Byli jsme tam (2)

Ž 84,6 – Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě,

S Jonášem na moři

Díky Honzovi Kellerovi a Vojenovi Syrovátkovi jsme v osmdesátých letech minulého století začali jezdit na vody – Otavu, Vltavu, Ohři, Lužnici, Sázavu, Moravu, Hron i Dunajec. Vyráběli jsme kánoe, ušili teepee. Později se z toho vyvinula spíš parta kamarádů s malými dětmi. A když děti odrůstaly, pubertálně prudily a dohled dospělých byl jim i nám čím dál tím víc na obtíž, nadhodil jsem na jedné silvestrovské oslavě kamarádovi, který se nadchl pro plachtění a udělal si kapitánské zkoušky, jestli by nás nechtěl vzít na moře. Ještě v noci objednal loď. A protože naše ženy už několik let vyjížděly na společné víkendy po Evropě, rozhodli jsme se pro pánskou jízdu. Ostatně ženám se do nejistých vln a malého prostoru plachetnice (loď pro osm má asi dva-

náct metrů) ani nechtělo. Tak začaly naše každoroční podzimní plavby většinou po Jaderském moři a otevřel se před námi nový svět.

Leccos naznačovaly už instrukce: „Vezměte si rukavice, aby vám lana nespálila dlaně. Dobrá je šňůrka na přivázání kšiltovky, jinak vám ulítne. Boty se světlou podrážkou, černá dělá na lodi šmouhy. Nezapomeňte voděodolný komplet a Kinedryl. Zvracel i admirál Nelson, to není žádná ostuda…“. Člověk také musí pochytit spoustu nových slov: fendr, vinšna, kosatka, halza, repování, vazák, mooring a další. Na současných lodích je všechno – kuchyň se sporákem, lednicí i nádobím, záchody, sprchy, kajuty s ložním prádlem a každé místečko je využité pro úložné prostory. Všechno je ale stísněné a vše je třeba před plavbou zajistit, jinak můžete mít z nádobí jen kupu střepů a když nepozavíráte všechna okénka, bude vlhko i v podpalubí. Ale nejdůležitější je si vzájemně vyhovět. Na lodi není, kam utéct. Omezený prostor je školou porozumění, tolerance, spolupráce a respektu. O tom, kam pojedeme, se samozřejmě domlouváme, a na řízení a obsluze lodi se

podílíme všichni, ale rozhodující slovo má kapitán a do velké míry také počasí. To na moři vnímáte a musíte sledovat mnohem intenzivněji než na pevnině. Zakotvit v sebekrásnější zátoce, která není chráněná před aktuálním větrem, nejde. Vyplout do bóry nebo juga může být osudné. Směr větru vám do značné míry určuje možné trasy. Na volném moři pocítíte svou nepatrnost zvlášť silně a pokud přijde bouře, nárazy větrů dosahují padesáti uzlů a vlny se přelévají i přes palubu, zatrne snad každému.

V zajetí živlů ovšem nejste pořád. Když vítr fouká akorát, příď řeže vlny, moře jiskří a nedaleko vyskakují delfíni nebo tuňáci, je to úžasný pocit volnosti. Pohled na ostrovy z moře je také úplně jiný a dostanete se i do míst, kam byste se jinak asi nepodívali. Na Visu jsme na malém motorovém člunu, který patří k výbavě lodi, proplouvali pobřežní jeskyně a kotvili u ponorkového krytu. Jinde jsme se potápěli k vraku lodi. Z jedné nádherné zátoky jsme vystoupali údolím mezi skalami až k bývalému klášteru, kde si několik mnichů vytvořilo jakousi vlastní civilizaci – pěstovali olivy a

víno, chovali ovce, měli včely (med dodávali až do Vídně), zaměstnávali lidi z přilehlých vesniček, pro děti zřídili školu, provozovali vlastní observatoř a knihovnu, ve které kromě mnoha svazků stálo nádherné klavírní křídlo. To prý stěhovali od moře tou soutěskou celý den a na občerstvení nosičů padlo neuvěřitelné množství vína. Navštívili jsme také ostrovy, které za Tita až do osmdesátých let sloužily jako věznice a pracovní tábory, jeden mužský, jeden ženský. Při přechodu ostrova Biševo jsme objevili zapadlou vinici, kde nám staří majitelé načepovali kanystry vína a přidali tašku hroznů.

Alespoň jednou za týden většinou kotvíme v marině v nějakém větším městě, protože je třeba doplnit vodu a dobít elektřinu. V mnoha zátokách jsou také rozmístěné bóje, ke kterým se lze vyvázat. K večeru je pak objíždí výběrčí na člunu. Já mám ale nejradši, když kotvíme na divoko v nějaké úplně opuštěné zátoce sami. Je to sice náročnější, protože ne na každém dnu kotva dobře drží a zátoka musí být opravdu dobře krytá před větry (někdy je třeba vyvázat se ještě lanem ke břehu), ale soukromí a ticho za to stojí. Plavky nikdo neřeší. A můžete se cítit trochu jako mořeplavec, který objevuje nový kontinent. Tedy pokud je vegetace dostatečně prostupná. Když to jde, spím na palubě. Mít nad sebou jen hvězdnou oblohu a poslouchat k tomu šplouchání vln je nádhera.

I když všichni účastníci nejsou praktikující křesťané, chtějí, abych měl ráno a večer pobožnosti. Pokud s námi jede ještě nějaký farář, tak si je někdy dělíme. Tak nás tenhle rok na moři provázel Jonáš, na kterého jsem na jaře ve sboru kázal. Nejen při něm jsem si uvědomil, že i biblické příběhy vnímá člověk na lodi trochu jinak. Možná za to může ta vydanost, kterou prožívá, možná to úzké společenství, možná ten údiv, o kterém mluví i kniha Přísloví: „Tyto tři věci mám za podivuhodné a čtyři nemohu pochopit: cestu orla po nebi, cestu hada po skále, cestu lodi v srdci moře a cestu muže při dívce.“ Ten přesah je bezprostřední. Můžu to prostě jenom doporučit.

Zdeněk Šorm