Křesťanská poezie (5/10)

(vybírá Bára Uličná)

Tenkrát

Jan Skácel

Tenkrát jsem věděl, kde má pámbu okna.
Když večer rozsvěcoval svíce
a zapomenul stáhnout rolety,
stoupal jsem na špičky a dychtivě
nakukoval jsem mu do světnice,
ve které spřádal svoje úradky.
To ještě nebyla jsi ty,
dychtil jsem sám;
rád bych mu býval napověděl,
tenkrát jsem ještě věděl co,
zaťukat chtělo se mi na okno
a zeptat se ho, jestli o mně ví.
Nade mnou visel měsíc na větvi
jediné hrušky v sadě,
kukátkem hvězd se na zem dívala
prastará noc.
Tenkrát jsem věděl, kde má pámbu okna,
bylo mi ho líto;
viděl jsem, jak se trápí
tak strašně nad tím, čí
je to vina,
že ve světě, co stvořil,
tolik jich z ucha mrtvých pije,
tolikrát naplilo se živým do očí.
Tenkrát jsem věděl, kde má pámbu okna,
slyšel jsem jeho nářek –
– tichý byl –
a na rumištích blízko sedmikrásek
kopřivy kvetly, pýr a černobýl.