Byli jsme tam (6)

Ž 84,6 - Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě,
těm, kteří se vydávají na pouť

Svanetie – jít na lehko neznamená jít lehce, svanské věže a kino v Ušguli

Pozvánka od cestovky zněla neodolatelně:

“Netradiční přechod na lehko ve Svanetii, pod nejvyššími vrcholy Kavkazu. S výhledy na vrcholy Šcharu (5193 m), Ušbu (4 710 m), Tetnuldi (4 858 m). Zažijete nekonečné rozkvetlé louky, gruzínskou pohostinnost a památky.”

Všechno, co pozvánka nabízela, zájezd splnil. Krása hor překonala očekávání. Starobylá sídla jsou velebná a stojí za návštěvu. Vždyť Kutaisi bylo hlavní město Kolchidy a tam, podle řecké mytologie, dopluli Argonauti, když hledali zlaté rouno. Přesto bych měl výhradu. Až na treku v Gruzii jsem zjistil, že jedno slovní spojení jsem si vyložil lehkovážně. Jít na lehko neznamená jít lehce. Nemusel jsem sice s sebou tahat stan, ale cestou mě čekaly mnohé překážky. Vylezl jsem na strmý hřeben, přeplazil se přes sedlo a nakonec se dovlekl dlouhým pochodem až ke vzdálené vesnici. Výstupy stovky metrů a sestupy ještě delší. Funět do kopce je ta lepší část cesty. Při sestupu začnou protestovat kolena, kotníky se vrtkají na klouzavém kamení a dech jsem zadržoval mezi trapným poskakováním v podmočených nekonečně rozkvetlých loukách. Italské přísloví praví, “Žádné hory nejsou tak laskavé, jak z dálky vypadají.” Občas jsem si na ta slova vzpomněl. Upřímně řečeno, dost často. Leč přežil jsem vše. Díky profesionalitě průvodce, laskavosti skupinky a mužské ješitnosti, která mi nedovolila padnout.

Dnes na tyto obtíže myslím spíše s úsměvem, daleko více si vzpomínám na to, jak bylo v Gruzii nádherně. Mám nezapomenutelné vzpomínky a krásné zážitky. Všem bych chtěl doporučit návštěvu Svanetiie neboli Svanska. Je to mimořádně malebná země. Plná historie, dobrých lidí a krásy přírody. S návštěvou moc neotálejte. Žijeme v době, kdy se vše rychle mění. Něco k lepšímu a něco se nenávratně pokazí. Masová turistika již Gruzii objevila a dost rychle si ji podmaňuje. Velebnost a krása hor se jen tak měnit nebude. Ve velkých městech, jako je Kutaisi, se to také moc neprojevuje, ale zapadlé vesničky trpí nejvíce.

Hodně je to vidět okolo pevnosti Ušguli. Zde, v úctyhodné nadmořské výšce 2100 nad mořem, jsou spojené čtyři osady s velmi podobnou architekturou. Kamenné domy a čtyřboké věže. Svanské věže stojí v Ušguli přes tisíc let. Místní je využívali při obraně proti nepřátelům, ale také pomáhaly přežit zimu. Chránily před přívaly sněhu, ukrývali se v nich lidé i domácí zvířectvo. Nahoře v posledním patře složené seno, dole ustájené kravičky a uprostřed teploučko. Nebo alespoň teplo k přežití. Věží je zde nejvíce z celé Svanetie. Každá rodina má svou vlastní. Dodnes je užívají. Často jako skladiště, zázemí hotelu, turistickou atrakci či dokonce kino. Je to báječné, že ve vysokohorské vsi Ušguli mají kino a promítají v něm.

My jsme měli možnost vidět film DEDE. Pomohl nám poznat Ušguli. Nejen jako krásné místo, ale i jako místo v němž žijí lidé, kteří si musí poradit s drsným životem v horách. Film popisuje poměrně nedávnou historii. Ten příběh jako by však byl z počátku světa. Rodové zřízení, v němž muži rozhodovali o všem. O ženách, o partnerech, o svatbě, o dětech. Často necitlivě a velice tvrdě. Vzájemné propojení rodin bylo velmi složité a rozhodně nebylo vždy přátelské. Film ukazoval, jak uzavřená vesnice s rodinným uspořádáním fungovala. Platila pravidla předávaná z generace na generaci. Byly to původně zákony rodiny, které se postupně proměnily ve vládu mužů. Postavení žen bylo zcela podřízené. Režisérka Mirian Khatchvani v jednom rozhovoru řekla, že natočila příběh své babičky. A tak jsme byli, prostřednictvím filmu, pozváni k nim do rodiny. Návštěvníci kina sedí v jejich rodovém domě, přímo pod svanetskou věží a dívají se na záběry míst, kterými se odpoledne procházeli. Menší role si dokonce zahráli i místní obyvatelé. Vedle jednoho jsem seděl a on byl opravdu potěšen, když jsem poznal vstupní bránu k jejich domu. Natočit takový autentický a hodně kritický snímek, ve kterém mnozí poznali nejen své domy, ale i předky, bylo od paní režisérky jistě odvážné. V hledišti bylo hodně místních mužů. Potěšilo mě, že se na konci filmu ozval potlesk. Důkaz, že i v horách se časy mění. Snímek DEDE vyhrál Special Mention Prize na Karlovarském filmovém festivalu. Doporučuji shlédnutí.

Mirek Cejnar

(dokončení příště)