Křesťanská poezie (9/10)

(vybírá Bára Uličná)

Země a křídla

František Hrubín

1. Chtěl jsem tě, Bože, setřást jako strom
listí, jímž dýchá,
mluvil jsem o tobě, jak o někom,
kdo nedoslýchá

Chtěl jsem tě zapřít, Bože.
Zapřel jsem,zapírám denně.
Máš málo, málo místa v srdci mém,
jak slunce v pěně.

2. Křídla prosím milovanou zem.
Oč prosím nebe?
Je prosím zase o zem. Hle, tu jsem
v blátě, jež zebe.

A z něho zpěv můj přežalostný slyš,
že se i hlína,
když v noci hvězdnatou ji okřídlíš,
zas zapomíná

3. Dnes o mávnutí křídel jsem ti blíž,
ach, jak jsem vratký,
zítra jsem, než mne hvězdou zachytíš,
zas o krok zpátky.

A za mnou žena, po ní dítě mé
měsíce, roky
přetěžké zemi ulehčujeme
jen svými kroky.

4. A kdo nás těší, že zas vzlétneme
na pírku třeba?
A kdo nás těší, že jsme všichni zde
jak strom a chleba?

Kdo se – a ze všech pramenů zade pil –
sám nenapojil?
Kdo zem a nebe křídlem rozdělil
a křídlem spojil?

5. Chtěl jsem tě, Bože, zapřít ze všech sil
v blátě, jež zebe,
žes našim krokům zemi ukončil
a křídlům nebe.

Mluvil jsem o tobě jak o někom,
kdo nedoslýchá,
chtěl jsem tě, Bože, setřást jako strom
listí, jímž dýchá.

6. Ale dnes toužím aspoň po jednom
lítostném vzlyku,
tak jako touží opuštěný lom
po dětském křiku.

A zpívám, zpívám, že zas vzlétneme
na pírku třeba.
a zpívám, zpívám, že jsme všichni zde
jak strom a chleba.