Nedělní kázání 27. 4. 2025 (Tomáš Jun)

J 20, 19–31

Kdy jste se naposledy báli? Čeho?

Strach je varování a umožňuje přežít. Není to ale nic moc příjemného. Nějaký „menší strach“ nebo obavu prožíváme docela často.

Ale teď si zkuste představit takový strach, že byste se schovali, někde zavřeli, vůbec nevycházeli ven. A k tomu se zavřeli i uvnitř sebe, bez jakékoliv nadějné vyhlídky, bez víry, ve strachu o holý život v očekávání konce, který brzy přijde a nebude to nic pěkného.

Tak nějak se cítí učedníci v dnešním evangelijním příběhu. A jaký to byl příběh. Kdyby bylo tehdy jen na učednících, už by vlastně nebylo moc co říct. Příběh by už jen spěl neodvratně ke smutnému konci.

Dneska je druhá Velikonoční neděle. Vy zde na Vinohradech i u nás ve sboru v Ústí jsme oslavovali a dál budeme oslavovat Velikonoce. Setkali jsme se u sederové večeře, četli pašije, znovu prožívali Velký Pátek a žasli a vyznávali v neděli u prázdného hrobu. To vše je dokladem, že příběh evangelia neskončil, i my jsme se tak stávali a dál stáváme jeho součástí.

Smrt – konec. Vzkříšení – konec smrti. Právě tento naprosto nečekaný (ne)konec je začátkem příběhu pro nás, pro církev. Nová epizoda, nová série příběhu, který tu přitom začal dva tisíce let před Netflixem. Evangelijní příběh učedníků, následovníků, vyznavačů, božích dětí…? Církve Pánovy.

Dnes se můžeme nechat pozvat k vyprávění „jak to tehdy bylo“, ale stejně tak nechat vstoupit Ježíše skrze zavřené dveře tam, ke mně „jak to mám já“.

Byl velikonoční večer, první den týdne, den vzkříšení, den, kdy viděli prázdný hrob. Byl to ten den, kdy Marie Magdaléna říkala naprosto šokující a neuvěřitelné: „Viděla jsem Pána.“ Do bezradných, smutných a strachem svázaných srdcí jako by to nedolehlo. Učedníci byli shromážděni uvnitř domu, dveře od domu zamčené strachem.

Ježíšův hrob byl otevřený a prázdný. Dům učedníků byl plný lidí i strachu, dveře pevně zamčené. Učedníci se tu zabarikádovali, před tím, co by za nimi mohlo přijít. Strach ale zamkl právě i jejich srdce. A tak k nim nedoléhají Mariina slova plná víry, lásky, naděje. Slova, které jim přece říkal Ježíš sám. Neviděli otevřenost Ježíšova hrobu, nevěřili v jeho prázdnotu. Sami se nacházeli „pohřbení“. Zavalení za kamenem strachu, pohřbení na dně jámy pochybností, rezignace, bez víry, bez naděje.

V tom týdnu po Velikonocích jsme s některými lidmi v ústeckém sboru (a kolem něho) diskutovali o tom, zda je vůbec vzkříšení potřeba, zda nestačí jen Velký pátek. Byla to zajímavá diskuse a asi by nás k tomu napadlo ještě dost věcí. Došli jsme tam – tady stačí – kdyby nebyl vzkříšen, ten příběh, který nyní žijeme by už tehdy skončil. Nebylo by o čem. Ani my bychom tu dnes nebyli.

Ale jak jsem řekl na začátku – příběh tímhle teprve začíná. Do pečlivě zabarikádovaného smutného domu se vlamuje Ježíš. Přitom nijak hrozivě a autoritativně s nějakou pěknou výtkou jako „Kde jste byli?“ nebo „Proč jste mě opustili?“, jako trochu „vtipně“ komentuje dodatek Markova evangelia. Ne. „Pokoj vám“. To zazní zkoprnělým učedníkům. Šalom… tak běžný pozdrav, ahoj nebo dobrý den. Jenže tady se stává něco jiného. Není to jen slovo. Ježíš (Slovo) tvoří pokoj, přináší ho s sebou.

A něco se mění. O Ježíšovi mluvili ještě před Velikonoci mnozí, kdo ho slyšeli vyprávět, vykládat Bibli, kázat jako o tom, kdo má moc. A co teprve nyní!

Darování tohoto pokoje učedníkům, kteří se ze strachu před sdílením osudu svého dobrého rabbiho uzavřeli za dveřmi i do sebe, se děje přímo vpadnutím Ježíše Krista, Mesiáše za barikády, které si stavíme.

