Můj život VI. – Ostrava 1957–1959

Vzpomínky Věry Vaňátkové

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou. V této části budeme sledovat život Věry a jejích rodičů v letech 1957–1959.

Čas mé brigády v bance pomalu končil. Spolužačka se uzdravila a já jsem koncem srpna objevila v krajských novinách malý, ale pro mne zajímavý inzerát. Zdravotnická škola v Ostravě–Vítkovicích oznamovala, že otevírají dvouleté pomaturitní stadium v novém oboru rehabilitace. Zaslala jsem přihlášku a posléze jela k přijímacím zkouškám. Předměty byly stejné jako na lékařské fakultě – biologie, fyzika a chemie, takže žádný problém. Problém ovšem byl, ale já o něm naštěstí nevěděla. Až po ukončení studií mne paní ředitelka zavolala do pracovny, pogratulovala mi k úspěšnému studiu a poděkovala, že jsem ji nezklamala. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Vysvětlila mi tedy, že mne komise nechtěla ke studiu přijmout, ale ona vystoupila na mou obranu s tím, že mé výsledky jsou výborné, jak jsem prokázala při obou zkouškách (vyžádala si totiž výsledky zkoušek z lékařské fakulty), a ona takové studenty potřebuje. Neuspěla. Nevzdala to však a šla na krajský výbor komunistické strany vysvětlit problém. Protože i ona byla ve straně, soudruh předseda jí sdělil, že poruší nařízení, ve kterém se píše, že nesmím být přijata na žádnou další školu, pokud se ovšem za mne osobně zaručí se všemi důsledky. Paní ředitelka souhlasila. Byla tam však ještě jedna podmínka: že každého čtvrt roku bude na KV KSČ předkládat mé výsledky, které nesměly překročit průměr 1,2. Pak mi radostně sdělila, že s hrdostí každé čtvrtletí hlásila průměr 1,0. Díky této statečné ženě jsem mohla začít své další vzdělávání.

Taneční kroužek lašských tanců

Bylo to krásné studium, byli jsme první na severní Moravě, rok před námi otevřelo tento obor Brno, Praha měla tento typ studia už 2 roky. Spolužáci byli skvělí, přednášející úžasní. Většinou to byli primáři oddělení a také vysokoškolští profesoři z lékařské fakulty. Výraznou postavou byl prof. dr. Kamil Typovský – Velký chirurg, jak se mu říkalo.

Byl ovšem postrachem nejen pro nás, ale i pro mediky a samotné zaměstnance kliniky. Byl velmi přísný a vyžadoval maximum. Takových profesorů bylo více a v přednáškách nerozlišovali, komu přednáší. My byli vlastně začátečníci, ale museli jsme se s tím vyrovnat. Bylo dost těžké hned vstřebávat odborné předměty na takové úrovni. I naše mladá ročníková profesorka nedávno opustila fakultu tělesné výchovy a sportu a nastavila pro nás v tělesné výchově nároky dle osnov vysoké školy. Byli jsme jedinou školou, která se učila podle jiných kritérií než ty ostatní (k sjednocení došlo až za několik let – v neprospěch počtu hodin tělesné výchovy). Pro nás to nebylo ke škodě, právě naopak, ale ten zápřah býval náročný. Měli jsme 12 hodin TV týdně, vždy v blocích po 4 hodinách (například 2 hodiny atletiky a hned na to 2 hodiny plavání)). K tomu všemu jedna spolužačka založila taneční kroužek lašských tanců o šesti párech, takže nás bylo 12 děvčat. Zkoušky byly dvakrát týdně večer po 4 hodinách. Celkem za týden to bylo 20 hodin tvrdé dřiny. Žádná z nás neměla šanci přibrat na váze, to bylo zcela vyloučeno. Bavilo nás to, protože naše spolužačka byla velmi talentovaná a sbírala podklady přímo v beskydských chaloupkách. Náš malý taneční soubor se takto dostal až do celostátního soutěžního kola v Bratislavě a obsadil 3. místo v republice. Krásné kroje jsme si šily samy pod dohledem paní vedoucí těšínského muzea.

