Putování okolo … (7)

Eliška Novotná

Vranov nad Dyjí-Pohansko květen 2021

115 kilometrů květnového úseku bylo poznamenáno covidovou dobou. V květnu byla ještě uzavřena ubytovací zařízení, ani přes hranice nebylo možné svobodně přejíždět. Zároveň v národním parku Podyjí a v následující hustě osídlené vinařské krajině jižní Moravy není tak snadné přespávat venku. Zvolili jsme tedy trochu neekologickou variantu: do Vranova jsme dojeli naším a Jirkovým autem, pak jsme vždy jedno auto nechali na startu a druhé v cíli denní etapy. A noc strávili v autech. Podyjí a Jižní Morava byly i tak krásné. Vzpomínám zvláště na trochu strašidelný les nad vinicí Šobes, v němž rostly prastaré zkroucené stromy v jakýchsi hnízdech. Na samotnou vinici, která leží v meandru řeky Dyje a je jednou z nejstarších vinic, jež produkuje ceněné víno (my ho neochutnali, stánek byl zavřený). Na noc kousek od Jaroslavic, kdy se na nočním nebi objevil Muskův „vláček“ – právě vypuštěné družice v řadě za sebou.

Na chůzi kolem rozsáhlých vinic a nekonečnou cestu po rovných signálkách nebo po hrázi řeky Dyje s pěchotními sruby a řopíky na břehu, v prvním květnovém vedru bez stínu stromů skutečně úmornou. Na hranice zahrazené zábranami, kolem nichž byly vždy v poli vyjeté koleje aut těch, kdo zákaz ignorovali. A pak na noc načerno v penzionu u Jevišovky, kde nás postarší majitelé ve večerním klidu na zahradě hostili ořechovicí a domácím vínem, na prachovou vichřici na cestě kolem Mikulova a na Stezku svobody poblíž města: památník se jmény mnoha lidí, kteří za minulého režimu zahynuli při pokusu přejít hranici do svobodného světa. Končíme v Pohansku u Břeclavi.

Králíky-Vidnava červen 2021

Červnový úsek jsme absolvovali s Jarkou, Štěpánem a Jirkou, tentokrát zase v severní větvi a „na těžko“. Začali jsme ho přespáním v hostinském domě kláštera v Hedeči u Králík a druhý den nás čekalo vydatné stoupání na Králický Sněžník, posezení u známé sošky slona u pramene Moravy a sestup do sedla, kde jsme přespali. Další dny cesta hlubokými lesy přešla plynule do Rychlebských hor. Vzpomínám na úprk z hřebene před bouřkou blízko Travné (která ostatně není evangelíkům neznámá), je zvláštní, kolik sil člověku dodá strach. A pak už na klidný podvečerní výstup na Borůvkovou horu, kde jsme přespali přímo pod rozhlednou a večer z ní ještě viděli úchvatný západ Slunce. Ráda vzpomínám také na to, když jsme se z lesů vynořili v Bílé Vodě (ta je známá ze stejnojmenné knihy Kateřiny Tučkové) a přemluvili hostinskou v zavřené hospodě, aby nám prodala aspoň pivo. Nabídla laskavě i něco k jídlu a na oplátku požádala, abychom jí poslali pohled. Po návratu do Prahy jsem děkovný pohled skutečně poslala, a když později naše známá náhodou navštívila Bílou Vodu, paní hostinská se jí chlubila právě naším pohledem.

Svět je malý… Etapu jsme skončili ve Vidnavě. To je místo, kam bych se ještě ráda podívala. Poněkud zapomenutá Vidnava má totiž dlouhou a zajímavou historii, je tu krásné kamenem vydlážděné náměstí, starobylé stavby i pozůstatky kdysi vzkvétajícího průmyslu, město má bohatou kulturní minulost (a snad zase i přítomnost). Zvláštností je také řecká menšina – Řekové se sem a do okolního kraje dostali po vyhnání Němců ke konci 40. let, když sami prchali před občanskou válkou. A tak jsme konec etapy oslavili skvělým jídlem v taverně na náměstí, kterou provozuje řecká rodina.

Pohansko-Mlýnky říjen 2021

Etapu začínáme u soutoku Dyje s Moravou, kde si člověk připadá malinko jako v Amazonii. Odtud se již cesta stáčí k severu. Opouštíme hranici s Rakouskem a odteď půjdeme už po hranici se Slovenskem proti proudu Moravy (u jejíhož pramene jsme na jaře byli). Cesta kolem řeky byla poněkud jednotvárná – bez převýšení, stále po navigaci řeky kolem Mikulčic a Kopčan (ty už jsou na Slovensku a je v nich prastarý románský kostelíček) do Hodonína, kde jsme přespali v hotelu a improvizovaně oslavili moje narozeniny. Hodonín ovšem tou dobou nežil mými narozeninami, ale oslavami státního svátku 28. 10., což není divu, protože jde o Masarykovo rodiště. Atmosféra to byla pěkná a pohnutá. Za Hodonínem už byla krajina zajímavější – kolem několika mrtvých ramen Moravy v lužním lese jsme došli k přístavu Baťova kanálu, postaveného v třicátých letech 20. století kvůli přepravě hnědého uhlí.

Ještě si pamatuji zajímavý areál několika desítek vinných sklepů Starý Potok v Sudoměřicích a pak už následovaly Mlýnky – vodní a rekreační nádrž, jíž prochází státní hranice: kus je u nás a větší kus na Slovensku. Tady naše říjnová etapa končila. Vzpomínám, jak jsem se trochu toužebně koukala na zvedající se hřeben Bílých Karpat těsně za Mlýnky a uvažovala, jestli a kdy půjdeme dál. Nemohla jsem tušit, že právě tady okruh kolem hranic o tři roky později uzavřeme a do Mlýnků sestoupíme právě z tohoto hřebene.

Jana Šarounová