Nedělní kázání 1. 6. 2025 (Jan Lukáš)

Ž 22

Porodní bába

Pro předního zpěváka. Podle „Laně za ranních červánků“. Žalm Davidův. ²Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. ³Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci. ⁴Ty jsi ten Svatý, jenž trůní obklopen chválami Izraele. ⁵Otcové naši doufali v tebe, doufali, tys jim dal vyváznout. ⁶Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni. ⁷Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu. ⁸Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: ⁹„Svěř to Hospodinu! “ „Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“ ¹⁰Ty jsi mě vyvedl z života matky, chovals mě v bezpečí u jejích prsou. ¹¹Na tebe jsem odkázán už z lůna, z života mé matky ty jsi můj Bůh. ¹²Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám! ¹³Množství býků mě kruhem svírá, bášanští tuři mě obstoupili. ¹⁴Rozevírají na mě tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist. ¹⁵Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru. ¹⁶Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mě do prachu smrti! ¹⁷Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy, ¹⁸mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem. ¹⁹Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv. ²⁰Nebuď mi vzdálen, Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc! ²¹Vysvoboď mou duši od meče, chraň jediné, co mám, před psí tlapou; ²²zachraň mě ze lví tlamy, před rohy jednorožců! – A tys mi odpověděl. ²³O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit. ²⁴Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho! Ctěte ho, všichni potomci Jákobovi, celé Izraelovo potomstvo, žij před ním v bázni! ²⁵Nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal. ²⁶Od tebe vzejde mi chvála ve velikém shromáždění. Své sliby splním před těmi, kdo se ho bojí. ²⁷Pokorní budou jíst dosyta, budou chválit Hospodina ti, kdo se na jeho vůli dotazují. Vaše srdce bude žít navždy. ²⁸Rozpomenou se a navrátí se k Hospodinu všechny dálavy země. Tobě se budou klanět všechny čeledi pronárodů. ²⁹Vždyť Hospodinu náleží kralovat, i nad pronárody vládnout. ³⁰Všichni tuční v zemi, ti, kdo jedli a kdo se klaněli, všichni, kteří sestupují v prach, musí před ním padnout na kolena; a jejich duše si život nezachová. ³¹Potomstvo bude mu sloužit. O Panovníku budou vyprávět dalšímu pokolení, ³²to přijde a bude hlásat jeho spravedlnost lidu, který se zrodí: „To učinil on! “

Slyšeli jsme žalm dvacátý druhý. Je docela dlouhý a obsahuje širokou paletu výrazů a nálad, je bohatý na obrazy a metafory. Jeden německý autor popsal rozsah žalmu dobře znějícím obratem: von der tiefsten Not zum höchsten Lob: tedy „z nejhlubší tísně k nejvyšší chvále“. A skutečně najdeme zde množství témat: nářek a prosby o pomoc opuštěného jednotlivce, nepřátele, nebezpečná zvířata, šelmy, ale i píseň díků, a nakonec nadějný výhled, že Boha budou chválit všechny dálavy země a všechny národy. Pro nás křesťany je tento žalm velmi důležitý, protože se stal pro evangelisty východiskem při popisu ukřižování, a je to také žalm, který se Ježíš modlí podle Marka a Matouše na kříži.

Žalmista se v něm obrací k Bohu velice intimně. Říká: „Bože můj, Bože můj“. Nepoužívá žádný vznešený titul jako: Panovníku Hospodine, Bože Izraele nebo podobně. V tomto neformálním, intimním kontextu je zcela jasné, na koho se obrací – ke kterému bohu. Žalmista o Bohu, říká, že ho opustil, dokonce se mu stal nepřítelem. To ale není zdaleka všechno, žalm přejde z této intimní promluvy s Bohem až ke chvále ve shromáždění, dokonce přejde k výpovědi, že Hospodin vládne nad národy a dálavami země. V poslední době mě obzvlášť zaujal jeden obraz, či lépe řečeno pasáž, které jsem dříve nevěnoval velkou pozornost, ale která sděluje o Bohu velmi pozoruhodnou věc. Kromě již řečeného žalmista představuje Boha také jako stvořitele, ale ne jako stvořitele světa, nebes a země, ale jako stvořitele sebe, tedy opět velmi intimně. Ačkoliv to není asi nejpřiléhavější označení. Inu, posuďte sami. Ve verších 10 a 11 jsme slyšeli toto:

¹⁰Ty jsi mě vyvedl z života matky, chovals mě v bezpečí u jejích prsou. ¹¹Na tebe jsem odkázán už z lůna, z života mé matky ty jsi můj Bůh.

