Putování okolo… (3)

Když tak slýchám při „kávě po kostele“, kde všude lidé ze sboru byli nebo se chystají být, po jak vzdálených i exotických končinách světa toužili, bývám unesená svobodou pohybovat se a pobývat v té naší pozemské „globální vesnici“ skoro všude, ale také dost zmatená. Co tam hledají, od čeho a koho utíkají, k čemu a komu, co očekávají a co si pak vlastně ve své mysli a srdci přivážejí domů? A moc se mi líbí vlna zájmu, kterou vždy vzbudila zmínka o mnohaletém putování Šarounových podél hranic naší republiky. Žádná exotická destinace, a tak velký zájem: „Kde jste byli, jaké to bylo, co jste tam zažili – povídejte!“ A tak jsem Janě napsala za nás za všechny prosbu „Nenapsala bys… ?“

Eliška Novotná

Děčín–Lobendava, Severní, květen 2017

Nordkapp

V roce 2017 jsme v květnu měli volné 3 dny, kdy jsme mohli někam vyrazit, ale cesta do Železné Rudy a přechod Šumavy se za tu dobu nedaly stihnout. Zároveň se nám chtělo v naší cestě trochu pokročit, a tak se zrodil plán otevřít severní větev – tedy Železnou Rudu nechat na příště a jít si naproti z Děčína druhou stranou, pochopitelně s důsledným navazováním. A tak jsme po pěti letech vyrazili zas vlakem do Děčína, tentokrát v doprovodu Jirky a Jarmily. Ve vlaku jsme potkali Jarmilinu kamarádku Veroniku, která jela na chalupu, ale nakonec s námi absolvovala první část cesty se zátěží asi 30 kg knih v batohu, což jí vůbec nebránilo v tom, aby do kopce šla svižným krokem a stále při tom mluvila, zatímco většina z nás za ní funěla a vzmohla se maximálně na jednoslovné odpovědi. První úsek cesty vedl poměrně navštěvovanou krajinou Česko–saského Švýcarska, kolem vrchu Růžová, s noclehem ve Vysoké Lípě na poněkud zchátralém zámečku, kde byl údajně ubytován lord Runciman v roce 1938 při své misi, která měla za úkol zprostředkovat jednání mezi československou vládou a Sudetoněmeckou stranou. Pokračovali jsme malebnou krajinou v okolí říčky Křinice a pak vešli do našeho rodného Šluknovského výběžku. Květnová část naší cesty skončila v obci s příznačným názvem Severní – tady jsme se ocitli na nejsevernějším bodu ČR, na takovém našem malém Nordkappu, kde lilo jako z konve.

Železná Ruda–Horní Planá červenec 2017

Poledník

V létě 2017 jsme věnovali týden přechodu Šumavy, který jsme v doprovodu Jirky začali obědem v Železné Rudě. Šumavský národní park zřídil na svém území nouzová nocoviště, která jsou od sebe vzdálena přibližně 20 kilometrů a je na nich možno si postavit stan a přespat. My jsme mířili k prvnímu nocovišti na Poledníku. Poledník byl za komunistů nepřístupný a na jeho vrcholu se z té doby tyčí ošklivá věž – bývalá pozorovatelna, namířená tehdy do „nepřátelského západního Německa.“ Z věže je nyní rozhledna a pod ní plácek pro stany. Jestli jsem v minulém dílu psala o silných okamžicích, které z tohohle velkého vandru asi nezapomenu, tady přišel další. Když mě uprostřed noci následky večerního doplňování tekutin vyhnaly ze stanu ven, rozprostíralo se nad Poledníkem a temnou Šumavou tak nádherné hvězdné nebe s milionem hvězd, které ve světelném smogu nejsou vidět, že na tu krásu šlo jen fascinovaně koukat a děkovat Bohu.

Bučina

Druhý den na Modravě se k nám připojila Pavla a z dalšího nocoviště na Bučině jsme večer viděli Alpy. Na Šumavě je stále zřetelná stopa železné opony, která je za Bučinou zvláště viditelná – na německé straně údolí se rozkládají vesnice s farmami a městečka s opravenými domy, na té naší jen pustina, bývalé pastviny, rozvaliny zaniklých vesnic a staré pokroucené ovocné stromy. A pak už Strážný (kde šel Jirka na- před a už jsme ho v jižní větvi nikdy nedohnali, dokud na nás nepočkal na jihu Moravy), Dolní Cazov s památníkem bratra Krále Šumavy Bohumila Hasila, který byl zde pohraničníky zastřelen, Nové Údolí. A krásná hřebenová cesta z Třístoličníku přes Trojmezí (odsud půjdeme už po hranici s Rakouskem až na daleký soutok Dyje a Moravy), Plešné jezero, Smrčinu a Zadní Zvonkovou. Tady za války působil německý farář Engelmar Unzeitig, který se otevřeně stavěl proti nacistům, až ho poslali do Dachau. Tam zemřel ve 34 letech na epidemii tyfu poté, co se s nemocnými dělil o své příděly a všemožně se jim snažil pomáhat. Skončili jsme v Horní Plané u Lipna.

Lobendava–Světlá pod Luží listopad 2017

Na podzim jsme pokračovali zase severní větví – z Lobendavy přes Jiříkov a Filipov do Varnsdorfu a pak přes nejvyšší horu Lužických hor Luž do Dolní Světlé. Tenhle úsek s námi šla Honzova sestra Jarka s manželem Štěpánem a psem Grimmem a také Jirka s Evou. Hodně mě tehdy už v Praze bolela záda a uvažovala jsem, že cestu budu muset vzdát, ale nakonec mě batoh a prášky skoro srovnaly. I s bolestí to za to stálo a já jsem nepřišla o nádherně ojíněné louky za Rožany, pocukrovanou Luž a improvizovanou oslavu Honzových narozenin ve Varnsdorfu (kde strávil celkem 20 let svého života). Za zmínku stojí ještě bývalá celnice na úpatí Luže, kde v roce 1938 henleinovská bojůvka napadla české pohraničníky. Na obou stranách hranice na tuhle událost upomínají cedule, které ji ovšem líčí trochu odlišným způsobem. Historie je subjektivní…

Jana Šarounová

Světlá pod Luží, dvě strany jedné hranice.