Promluva ke konfirmandům 15. 6. 2025

foto R. Šormová

Milý Viléme, milý Danieli, milý Matyáši, milý Benjamíne a milý Jakube,

dnes jsme četli text ze Skutků apoštolských. Tuto událost chápe tradice jako Zrození církve. V letniční bouři zakusili posluchači apoštolského kázání první projev oné, Ježíšem slíbené, moci z výsosti. Moci Ducha Svatého. A tím prvním projevem Ducha byl dar porozumění, překračující jazykové, kulturní i etnické hranice. Aby církev mluvila tak, aby jim rozuměli všichni. Přes všechny hranice.

Lidstvo má různé tendence si mnohé skutečnosti osvojovat, vnucovat jednotný postoj – při prvotním hříchu v ráji, při stavbě babylonské věže.…

Však i dnešní některé projevy tomu nejsou úplně daleko: „America First“, „Čechy Čechům“, či ideologické zbožšťování některých rádoby osobností, často idiotů.

Ježíš zrelativizoval mnoho věcí, které tehdejší farizejové servírovali. Pro něj byla jediná hodnota absolutní: totiž láska. A to čteme v evangeliu: Bůh je láska. A nic jiného s ní není srovnatelné.

Vstupujete do sboru, vstupujete do církve. Církev – sbor má nabízet jednotu v různosti, rozvíjet pestrost a originalitu Boží tvůrčí činnosti a zároveň vzájemný respekt, snahu o doplnění a o kompatibilitu. Církev nemá být uniformní organizací, ale živým organismem s nenahraditelnou růzností jednotlivých údů, jejich různých poslání (ucho nenahradí oko, ruka nohu). Proto, jak říká Teilhard de Chardin, „Láska je jednou silou, která sjednocuje, aniž by ničila“. Láska zahrnuje respekt k různosti.

Církev – sbor, to není armáda, kde se má poslouchat. To by byl hluboký omyl. Církev nemá být armáda, nýbrž rodina, kde se předpokládá vzájemné naslouchání, které nás vede k rozlišování a vzájemnému porozumění.

To, co jsme četli ze Skutků, nebylo rozjuchané emocionální třeštění, nýbrž umění ztišit se, nechat v sobě zmlknout ozvěny babylonské roztříštěnosti, vzájemného překřikování, uzavřenosti do vlastní bubliny.

A my chceme naslouchat i vám, milí konfirmandi. Stejně jako Vítkovi a Štěpánce, kteří se rozhodli zatím nekonfirmovat.

Milý Viléme, milý Danieli, milý Matyáši, milý Benjamíne a milý Jakube,

tři věci, které chci říci za sebe i za staršovstvo:

Nenechte se odradit našimi špatnými příklady, často blbinami. To že něco děláme špatně, ještě neznamená, že zvěstování je špatné.

Čtěte Bibli. Vybírejte si texty známé i ty méně. Dělejte si na ně svůj názor. Jeden židovský teolog, Pinchas Lapide, řekl: „Bible se dá číst doslova anebo vážně“. Čtěte ji po svém, a třeba si porovnávejte, jak ji farář – kazatel občas vysvětlí – kroutí.

Vyhledávejte si přátele, kteří jsou na tom podobně. Dejte se dohromady. Objevte v sobě touhu po společenství sobě podobných (nejen v evangelických, hledejte i v jiných církvích), se kterými můžete diskutovat, zdravě polemizovat a upevňovat si tak svou víru. Za staršovstvo vám mohu slíbit, že takovým setkáváním a diskusím dáme maximální prostor, protože sbor je sborem jen tehdy, když je tu pro druhé.

Milý Viléme, milý Danieli, milý Matyáši, milý Benjamíne a milý Jakube,

Dietrich Bonhoefer napsal: „Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu.“ „Nic, skutečně nic se nevyplatí žít bez lásky, celý smysl života se naplní tam, kde je láska.“ A Marek Orko Vácha: „Vnímejte život jako umělecké dílo. Život není ani biologický fakt ani náhoda, nýbrž dar.“

Milý Viléme, milý Danieli, milý Matyáši, milý Benjamíne a milý Jakube,

ať vás Bůh provází a chrání. Vítejte ve sboru.

Michal Janeček, kurátor