Bůh je někdo, kdo byl u žalmistova porodu. Čteme zde doslova: „Neboť ty jsi mě vytáhl z břicha.“ A dále: „Způsobil jsi mé doufání na prsou mé matky.“ Jinými slovy: Bůh vytáhl žalmistu ven na svět a přiložil jej krátce nato mamince k prsu. Kdybychom hledali nějaké pojmenování pro to, co tady Bůh vlastně dělá, našli bychom výrazy jako „porodní asistentka“ nebo „porodní bába“. Zcela záměrně neříkám „porodní asistent“ nebo „porodní dědek“, a to z toho důvodu, že porod a věci okolo něj byly ve starověku a vlastně až do nepříliš vzdálené minulosti výhradní doménou žen. Docela dobře to ilustruje jedna lidová píseň, v níž se zpívá:

Naša Kača leží chorá/ zavolajte pre doktora. Doktor prišel a povedal hm hm hm/ tady bude třeba baba hm hm hm.

Opět jinými slovy, doktor přišel a seznal, že se schyluje k porodu, načež řekl: „Tak tady nejsem už k ničemu dobrý, takže na shledanou.“ Později se v písni neobjeví. Porodnictví zkrátka velmi dlouho nebylo tím, čím by se lékařská věda seriózně zabývala. Místo toho tu byly porodní báby. Už samotné slovo bába má něco společného s porodem, jazykovědci mají za to, že pochází od slovesa babiti, které značí „pomáhat při porodu“. Ono znát takovou bábu se mohlo docela hodit, protože, jak víme, ani dnes není porod úplně bez rizika, a co teprve v jižní Levantě prvního tisíciletí před naším letopočtem? Bavíme se o zemi v subtropickém pásu, místy s polopouštním klimatem a o dobách kdy nemůžeme mít příliš velké očekávání od hygienických standardů. Nikdo nebude až do rozvoje mikroskopie tušit o existenci mikroorganismů způsobujících nemoci. Tu definitivně prokáže až Louis Pasteur ve druhé polovině devatenáctého století. Do té doby a vlastně i později bylo přežití zejména malých dětí docela nejisté. Na přednášce jednoho izraelského profesora archeologie jsem slyšel, že se ve starověku tři až pět dětí ze sedmi, to znamená až 70 %, nedožilo dospělosti. Podobně i v české beletrii: Ilona Borská autorka knihy Doktorka z domu trubačů, která popisuje osudy lékařky Vlasty Kálalové–DiLotti, jež ve dvacátých letech založila československou nemocnici v Bagdádu, píše, že ve dvacátých letech minulého století se asi polovina dětí v Iráku nedožila školního věku. Podotkněme, že v oblasti Iráku žila od dob babylónského zajetí, a vlastně až do nedávna významná židovská menšina. Podobný obraz vyplývá i pro oblast Palestiny 20. let ze soukromých záznamů Jeruzalémského lékaře Dr. Canaana. Ten uvádí, že asi 20 % všech jím zaznamenaných těhotenství končilo potratem, nebo narozením mrtvého dítěte a téměř 45 % dětí umíralo nedlouho po porodu. Nemáme důvod domnívat se, že ve starověku to bylo zásadně jiné. Můžeme také dodat, že zřejmě nepříznivě se ve statistice přežití malých dětí odrazil zvyk obřízky u chlapců, která se dle židovských zvyklostí koná osmý den od narození. Znát takovou porodní bábu nebylo vůbec k zahození.

Zkrátka řečeno narodit se do světa, jejž obýval žalmista, a dožít se v něm dospělosti nebylo jenom tak. Bylo zřejmě za co děkovat a být vděčný. V tomto světle můžeme lépe pochopit, co vlastně žalmista říká. „Ty jsi mě jako porodní bába vytáhl z břicha, díky tobě jsem na prsou matky začal mít důvěru. Důvěru jako úplně základní orientaci ve světě, ve kterém mohu očekávat něco dobrého. Opatroval jsi mě a provázel životem až do teď. A teď bych měl umřít předčasně a obklopen nepřáteli?“ Žalmista to říká zoufale a nejspíše také naštvaně, cítí se zklamán, nebo dokonce oklamán Bohem, vždyť z celého svého života měl dojem, že pro něj Bůh zamýšlí něco lepšího než tohle, že s ním má jiné plány. I tak se dá mluvit s Bohem. Důležité ovšem je, že žalmista se nezdává, jakkoli je z počínání Boha rozčarován, snaží se mu dovolat, opět navázat kontakt. Svou první výpověď ještě stupňuje, říká totiž:

