Nedělní kázání 19. 10. 2025 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Kazatel 5, 17 – 19

Bratři a sestry, dneska přeruším výklad knihy Ester, protože někdy je třeba se zastavit, odložit svoje plány a jen tak v tichu postát a žasnout. K tomu nás zve
65. žalm – přečtu vám z něho část: 2–5 + 10–14

Setry a bratři,

tahle neděle je prostorem pro úžas, pro radost, pro vděčnost, je dnem díkůvzdání. Je také svátkem pro naše smysly, protože nám odhaluje, že mají v naší víře důležité místo. Že se může sytit a růst právě díky nim a skrze ně – skrze zrak, hmat, čich a chuť. A prochází i naším žaludkem. Všechny naše hmotné potřeby k ní patří. Ačkoli my se nad ně často ve falešné duchovnosti povznášíme a dovedeme si jen notovat v kritice konzumu, není to nic nízkého a přízemního, zač bychom se měli stydět. Naopak, je to okno k boží slávě, štědrosti a dobrotě. U něho máme dneska v úžasu se zatajeným dechem postát. Jako stojí dítě před výlohou cukrárny, nebo jeden můj kamarád před výlohou řeznictví. Taková krása! Taková pestrost! Taková poezie! Taková hojnost!

Ta chvíle němého úžasu je asi tou největší chválou, jakou může člověk vzdát. Slovy se pak už jen neuměle pokoušíme vyjádřit, co se nás v té chvíli dotklo, co nám vzalo dech. A může se přitom také to nejpodstatnější vytratit. Můžeme se přitom zase soustředit jen na sebe. Z okamžiku, kdy jsme byli zasaženi, uchváceni něčím, co není z nás, můžeme zase sklouznout jenom ke své aktivitě, k našemu děkování. A to by byla nesmírná škoda a taky chyba.

Dneska nejde o to, abychom dostáli slušnému vychování a Bohu pěkně a řádně poděkovali, jak se sluší, ale abychom jej na sebe nechali působit, abychom si skutečně všimli, čím a jak nás obdarovává a nepřestávali proto žasnout. Taková je pravá chvála – „Ztišením se sluší tebe chválit, Bože“. Ztišením, které ani tou chválou všechno nepřehluší, které neztratí pozornost, naslouchá a dovede se dívat a divit.

Pokusme se o to nyní, bratři a sestry. Zastavme se před tou výlohou, která se před námi díky našim hmotným potřebám otvírá. Co je v ní vlastně z boží štědrosti vidět? V čem je to bohatství, před kterým lze užasnout?

Jistě v hojnosti. Nad tou mohl žasnout každý, kdo teď na podzim sklízel na své zahrádce, vyšel si do lesa nebo jenom na svých cestách projel jabloňovou alejí; každý kdo se radoval nad košem jablek, švestek nebo hub.

A pokud nám dojde, že i veškerým svým pracovním a duševním úsilím jenom rozvíjíme něco, co jsme si sami nedali, nemusíme se ve svém úžasu omezit pouze na to, co roste bez našeho přičinění. Pak můžeme do té hojnosti, kterou nás Bůh obdarovává, zahrnout i vlastní boty, kabát a počítač, mobil, ledničku nebo byt. Že máme všeho, co k životu potřebujeme, dost a dost, je veliká a dobrá věc. Být si toho stále vědom, umět to ocenit a vděčně přijímat, patří k té tiché chvále Boha.

Ovšem zůstat ve svém úžasu, vděčnosti a chvále jenom u té hojnosti, by bylo zoufale málo. To bychom do té výkladní skříně boží štědrosti ani nenakoukli. Mezi hojnost a to, čím nás Bůh v souvislosti s našimi hmotnými potřebami obdarovává, nelze dát jednoduše rovnítko.

Hojnost přece může člověka také zmást a zavést. Vzpomeňte na Ježíšovo vyprávění o muži, jemuž se hojně urodilo. Měl za to, že je jeho život dokonale zabezpečen a Bůh mu říká:  „Blázne, ještě této noci si vyžádají tvé duše a čí bude všechno, co jsi nashromáždil?“  Hojnost může také znamenat svazující překážku, která nám nedovolí prožít a sdílet radost boží. To odhaluje jiný známý evangelijní příběh – o bohatém mládenci. V jeho závěru Ježíš konstatuje:  „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do božího království.“ Bohatství samo o sobě, a nejen to hmotné, nás může izolovat, spoutat, ochudit, připravit o vztahy i o radost. Může se z něho stát závaží, které člověku brání v pohybu.

