|
Život v občině (3)
Výňatky z knihy vybírá Tereza Knotová
Dietrich Bonhoeffer (1906 Vratislav – 1945 koncentrační tábor Flossenbürg) byl německý evangelický teolog, etik, filosof a bojovník proti nacismu. Autor několika knih a také textu písně Moc předivná (EZ). Zdůrazňoval význam Kázání na hoře a následování Ježíše, a to jak slovem, tak i svým osobním příkladem. Na Bonhoefferovy teologické myšlenky o nenáboženském křesťanství, civilní intepretaci zvěsti, a dospělém světě navázali teologové z české Nové orientace.
„Tělesná přítomnost spoluvěřících je pro křesťana zdrojem nevýslovné radosti a posily. Uvězněný apoštol Pavel ve veliké touze zve „milého syna ve víře“ Timotea k sobě do vězení, aby jej opět spatřil a měl u sebe (2 Tm 4,9). Pavel nezapomněl na slzy, které skanuly z jeho očí při jejich posledním loučení (2 Tim 1,4). Při vzpomínce na církev v Tessalonice se Pavel modlí přehorlivě dnem i nocí, aby mohl opět spatřit jejich tvář (1 T 3,10). Stařičký Jan si uvědomuje, že jeho radost bude tehdy plná, když se bude opět moci shledat se svými věřícími přáteli, s nimi od úst k ústům promluvit a nebude již odkázán na papír a černidlo (2 J 12). Žádný křesťan se nemusí hanbit za to, že je příliš tělesný, jestliže touží po tělesné přítomnosti spoluvěřících. Člověk byl přece stvořen v těle, v těle přišel i Boží syn k nám na tuto zem. V těle byl vzkříšen, v těle přišel i Boží Syn k nám na tuto zem. V těle byl vzkříšen, v těle přijímá věřící člověk Pána Ježíše do svého srdce, v těle se uskuteční i vzkříšení z mrtvých a s ním i obecenství Božího stvoření. Skrze tělesnou přítomnost bratra oslavuje věřící Stvořitele. Smírce a Vykupitele, Boha Otce. Syna i Ducha svatého. Vězeň, nemocný či křesťan v rozptýlení spatřuje v tělesné přítomnosti věřícího bratra milostivé znamení trojjediného Boha. Navštěvující i navštívený poznávají při vzájemném setkání Krista v těle přítomného. Proto se přijímají navzájem v pokoře, úctě a radosti, jakoby přijímali samotného Krista. Jeden od druhého přijímají požehnání od Pána. Jestliže spočívá tak veliká blaženost už při pouhém setkání dvou věřících lidí, oč větší bohatství se nabízí tam, kde věřící lidé se mohou těšit z každodenního vzájemného obecenství. Nicméně, to, co pro osamělého člověka je výslovným darem Boží milosti, může být snadno zneváženo a pošlapáno u těch, kteří jsou tímto darem na každý den obdarováni. Tu lze snadno zapomenout, že obecenství věřících lidí je darem milosti z Božího království, jenž nám může být kdykoliv odňat a my se můžeme v kratičké době octnouti v nejhlubším osamocení. Proto nechť každý, kdo až do této chvíle mohl žít v obecenství se spoluvěřícími, chválí Boží milost z hloubi svého srdce a nechť děkuje na kolenou Bohu a vyznává, že je to milost a nic jiného než milost, že může až podnes žít v obecenství s věřícími bratry a sestrami.
D. Bonhoeffer: Život v obecenství,
1990 nakladatel není známý,
str. 6-7
|
2958 kB