Naději a víru v Boží lásku si nesmíme nechat vzít

Kázání Jakuba Malého na Vinohradech 23.4.2017

Čtení Žalm 44, text Ř 8,28–39

Za všechno může Bůh

Správný Čech v Boha nevěří. Správný Čech se podívá do horoskopu v časopisu a podle něj potvrdí anebo zruší všechny své schůzky. Zítra mi to vyšetření dopadne dobře, protože na mě teta ze Slovenska myslí a pošle mi dobrou energii. Doufám, že jsem si ten kámen pro štěstí nezapomněl (cestou na pohovor). Mně se nic nemůže stát, já mám dobrou karmu. Situace, kterých jsem byl svědkem, věty, které jsem skutečně zaslechl. Paradoxně ti samí lidé se vyjádřili i tímto způsobem: Proč Bůh dopouští zlo? Kde je ten váš Bůh, když se děje to a ono (války, vraždy, nemoci, týrání dětí atd.)? Já Boha nepotřebuju, spoléhám se jen a jen na sebe, Za co mě Pán Bůh tak trestá? Nehodlám se vysmívat, ale je zajímavé, že podobné otázky se kladou jen vůči Bohu a ne vůči karmě, Buddhovi, horoskopům a energiím. Vysvětluji si to jednoduchostí. Je snazší důvěřovat neosobním principům ve zjednodušené formě, a když selžou, svalit vinu na něco či někoho jiného.

Proč zlo?

Podobnému zjednodušování podléhali a podléhají mnohdy i křesťané. Římské křesťany Pavlovy doby nevyjímaje. Proč musíme čelit všemu negativnímu, když jsme součástí Božího lidu? Pavel jmenuje konkrétně „soužení, úzkost nebo pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč.“ Tomu všemu museli křesťané čelit. U nás si to po roce 89 těžko umíme představit. My čelíme leda předsudkům či ignoraci. Což ovšem neznamená, že nečelíme nemocem, rozpadlým manželstvím a vztahům nebo že by se nám snad vyhnul zločin. Stále zůstává otázka: proč, když jsme Boží děti? Když je Bůh s námi, kdo proti nám!? Pavel na ni nedává odpověď. Minimálně tu, kterou bychom si přáli. Říká: „Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.“ Čímž Pavel rozhodně nemyslí, že všechno dobře dopadne, když se nám dějí špatné věci. Ale věří, že nade vším vládne Boží plán, ve kterém má Boží lid své místo a cíl, kterým je spása, Boží království, život věčný. Nelze si naivně myslet, že se nás bolest netýká, zvláště když se jí nevyhnul ani Bůh sám. Ježíš v Božím jménu snesl nespravedlnost, pomluvy, předsudky, utrpení i smrt. Tato jeho cesta však skončila vzkříšením, vítězstvím. Tato jeho cesta je uskutečněním Božího plánu, do kterého jsme všichni zahrnuti jako Ježíšovi sourozenci. On je prvorozený vzkříšený a my jeho bratři a sestry. Ano, žijeme své životy, ve kterých nás potkávají nesnáze a utrpení, ale které mají cíl – život u Boha. Bůh nám napomáhá k dobrému tím, že vítězí nad smrtí i nad hříchem, od kterého jsme ospravedlněni (ani lidských soudů se nemusíme bát), tudíž se zcela logicky Pavel ptá:

Když je Bůh s námi, kdo proti nám!?

Čeho bychom se měli bát? Bůh sám snášel zlo a utrpení, sdílí je s námi a nakonec poráží svým způsobem boje – odpuštěním, láskou, vzkříšením. Proto nám nic nemůže ublížit. Že se nám děje zlo, nebo ho dokonce působíme, neznamená, že se jím necháme zničit, protože Bůh nás zničit nenechá. Dává šanci na nový začátek.

Proč? Z lásky.

Proč? Z lásky, od které nás nemůže odloučit vůbec nic – „ani smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření.“ Tuto naději a víru nám nikdo vzít nemůže, ať se děje cokoli. Naději a víru v tuto Boží lásku si nesmíme nechat vzít, byť je složitá, nelogická a paradoxní. Bůh, který nás nezbavuje utrpení, ale dává nám sílu mu čelit, dává sílu k novému začátku a po smrti vzkříšení. Absurdní, ale spolehlivé. I náš dnešní žalmista, přestože čelil mnoha nepřátelům, se spoléhal na Boží milosrdenství. Na rozdíl od správného češství, principů, konjunkcí, energií a vlastních sil, se mohu na Boží otcovskou lásku kdykoli spolehnout. Amen