Ježíš skutečně vstal z mrtvých, vzkříšený Kristus vytváří pokoj. Je to pokoj reality božího království. Pokoj přítomného Krista, který přemohl smrt. Jedině vzkříšený Kristus mohl v tomto příběhu v zamčené místnosti říci: „Pokoj vám“ tak, aby se nejprve srdce a potom i dveře znovu odemkly. Aby se něco stalo, nejen řeklo.

Ježíš znovu opakuje „pokoj Vám“ a říká: „Jako Otec poslal mě, tak já posílám vás.“ Kouká na něj pár vyděšených mužů, kteří nechápou, co se tu u všech všudy děje. V tomto stavu pro ně zazní jasný úkol, jasná výzva: „běžte ven“!

Půjde to? Je strach překonán?

Ježíš věděl, co učedníci potřebují: slyšet, vidět a dotknout se ho. Při tomto prvním zjevení jim ukazuje své ruce a bok, aby dokázal, že není duch nebo zombie, ale že je u nich doopravdy „je“, skutečný, přítomný.

Můj jmenovec Tomáš tehdy nebyl s nimi, a když se vrací o týden později, domnívá se zřejmě, že učedníci měli nějakou halucinaci. Nemůže přijmout, že to byl ten muž, se kterým žili tři roky a kterého viděli, jak byl brutálně zabit.

Aby věřil, potřebuje si sáhnout, cítiti skutečnost a přítomnost. Potřebuje se Ježíše dotknout právě v místě, kam se zabodly hřeby. Musí se ujistit, že je to tentýž Ježíš: že to není jen „jeho duch“ nebo jen člověk, který vypadá jako on. Tomáš má mé sympatie, takto se naše víra často projevuje, potřebujeme něco skutečného, přítomného.

Ale pak se Ježíš zjeví o dva týdny po Velikonocích podruhé. Opět v uzavřené místnosti. A opět první, co učedníkům řekne, je „pokoj s vámi“. Ví o Tomášově pohybnosti. Ví, že si potřebuje „sáhnout“. Nabídne mu, aby se dotkl místa, kde měl v rukou hřeby, a nahmatal místo, kde mu kopí probodlo bok. Ježíš mu rád ukáže, jak skutečný je. Tomášovi to stačí, ani nevíme, zda Ježíšovu nabídku, aby mu sáhl do ran, přijme. Jen rezignovaně hlesne „můj Pán a můj Bůh“.

Ježíš ví, jak je pro naši víru důležité „něco hmatatelného“. Setkat se s Bohem tak, abychom ho mohli cítit, abychom věděli, že Bůh je skutečný.

Kdysi jsme se v Ústí dívali na minisérii Dekalog od polského režiséra Kieslowského. Tam je to krásně vystižené. Malý Pavel se ptá své tety: „A co je Bůh“. Teta ho místo slov chytila do náruče, do pevného objetí. A ptala se „co cítíš (co hmatáš)“? Pavel: „Miluju Tě (kochám Tě)“. Tak vidíš.

Dotknout se a cítit. I když nás dělí od těch událostí 2000 let, tak i dnes to je možné. Dotknout se Kristových ran. Výzva pro nás, jak tehdy pro Tomáše. Ty rány můžeme se spatřit v utrpení světa, stvoření, lidí. Kolem nás i těch vzdálených.

Ale také tak slavíme svátosti. Křest. Eucharistii. Je to v našem chápání na „na památku“, ale zpřítomněno je právě i to dotýkání se. Vzájemné, s přáním pokoje, kdy se celý sbor, všichni přítomní před Večeří vzájemně pozdraví s přáním Ježíšovým, přáním pokoje. Ten pokoj se mezi námi skutečně utváří, stává přítomným. Je to jako dotknout se Krista. „Toto je mé tělo, toto je má krev“. To je svátost, dotek boží lásky.

Pokud se bojíte, že vám Bůh někdy připadá spíš jenom jako imaginární přítel, či jakýsi váš vnitřní hlas, při eucharistii můžeme zakoušet všemi smysly i citem, že Kristus zemřel, vstal z mrtvých, je skutečný. A je přítomný.

Ježíš potom, co se jej Tomáš (ne)dotkne jakoby pohledí v dál, přes celá století a tisícovky kilometrů, Přímo na mě a Tebe, jak do objektivu kamery a řekne: „Blahoslavení ti, kdo neviděli, a přece uvěřili.“

Tedy vy. Tedy já. Tenhle příběh tehdy neskončil. Trvá už dva tisíce let a trvat bude dál. Ježíš vystupuje z tohoto příběhu, který čteme, přímo do našich životů. Jeho příběh je i naším příběhem. Náš příběh je jeho příběhem. Přichází k nám do naší vším možným nevábným zamknuté a ohraničené komůrky a říká: "Pokoj vám. Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás, Přijměte Ducha svatého… a běžte ven. Amen.