Co se týče toho, co k životu potřebujeme, není totiž problém jenom v tom, zda a kolik máme, ale také v tom, zda to, co máme, umíme užívat a jaký k tomu máme vztah.

A právě v tomto ohledu je třeba umět se dívat a divit. Ono je to totiž s úrodou opravdu podivuhodné. Kdo někdy něco pěstoval a není slepý, ten to snad ví. Můžete dělat všechno možné a stejně není výsledek jistý. Všechno nezáleží jen na nás. Tahle nejistota a závislost může být jistě ke zlosti. Může být ale také zdrojem obrovské naděje a důvěry. Nemáme-li všechno ve své moci a není-li všechno jenom naším dílem, pak můžeme v tom, co se nám přece jenom podařilo vypěstovat a udělat, zahlédnout nejen svoji píli, práci a výkonnost, ale i dar. A kde je dar, tam je i něčí péče, něčí láska, něčí dobrá vůle. A tak nám může dojít, že na všechno nejsme sami, že je možné se spolehnout.

Právě tahle důvěra přetíná pouta ustaranosti a sebestřednosti, která nás svazují. Dává svobodu, abychom se nestali otroky svých potřeb, svých zahrádek, domácnosti, všeho toho, co k životu potřebujeme a máme. V té důvěře je čas k odpočinku, ke štědrosti, čas pro druhé a pro hledání pravdy a spravedlnosti.

Bohatství, které dnes v té výloze úrody a sklizně máme před očima, není jen bohatství hojnosti, ale především bohatství důvěry. Kdo v ní bezmyšlenkovitě nevidí jen výsledky své práce, ten může žasnout a důvěřovat, že náš nebeský Otec ví, co k životu potřebujeme a nemusí proto, jak píše Kazatel, příliš myslet na dny svého života. Může myslet i na jiné věci, a tak se mu hojnost nestane pastí, brzdou nebo překážkou.

A díky této důvěře se děje ještě něco zvláštního s našimi potřebami. Skutečnost, že k životu něco nutně potřebujeme – i když toho asi není zdaleka tolik, jak se nám někdy zdá – odhaluje naši závislost, křehkost, zranitelnost a odkázanost. Ty si obvykle neradi přiznáváme. Jak před druhými, tak před sebou. Považujeme je projev nedostatečnosti, za ohrožující slabinu, za kterou se spíš stydíme a raději ji ukrýváme. I to je asi součást traumatu nezaměstnaných.

V té důvěře, která si je vědomá, že všichni žijeme z boží štědrosti, to najednou není třeba. Najednou je možné o své potřebnosti mluvit beze strachu a beze studu. Je možné, a dokonce jedině pravdivé a nadějné otevřeně přiznat: „Ano, nevystačím si, jsem odkázán na dobrou vůli, jsem potřebný.“ Každá modlitba to vyjadřuje. V každé modlitbě si to přiznáváme a vyznáváme.

A modlitba nám také odhaluje, co to s námi dělá. V ní se obracíme k druhému, k Bohu. Navazujeme vztah. V té důvěře se z té nouze a slabiny stává najednou bohatství. Díky nim vstupujeme do vztahu, obracíme se na druhého, tvoříme společenství, vystupujeme z role soběstačných hrdinů, která znamená beznadějnou osamělost.

„K tobě, jenž modlitby slyšíš,“ zpívá žalmista,  „přichází veškeré tvorstvo.“ Právě v té odkázanosti na boží štědrost se můžeme setkat, můžeme objevit svoji spřízněnost, můžeme k sobě najít cestu, můžeme mít pochopení pro potřeby druhých. Nediskvalifikují nás ani je a velkorysost a štědrost nejsou výjimky z pravidla, které zpochybňují řád. Ty mu naopak jedině odpovídají. Ano, v tom vděčném úžasu a ztišení, o kterém je řeč, se rodí solidarita. Ne jako povinnost, ale jako dar a vděčná odpověď. To nám vždy znovu připomíná Večeře Páně.

Radujme se tedy, sestry a bratři, a se zatajeným dechem postůjme nad tou dobrotou, kterou Hospodin korunuje celý rok, a nechme se tím úžasem proměnit k osvobodivé důvěře, s níž lze jít životem a jíst svůj chléb s radostí. To je pravá chvála. Amen.