Trápení i potěcha

To byla ta přívětivá tvář oněch dvou let. Tou odvrácenou byl fakt, že mám tatínka opět ve vězení. Pamatovala jsem si, jak prof. Gottfried říkal, že tatínek nesmí prostydnout, jinak se nemoc vrací a důsledky jsou mnohem horší. A to se právě stalo. V roce 1958 byl soud s vyloučením veřejnosti, jen nejbližší rodina. Byla jsem už plnoletá, takže jsem mohla být přítomna. Maminka, já, maminčin bratr a také bratr tatínkův. Nikdy se mi tato scéna nevymaže z paměti, neboť tatínka přivezli už opět ležícího na nějakém lehátku. Prokurátor byl nepříjemný, arogantní a veškeré tatínkovy odpovědi zlehčoval. Přímo posměšně říkal: „To se vám to odpovídá, když se v tom vyznáte, ale není vám to nic platné“. Úplně ignoroval, že tatínek odpovídal s velkými obtížemi a byla zřetelně znát velká námaha při každém slovu. Postupující nemoc si už vyžádala své. Pomalu, ale jistě byly zasahovány dýchací svaly. Ty podléhají také ochrnutí a končí to smrtí zadušením. To ale nikdo nebral na zřetel a rozsudek zněl: 10 let. Byla to pro nás hrozná rána a oba strýčkové jen dodali, že to nemůže přežít. A málem se tak stalo.

Netrvalo dlouho a maminka obdržela telegram z vězeňské správy, že vězně posílají sanitkou domů, protože nejsou na úmrtí zařízeni a nechtějí mít žádný problém, ať raději zemře doma. Tak jsme měli tatínka doma. Byl to žalostný pohled na znovu ochrnutého a ještě dusícího se člověka. Přišel sice lékař, předepsal něco na podporu dýchání, ale i on věděl, že na to nestačí. Příčina byla jinde. Také tatínek sám cítil blížící se konec a jako katolík si přál kněze, aby nezemřel bez zpovědi a rozhřešení. Maminka šla na katolickou faru a požádala kněze, aby přišel. Ale on odmítl, hrozně se bál, že bude mít nějaké nepříjemnosti s STB. Bratr ve víře selhal, porušil svou povinnost vysloužení poslední svátosti, ale bylo mu odpuštěno. Pán Bůh zasáhl jinak.

Už před delší dobou se u nás v domě – dole na faře – vystřídali faráři. Pan farář Batla se oženil a odstěhoval se na faru v Hranicích na Moravě. Přišel nový pan farář Jun i se svou manželkou, a dokonce první dvě nebo tři jejich děti se narodily právě tady u nás. Byli to vzácní lidé, čisté duše, s ryzím charakterem a pevnou vírou. Skromní, pokorní a neuvěřitelně pracovití. Byli jsme za ně vděčni. Pan farář každý večer chodil nahoru za tatínkem, čet1 z Bible, rozebíral smysl Písma, modlil se. Tak se konaly večer co večer malé biblické hodiny. Maminka se stařenkou byly přítomny, já přišla každý týden, když jsem přijela domů. Tatínkův stav se kupodivu dále nezhoršoval, spíše se zdálo, že pomalu, velmi pomalu se lepší. Co k tomu dodat?

Jen to, že u Pána Boha není nic nemožného. On svou vůlí ukazuje moc a sílu Ducha svatého ve prospěch člověka, jestliže ten o to stojí, věří a pokorně prosí. Spolu s tatínkem jsme všichni doufali a skládali naději v Toho, jenž je na nebesích. Mocný Bože, ne však naše vůle, ale jak se denně modlíme: Tvá vůle se staň.

Pokračování příště