Když tak slýchám při „kávě po kostele“ kde všude lidé ze sboru byli nebo se chystají být, po jak vzdálených i exotických končinách světa toužili, bývám unesená svobodou pohybovat se a pobývat v té naší pozemské „globální vesnici“ skoro všude, ale také dost zmatená. Co tam hledají, od čeho a koho utíkají, k čemu a komu, co očekávají a co si pak vlastně ve své mysli a srdci přivážejí domů? A moc se mi líbí vlna zájmu, kterou vždy vzbudila zmínka o mnohaletém putování Šarounových podél hranic naší republiky. Žádná exotická destinace, a tak velký zájem: „Kde jste byli, jaké to bylo, co jste tam zažili – povídejte!“
A tak jsem Janě napsala za nás za všechny prosbu „Nenapsala bys…?“
Eliška Novotná
Jindřichovice pod Smrkem - Královec květen 2019
Tentokrát již nebylo úniku – Jizerské hory, k nimž jsme se při posledním úseku postupně přibližovali, a nyní se nad námi tyčily v neobvyklém úhlu pohledu, bylo třeba zdolat. A nejen je, v plánu byly i Krkonoše. Výstup na Smrk, nejvyšší horu Jizerských hor, byl celkem vydatný – na šesti kilometrech skoro 700 výškových metrů, a to navíc ke konci výstupu několik cedulí postupně hlásilo stále stejný počet kilometrů zbývajících do cíle, což na motivaci nepřidalo. Nebyli jsme odměněni ani krásným rozhledem – na kopci panovala mlha a zima, takže na rozhlednu vylezli jen ti, kdo si ji chtěli splnit. Další cesta po hřebeni Jizerských hor ale byla krásná a první den skončil nádherným západem slunce na Jizerce, kde jsme měli ubytování. Pak už sestup do Harrachova a z něj výstup kolem Mumlavského vodopádu na Voseckou boudu, k níž už jsme docházeli částečně po sněhu. Ubytování tam je skromné – v boudě není zavedena elektřina, je třeba ji vyrábět agregátem, a po 22. hodině svítí tedy jen nouzová světla. Další den nás čekal krátký výstup na hřeben Krkonoš – a pak už úchvatná cesta po hranicích s Polskem, v tomto ročním období a vzhledem k namrzlým místům a sněhovým polím naštěstí ne tak zalidněná jako jindy. Po úpatí Sněžky vedla cesta na chatu Jelenka, kde jsme spali, a druhý den na Pomezní boudy a Rýchory. Na Pomezních boudách se musel kvůli bolavé noze odpojit Honza (zbývající úsek do Královce si s ním projdu ještě jednou o pár měsíců později) a v sestavě Jarka, Štěpán, Jirka, Eva a já jsme pokračovali do dalšího ubytování na Rýchorské boudě. Z Rýchor pak už strmý sestup dolů kolem Žacléře, kde jdeme přes „opravdový“ Růžový palouček.
Na tomto místě roku 1628 překročil J. A. Komenský se stoupenci Jednoty bratrské hranice a odešel do vyhnanství – jeho cesta vedla do Lešna a do vlasti se už nikdy nevrátil. Na místě je památník a člověk se neubrání myšlence, jak se exulanti museli cítit, na co mysleli, když se vydávali do nejistoty. Jistě je nesla dále i modlitba. Květnový úsek jsme ukončili v Královci na nádraží, kde jsme viděli zajímavou technickou vymoženost. Když vláček přijížděl k otevřeným závorám, zastavil těsně před nimi, strojvůdce vystoupil, závory ručně stáhl, vlak přejel přejezd, opět zastavil a strojvůdce závory klikou vytáhl.
Královec - Hronov říjen 2019
Vláčkem do Královce jsme se vrátili hned na podzim, tentokrát jen v rodinné sestavě Jarka se Štěpánem a my dva (a pes Grimm). Člověk si při cestě po hranicích uvědomí, jak blízko jsou vlastně od sebe místa, která normálně navštěvuje hvězdicovitě - z úpatí Krkonoš je to jen den cesty do Adršpachu, kam docházíme večer, abychom se v zamluveném ubytování dozvěděli, že na nás nějak zapomněli nebo došlo k záměrnému overbookingu. Odmítáme se hnout a kamkoliv ještě jít pěšky, takže nakonec nám zamluvené pokoje nechají a pošlou pryč Poláky, kteří dorazili po nás a mají alespoň s sebou auto. Druhý den vyrážíme na jeden z nejdelších a nejvíce „nahoru-dolů“ úseků poutě, místy, kde jsem asi nikdy předtím nebyla. Pamatuji si z něj několik dojmů – jdeme už docela dlouho krajinou, začíná únava. V dálce vidíme strmý kopec, který budí úctu, jež se mění skoro ve zděšení ve chvíli, kdy nám dojde, že další cesta vede přes něj. Stoupáme na něj klopotně průsekem kolem patníků a kolem nás krouží Poláci na motorkách, kteří si z místa udělali motodrom. Cesta po hřebeni je ale nádherná, kvůli nedostatku času ještě jdeme kousek Polskem, kde na náš psí doprovod Grimma, který jde ukázněně na vodítku, zaútočí volně pobíhající psi z nějaké chalupy. Horká chvilka, naštěstí majitel se pak objeví, psy odvolá a jinak dělá jakoby nic. Už za tmy docházíme do Janoviček, kde máme ubytování (a v létě se sem ještě vrátíme na týdenní dovolenou, protože krajina kolem je nádherná a skoro ji neznáme). Další den obcházíme Broumovský výběžek, kde je řada kostelů, které péčí místních spolků začínají vstávat z ruin a žít, alespoň koncerty a kulturními akcemi. Poslední noc spíme v Božanově – ubytování je v chalupě, kterou vlastní postarší holandský manželský pár.
V kraji pod Broumovskými stěnami se jim tolik líbilo, že tu koupili chalupu a provozují zde i ubytování, v pokojích vybavených starým nábytkem, přičemž sociální zařízení i kuchyň hosté sdílí s nimi. Poslední den ještě zdoláme Božanovský Špičák (cesta do sedla stoupá starou silnicí z pískovcových bloků, aby ji lépe zvládly povozy) a končíme v Hronově. Venku je již pořádná zima.
Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná.
Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach,
internetovou .
Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail:
nebo přímo redaktorům).
1357
kB