Byli jsme tam (3)

Jít podél Baltu

Letos v létě jsme vyrazili do Polska, konkrétně k Baltickému moři. Manžel má moře rád, já nemám ráda horko, a tak se nám takové rozhodnutí zdálo být dobrou volbou. Jako dopravní prostředek jsme zvolili auto, kvůli pohodlí a flexibilitě.

Mě lákala místa v českém překladu s téměř pohádkovými názvy, jako Svinoústí, Kolobřeh a Mezivodí. (Kolobřeh nás zklamal kvůli velké koncentraci turistů a pouťových atrakcí). Baltské moře a pobřeží je krásné na koukání, ale s koupáním je to už horší. Poprvé jsme viděli, že i v moři mohou být sinice a zjistili, že k vybavení na pláž patří i protivětrná ohrádka a koupací plášť, což jsme neměli, a tak nám byla zima. Na ostrově Wolin, kde je stejnojmenné město s vikingským skanzenem se rozkládá národní park. Nad mořem se tyčí několikametrové písečné útesy a potom rozlehlé borovicové lesy. Šum moře se mísí s křikem racků a můžete jít kilometry podél moře, nebo přímo mořem divokou přírodou bez zásahu člověka. Druhý přímořský národní park se jmenuje Sloviňský, v něm jsou největší písečné duny v Evropě. Zde jsme si připadali jako na poušti. Pochopitelně je to hojně navštěvované místo místními i cizinci. Děti s radostí skáčou a válejí sudy v nekonečných kopcích jemného písku. Další cestu podél moře jsem si samozřejmě nemohla odpustit a jedinou nevýhodou bylo, že v písku je chůze poměrně náročná.

V okolí Gdaňsku nás udivili dvojjazyčné nápisy měst a obchodů. Tím druhým jazykem byla kašubština. Kašubové jsou západoslovanskou etnickou menšinu. V místní prodejně jsme objevili lokální potraviny jako kašubský sýr, salám, pivo a také kávu. Obaly těchto potraviny zdobí výrazné bílo–modré červené ornamenty, nápadně podobné moravským motivům. V městečku Jastarnia, které leží na Helské kose, jsme dokonce navštívili kašubský kostel, který měl kazatelnu ve tvaru rybářské loďky. Leč muzeum Kašubů bylo, k mému zklamání, zavřené.

Oba rádi navštěvujeme kostely. V Polsku byly, na rozdíl od nás, všechny otevřené a většinou volně přístupné. Religiozita Poláků je ovšem hodně odlišná od naší. Udivili nás velké kříže v zahradách u rodinných domků, které byly ozdobeny barevnými fáborky a umělými květinami. Původně protestantský Mariánský kostel v Gdaňsku nás ohromil svou velikostí, je to jeden z největších cihlových kostelů na světě. Dá se vyjít na věž, odkud je krásný výhled na celé město a vidíte, že stejně jako Praha, je Gdaňsk městem mno-

ha věží. V bazilice svaté Brigidy právě vzniká největší jantarový oltář na světě a je ohromující již teď! Tato bazilika je známá tím, že v dobách komunismu se zde scházela opozice, včetně Solidarity a Lecha Walesy. Dalším nezapomenutelným duchovním stánkem byla pro nás podzemní kaple svaté Kingy v solném dole Vělička nedaleko Krakova. Je neuvěřitelné, že veškerá výzdoba, sochy i lustry jsou ze soli!

Příjemným překvapením pro nás bylo, jak velmi dobře jsme se domlouvali polsko–česky (průvodci ve Věličce jsme docela dobře rozuměli). Zaskočil nás ale názor, že Poláci mají Čechy rádi, ale my Poláky ne. Chutnala nám polská kuchyně, zvláště ryby ve všech možných úpravách, sladkovodní i mořské. V Polsku je také hodně minipivovarů, (i když asi ne tolik jako v Čechách), které nabízejí velké množství chuťově rozmanitého piva. Ovšem když jsme chtěli nejlepší pivo, jaké mají, tak se nám několikrát stalo, že nám nabídli pivo české! Nutno ovšem podotknout, že jídlo a pivo v restauracích je ještě dražší než v Čechách.

Asi je všeobecně známo, že v Polsku mají hodně dálnic – a nám se po nich moc dobře jezdilo. Trochu nás naštvalo, že jsme na některých místech museli platit předražené parkoviště. Nejnáročnější z celé cesty pro nás byla jízda od Baltského pobřeží do Krakova – přes 600 kilometrů a pořád rovinou…

Pokud bych měla nějaká místa doporučit k návštěvě, tak by to určitě byly Wolinský a Sloviňský národní park, město Gdaňsk a křižácký hrad Malbork.

Po dvou týdnech jsme se těšili domů, hlavně na ty „naše kopečky“. Uvědomili jsme si, že díky nim jsme byli na rozdíl od Polska uchráněni válečné devastaci. A jak mnoho máme krásných a zachovaných památek, na které se jezdí dívat lidé z celého světa.

Jarmila Raisová