Putování okolo … (4)

Eliška Novotná

Světlá pod Luží - Jindřichovice pod Smrkem, květen 2018

V roce 2018 jsme zvládli 2 úseky. Ten první v květnu, kdy jsme navázali v Dolní Světlé na předchozí a pokračovali přes Hvozd do Frýdlantského výběžku.

Šli jsme s Jirkou a Evou a na část cesty se připojovali zase i Jarka se Štěpánem a psem Grimmem, měli to ze Cvikova blízko. Ocitli jsme se na česko-německo-polském trojmezí, kde jsme opustili hranici s Německem s tím, že dále už půjdeme po hranicích s Polskem tak dlouho, až postupně za čas dojdeme do Beskyd. Vždycky to ale Polsko nebylo – tenhle kus země má také pohnutou historii. Do Frýdlantského výběžku člověk vchází na dohled od turowského hnědouhelného dolu s elektrárnou, obojí je nehezkou dominantou krajiny.

Pak už je ale krajina hezčí, často jsme také viděli krásně opravené podstávkové domy, které jsou pro tuto oblast typické, ale i zrušené a polorozpadlé nádraží v Habarticích, kde jsme v okně zahlédli sovu. Ubytovacích zařízení zde není mnoho, a tak jsme jednu noc strávili i v kempu, kde s námi bydleli dělníci a do dámské sprchy bylo třeba projít ubytovnou plnou chlapů. Krátkou květnovou etapu jsme skončili v Jindřichovicích pod Smrkem a před námi se již zvedaly Jizerské hory – výzva na příště.

Horní Planá - Nová Bystřice, červenec 2018

V létě jsme ale měli více než týden času, a tak jsme pokračovali v jižní větvi, tentokrát sami. Tenhle úsek byl asi nejdelší z těch, které jsme při naší pouti zvládli najednou, a to s plnou polní – kolem 200 km, s přechodem poslední části Šumavy a pak Novohradských hor. Navázali jsme u Lipna a první zastávkou byl gotický Vítkův hrádek, který se zvedá nad přehradou. Kousek za ním jsme v lese přespali, ale druhý den začalo tak strašně pršet, že jsme nakonec spaní v lese vzdali a došli do Vyššího Brodu, kde jsme se ubytovali v hotelu. Tak se stalo, že jsme minuli nejjižnější bod ČR a budeme si ho někdy muset ještě doplnit. Druhý den jsme se v Rybníku u Dolního Dvořiště zastavili na pivo a déšť byl tak vytrvalý, že jsme se rovnou zeptali na nocleh.

Ubytování to bylo vpravdě bizarní – jednu část dvojdomku provozovala asi osmdesátiletá paní jako penzionek, druhá část byla regulérním nevěstincem. Večer jsme si ještě udělali procházku po pozůstatcích koněspřežné dráhy z Lince do Budějovic a večer již obdivovali krásy penzionku – všude háčkované dečky, retro vybavení a taky cedulky, co se všechno má a nesmí. Všechno to upomínalo na socialistická ubytovací zařízení z dávno minulé doby. Druhý den ráno jsem zjistila, že následkem dešťů se mi úplně rozlepily pohorky, a tak jsme museli do naší pouti vložit cestu vlakem do Budějovic, odkud jsem si přivezla do Rybníku fungl nové boty, které mě pak nesly celými Novohradskými horami, do nichž jsme ještě odpoledne začali stoupat.

Nezapomenutelným místem je Pohoří na Šumavě, kde jsme již byli několik let předtím – vesnice na kopci již bývala v hraničním pásmu, a tak z kostela zůstala ruina bez střechy, která ovšem zásluhou místních spolků i německých rodáků pomalu vstává z popela a koná se v ní spousta hezkých akcí. Poblíž ní je, již v Rakousku, kaplička, odkud se odsunutí obyvatelé chodili přes dráty dívat do rodné země. A pak lesem Novohradských hor, opět kolem zaniklých vesnic. Bývalé Janovy Hutě, bývalé Stříbrné Hutě, bývalá Zlatá Ktiš – tady nás čekalo nezapomenutelné podvečerní koupání v nádrži s čistou rašelinovou vodou a věncem lesů okolo, nikde nikdo, když tu se najednou na hrázi objevila stará paní, která si pro sebe zpívala, jaký je krásný vzhled na ten Boží svět. Nešlo nesouhlasit…

Z málo osídlených Novohradských hor jsme pak šli přes České Velenice. Před nimi nás čekal zvlášť úmorný úsek ve strašném vedru po asfaltové signálce bez stínu a na jejich okraji další absurdita bývalé železné opony: hřbitov, jehož jedna zeď bývala státní hranicí. Komunisti sice hřbitov velenickým nezavřeli ani po řadě útěků, při nichž stačilo přeskočit zeď, ale jeho zeď zvýšili, obehnali ostnatým drátem, a kromě hlídek na cestě ke hřbitovu přidali i „špačkárnu“. Za Českými Velenicemi už začínalo Třeboňsko, kde nebyla o turisty nouze, a pak už hotel Peršlák u nejsevernějšího bodu Rakouska nedaleko Nové Bystřice. Tady jsme si dali polévku a bylo nám moc dobře a říkali jsme si, jak se krásně jde a že už vlastně ten těžký batoh ani necítíme a jestli si tuhle etapu ještě neprodloužíme … Asi 100 metrů za hotelem mě začalo pobolívat koleno a bolest se zhoršovala tak rychle, že do Nové Bystřice jsem už stěží dokulhala, na prodloužení etapy nebylo ani pomyšlení, naopak mě čekaly tři měsíce léčení a klidového režimu. Co to přesně bylo, jsem se nikdy nedozvěděla, ortoped stanovil diagnózu „co se divíte ve vašem věku, když tohle provozujete“, takže jsem se pokorně zbytek dovolené válela doma, sledovala Tour de France a radovala se, když koleno, už bez Ibalginu, bolelo stejně jako předtím s Ibalginem.

Jana Šarounová