navenek i ušlechtilá a zbožná. Vzpomeňte si, komu Ježíš opakovaně vytýká pokrytectví v evangeliích. Farizeům a zákoníkům. Ti se ani neopíjeli, ani nikoho nebili. Vyznačovali se naopak mimořádnou důsledností v dodržování Božího zákona. Potíž byla jen v tom, že to dělali pouze kvůli své spáse a uznání. Podstatou pokrytectví není očividně zlé jednání, ale právě ta účelovost.

Bylo by proto absurdní rozumět Ježíšovým podobenstvím jen jako návodu na to, jak uspět. Asi nestačí, abychom jenom vyměnili budík za nějaké zaručené zabezpečovací zařízení proti zlodějům. Možná nás chce Ježíš důrazem na nepředvídatelnost svého příchodu hlavně vyvést z toho účelového myšlení, které se stále točí jen okolo naší bezpečnosti a odměny. Nejspíš nás chce hlavně osvobodit a ujistit, že ten, kdo žije pro druhé, ten se už o sebe nemusí bát, toho žádné nemilé překvapení nečeká, ten už prostě žije tím, co je věčné. Jen k tomu bude mít možná ještě větší prostor. Amen.