Putování okolo… (2)

Když tak slýchám při „kávě po kostele“ kde všude lidé ze sboru byli nebo se chystají být, po jak vzdálených i exotických končinách světa toužili, bývám unesená svobodou pohybovat se a pobývat v té naší pozemské „globální vesnici“ skoro všude, ale také dost zmatená. Co tam hledají, od čeho a koho utíkají, k čemu a komu, co očekávají a co si pak vlastně ve své mysli a srdci přivážejí domů? A moc se mi líbí vlna zájmu, kterou vždy vzbudila zmínka o mnohaletém putování Šarounových podél hranic naší republiky. Žádná exotická destinace, a tak velký zájem: „Kde jste byli, jaké to bylo, co jste tam zažili – povídejte!“

A tak jsem Janě napsala za nás za všechny prosbu „Nenapsala bys… ?“

Eliška Novotná

Rok 2014 a 2016 (2)

Jednu noc jsme spali na hradě Vildštejn ve Skalné, pak nás čekala rozhledna na Kappelenbergu (kde jsme se chvíli divili, jak je možné, že je v Německu všední den, když přece 8. května je svátek). Protože Ašsko mnohokrát navštívil J. W. Goethe, bylo tu na obou stranách hranic skoro vše Goethovo – vrch, skalka, věže, ulice, náměstí. Jen v jednom okně lakonická cedulka: Hier war Goethe nie (tady Goethe nikdy nebyl). Pokud jsme v minulých etapách obdivovali devadesátkovou architekturu některých chalup v Krušných horách, netušili jsme, jaký zážitek nás čeká v penzionu Nebesa kousek od Aše. Areál obehnaný sloupkovými balustrádami a s vchodem podepřeným korintskými slou-

py měl uvnitř motelovou úpravu (šlo by to ale nazvat i jinak) – jednotlivé pokojíčky měly samostatné vchody, uvnitř byl přilepen maličký sprchový kout, ze stěny trčela neuměle udělaná elektroinstalace a z police viselo na provázku rádio, které nehrálo. Ze dvorku na to vše dohlížely antické sochy. Ale byli jsme rádi, že jsme v suchu, protože venku se dalo do deště. Ašský výběžek jsme trochu uřízli, ale nevynechali jsme areál zámku a hradu Neuberg s evangelickým kostelem v Podhradí, který má krásný dřevěný interiér. Postaven byl 100 let před tolerančním patentem a je tak patrně nejstarším evangelickým kostelem v Čechách. Etapa končila v Chebu.

V roce 2015 jsme nikam nepokročili, zato v létě 2016 nás čekala šestidenní cesta z Chebu do Babylonu, kterou s námi absolvoval Jirka Svoboda. Skoro na začátku etapy se nacházela hora Dyleň – za komunistů nepřístupná, s vojenskou budovou na vrcholu, kterou si majitel – zřejmě bývalý pohraničník – vyzdobil sochou odhodlaného kolegy se psem věrným, což se také v té době hojně probíralo v tisku. Ostatně na jižní hranici s Německem a Rakouskem až po daleký soutok Dyje s Moravou jsme pozůstatků železné opony potkávali hodně, na cestách se dalo snadno odhadnout, kudy vedly pásy drátů, míjeli jsme zdevastované budovy bývalých rot a občas i „špačkárny“, strážní věže. Mnohokrát jsem musela myslet na to, jak nesmyslné a kruté bylo tohle uzavření hranic před „narušiteli“, kteří hranice nenarušovali zvenku, ale chtěli jen ven a byli pak za to často zabiti nebo uvězněni. A mnohokrát jsem vděčně děkovala za možnost tady svobodně chodit, překračovat hranice dle libosti – vlastně mi to i 30 let po revoluci pořád připadá jako zázrak. Cesta Českým lesem se vyznačovala nekonečně rovnými vyasfaltovanými signálkami, nedostatkem občerstvovacích stanic, zato nádhernou přírodou, v níž jsme potkávali jen málo lidí. Vzpomínám na mytí v potoce a noci v lese, na setkání s milým člověkem, který začal skoro na samotě provozovat hospodu, i s původně přísným strážcem CHKO, který nad naším nocováním ve stanu zamhouřil oči, když se přesvědčil, že nezapalujeme oheň a neodhazujeme odpadky.

Při celé pouti kolem hranic jsem prožila několik zvlášť silných okamžiků, na které asi nezapomenu. V téhle etapě se mi jeden takový přihodil u pomníku Jindřicha Šimona Baara v Klenčí pod Čerchovem. Vyšli jsme konečně z lesa, svalili se na vyvýšenině u pomníku a před námi se otevřela nádherná krajina. Na pomníku je vytesán text od J. Š. Baara „Pane Bože! Všecky struny v srdci mém už popraskaly, jen jediná mi zbyla. Miluješ-li mě, dej, abych směl na ni zahrát píseň o lásce k této tvrdé, kamenité zemi!“ A mně se tam z té krásy stalo totéž, také ty struny popraskaly. I když Honza a Jirka byli k mé rozněžnělosti dost skeptičtí. V závěrečné hospodě s panáčkem zelené (fuj, to se nedá pít) to byla už jen čirá radost a vděčnost.

Na podzim 2016 nás na třídenní cestě doprovázel zase Jirka, přidala se ale i Jarmila Raisová s kamarádkou Markétou a druhý den i moje kamarádka Pavla z Horažďovic. Cesta začala velkolepou oslavou Jirkových narozenin ve vlaku do Domažlic – na hlavě narozeninové čepičky, v rukou lahvičky nevychlazeného sektu, veselá nálada. Den jsme

zakončili opulentní večeří v Domažlicích a další den navázali na naši trasu v Babylonu. Tahle etapa už znamenala pomalé stoupání na šumavské kopce: z Všerubského průsmyku (tam mimochodem komunisté zorganizovali akci Kámen, kdy na falešně vytvořené hranici chytali emigranty, kteří mysleli, že už jsou v Německu) jsme šli k Černému a Čertovu jezeru a pak po úpatí Ostrého do Železné Rudy. Cestou ještě s přespáním v Kollerhofu, tehdy velmi drahém penzionu. Tam jsme zažili úsměvné chvilky s majitelkou, která nerozuměla tomu, proč vlastně chodíme pěšky. Při zmínce, že máme rezervaci, se zaradovala, že máme štěstí a mají ještě volno, a pak nám málem spálila občanky v krbu.

Jana Šarounová