Četli jsme: „na tebe jsem odkázán už z lůna“, ale to zní dost uhlazeně, doslova zde čteme: „na tebe jsem uvržen nebo hozen už od dělohy“ a dále: „už od břicha matky můj Bůh jsi ty“. Žalmista říká, že pouto mezi ním a Bohem sahá ještě před porod. Jeho vztah s Bohem začíná už v děloze. Je to, přiznejme, vztah velmi jednostranný – žalmista je na Boha hozený, je na něj zcela odkázán. Ostatně může být kdy člověk pro Boha rovnocenný partner? Žalmistova výpověď je velice silná, je to vyznání. Už od břicha jsi o mně věděl, už od té chvíle ti za všechno vděčím. Je to slovo staré žalmistovy víry, ale zasahuje do velmi současné debaty: Kdy se vlastně člověk stává člověkem? Je to otázka velmi teoretická, ale s ní spojené spory pro-life a pro–choice aktivistů, tedy zastánců a odpůrců práva na potrat, se týkají velmi konkrétních lidských životů. Ani žalm 22 tyto otázky definitivně neřeší. Žalmista už jako dospělý muž hledí zpětně na svůj život očima víry a vyznává, že ještě před porodem existoval vztah mezi ním a Hospodinem. Ještě o něco dále jde Deutero–Izajáš, když sděluje: Hospodin mě povolal od dělohy, od břicha; od nitra mé matky připomínal moje jméno. (Iz 49,1b) Už tehdy jej Hospodin znal jménem. To znamená, že byl osobou, protějškem pro Hospodina. Jakmile má někdo jméno, můžeme se na něj obracet, můžeme ho najít v kontaktech na telefonu nebo na Facebooku a tak podobně. Když někdo jméno nemá, je pro nás nedosažitelný, něco podstatného mu schází. Mohli bychom říct, že jméno dělá osobu osobou. Jméno je v myšlení starého blízkého Východu základní složkou osoby. Jméno přetrvá i smrt svého nositele. Proto se také říká náhrobku hebrejsky jad wa–šem, tedy ruka a jméno. (Iz 56,5) Budovatelé babylónské věže říkají: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno… “ (Gen 11,4) Ve Starém zákoně někdy čteme, že v chrámu nepřebýval Hospodin, ale jeho jméno. (Dt 14,23 aj.) Učedníkům později jeruzalémské autority zakazují kázat Ježíšovo jméno. (Sk 4,18) Jedna z nejvážnějších kleteb proti nepřátelům zní: „nechť je smazáno jeho jméno“. (srov. Ž 109,13)

Jak je to ale se jménem na úplném počátku života? Dnes rodiče nejčastěji vybírají jméno dítěte předem během těhotenství. Nejpozději do porodnice musí s vyplněným formulářem, který musí pro jistotu obsahovat jména pro obě pohlaví. V Úmluvě o právech dítěte se píše, že každé dítě má právo na jméno ihned po narození. Nikoliv tedy dříve. Kdy přesně děti dostávaly jména v dobách starého Izraele, nevíme. Z některých textů se zdá, že dítě mohl pojmenovat otec, ale i matka. (Gn 38,3–5) Z některých míst vyplývá, že jméno dítě dostávalo velmi brzy po porodu. (např. Gn 35,16–18). Někdy až osmý den spolu s obřízkou. (L 1,59 a 2,21). Mojžíš je pojmenován faraonovou dcerou teprve, když jej jako odkojené dítě přivedou na faraonův dvůr. (Ex 2,10) I na pozadí těchto příběhů mohou působit výpovědi žalmisty a Izajáše paradoxně: Ty jsi mě znal už před porodem, už když jsem byl v břiše, jsi mi byl protějškem. To ale zřejmě nebylo běžné pojetí.

I když mi asi dáte za pravdu, když řeknu, že děti jsou také lidé, má to svá ale. Předně děti jsou zpravidla menší, méně toho vědí a umějí a jednáme s nimi většinou jinak než s dospělými. A potom je tady to období v břiše, kdy to nejdřív vypadá všelijak, kdy ani není jasné, jestli je to už člověk a kdy vlastně, a proč. A teď, když někdo takový umře, tak nemá kolikrát ani pořádný pohřeb. Nemá jméno, nemá nic. Jiný žalmista takhle mluví o svých nepřátelích: „Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce.“ (Ž 58,9) Přeje si, ať se vypaří jako ten hnusný sliz na prudkém slunci, ať po nich nezbyde ani památky. Ať jsou pryč. Úplně a beze zbytku.

Archeologie rozdíl mezi dospělým a dítětem ještě podtrhuje. Děti se často pohřbívají jinak než dospělí. Dospělostí tady míníme pohlavní dospělost, tedy někdy mezi dvanáctým a třináctým rokem, tedy věk bar micva nebo konfirmace, kdy se člověk symbolicky stává plnohodnotným členem společenství. V době bronzové v před–izraelských dobách se setkáváme s pohřbem velmi malých dětí ve džbánech. Tyto džbány mohly připomínat dělohu a poskytovat poslední ochranu svěřenému obsahu. Byly zakopávány pod podlahu v rozích místnosti obydlí. Pro následující období se tento způsob pohřbu z archeologické evidence vytrácí, ale je zajímavé, že mezi Palestinci a v Egyptě se zachoval hluboko do dvacátého století. Pro dobu, kdy můžeme počítat s existencí Izraele a Judska, a dobu pozdější však nejsou známé žádné pohřby dětí. Ačkoliv jsme tu říkali, jak mnoho dětí dříve umíralo a tak dále, tak se žádné nenašly. Je to záhada. Tedy až do nedávna na jednu malou výjimku. V místě, kde stávalo biblické město Azeka, se našla cisterna, nádrž na dešťovou vodu. Částečně přírodní, částečně vytesaná do skály, která byla používána ke svému účelu dlouhá staletí od doby bronzové, až po dobu perskou. A v době perské asi na 80 let v 6. a 5. století před naším letopočtem, mimochodem v době, o které se soudí, že v ní dostala větší část Bible své základní obrysy, se tato cisterna stala místem odpočinku desítek a desítek malých dětí. Asi sloužila celému městu. V té samé době se v tom samém městě objeví také pohřby psů, jsou to pohřby do země a obyčejně po jednom zvířeti. Jak o těchto věcech lidé ve starověku přemýšleli a jak je chápali, nevíme. Někoho by však mohlo napadnout, že psům se v této době dostává po smrti lepší péče než dětem.

Proti tomuto pozadí vyniká smělost víry žalmisty. Žalmista představuje Boha jako někoho, na koho se spoléhal, ještě když byl v břiše. Snad ho dokonce už tehdy znal jménem. Představuje Boha jako porodní bábu, která ho vytáhla ven a položila mamince k prsu. Ze všech možných obrazů Boha se mi obraz porodní báby líbí čím dál tím víc, zvlášť v dnešní době. Vedle obrazu Boha jako válečníka, který porazí a ztrestá nepřátele (Ex 15), nebo pastýře, který má hůl a kyj na vlky a na zloděje (Ž 23), má v sobě porodní bába jak rozhodnost a schopnost zachovat chladnou hlavu, kdy se rozhoduje o životě a smrti, tak také něhu a jemnost, s níž se přibližuje k těm nejbezbrannějším. Tento obraz otevírá prostor naděje úplně pro všechny, dokonce i pro ty, jejichž život skončil ještě dřív, než pořádně začal. Říká, že je Bůh znal již vždy a že na ně pamatuje. Dokáže i k životu, jehož nedokončenost a nedostatečnost přímo křičí, doplnit a přidat. Pro Boha není žádná ostuda být jako porodní bába.

… Pane Bože, z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu. Tvého syna vítaly při vjezdu do Jeruzaléma také děti. Děkujeme, že Tě můžeme vidět jako dobrotivého a laskavého, milosrdného a ochraňujícího. Ty jsi ten, kdo chrání život a pomáhá mu. Kéž tě takto pociťujeme v našich dnech co nejvíce. Ukazuj, prosím, mocným a po moci bažícím tohoto věku, že pravá síla nespočívá v násilí a řinčení zbraní, ale v milosrdenství a soucitu s nejmenšími. Amen.