Vinohradský sbor ČCE

Byli jsme tam (10)

Ž 84,6 - Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě,
těm, kteří se vydávají na pouť

Jarní cesty na sever aneb trocha inspirace pro komunitní život z Finska a Estonska

Letos na jaře jsem měla možnost strávit několik dnů v Helsinkách a Tallinnu. Nejela jsem tam na výlet ani jako turista, ale díky evropskému programu Erasmus+ za poznáním. Cestovala jsem společně s dvěma kolegyněmi ze ŽIVOTa 90 nejprve v dubnu do Finska a pak s jednou z nich o pár týdnů později do estonské metropole.

Záměrem bylo poznat blíž sociální systém a služby i komunitní programy pro seniory, což byla skvělá příležitost získat cennou inspiraci i prostor pro vzájemné sdílení, a seznámit se s praktickým fungováním některých age - friendly aktivit.

foto: byli1.jpg

Dubnové Helsinky nám učarovaly. Město s dostatkem místa, ohromným objemem zeleně (i když jsem ji díky opožděnému nástupu jara viděla spíš "v očekávání"), rozsáhlými vodními plochami, příjemnou atmosférou a všudypřítomnými mumínky.

foto: byli2.jpg
Počtem obyvatel jen o něco víc než poloviční Praha, ale se vším, co k životu potřebujete, a zároveň s prostorem pro ticho a soukromí. Helsinky hostům nenabízejí kompaktní historické centrum ani nekonečnou řadu památek, ale něco, co jiným velkoměstům chybí: pohodlnou a čistou veřejnou dopravu, sauny s výhledem na moře, nepřeberné množství možností k procházkám a výletům a unikátně pojatý veřejný prostor jakoby šitý na míru těm, kdo ho potřebují využít. Mezigenerační soužití je tu na první pohled viditelné, skutečné, pestré.

Kromě originálního "skalního" kruhového protestantského kostela, postaveného koncem 60. let nás doslova nadchla stavba komunitní knihovny OODI, o které bych řekla, že je nejen krásná (vypadá trochu jako ledová kra), ale hlavně, že je to "víc než knihovna", spíš opravdový komunitní prostor, kde je každý vítán a kam se také každý dostane bez překážek (nejen fyzických, ale i finančních, provozních, časových, stigmatizujících).

foto: byli3.jpg

Co všechno v OODI najdete, co se tu dá zažít? Moderní architektura plná dřeva, skla, světla, velkorysých prostorů i příjemných zákoutí v soukromí. Prostorná a přehledná knihovna. Rozmanitá místa k posezení, čtení a setkávání, většinou s úžasnými výhledy. Naprostá bezbariérovost, takže se tu přirozeně setkávají i lidé s omezenou pohyblivostí, zrakem, sluchem. Místo přátelské seniorům i dětem. Herny, dětské čtenářské koutky. Místnosti k pronajmutí a různorodému využití: od malých "komůrek" přes klubovny a hudební zkušebny až po jednací sály. Kavárny a restaurace. Široká nabídka vybavení k využití či zapůjčení: 3D tiskárny, počítače, šicí stroje, hudební nástroje, výtvarné potřeby, pomůcky pro venkovní hry a sport. Místa k odpočívání, setkávání, rozhovoru, studiu i práci. Šachové a jiné herní stolky. Ohřívárna jídla pro malé děti. Parkoviště pro desítky kočárků. Spousta lidí v téměř zázračné atmosféře soužití a kooperace a v relativním tichu.

foto: byli4.jpg

Také odborná část mé finské cesty byla nadmíru zajímavá. Mají tu třeba projekt online zdravotního cvičení pro osamělé seniory, kteří žijí sami (a často v odlehlých oblastech). Jiný projekt propojuje starší lidi s pejskaři a povzbuzuje společné venčení, při kterém vznikají nové vztahy a přátelství. Osvědčuje se společné bydlení studentů a seniorů, které je oboustranně výhodné. Řidiči dálkových autobusů tu např. rozvážejí speciální kufříky se sadou běžných digitálních nástrojů, aby si je senioři v odlehlých místech mohli otestovat, seznámit se s nimi a přestat se jich bát (přehrávače, sluchátka, chytré mobily a hodinky, elektronické čtečky, powerbanky aj.) Finsko není samozřejmě země bez problémů, ale zdálo se mi, že funguje nějak spontánněji, osobněji, více vztahově. Pokud jde o pokročilý věk, hledají Finové inovativní řešení, aby respektovali specifické potřeby starších lidí, ale zároveň aby jim usnadnili možnost pokračovat ve všem, co dělat chtějí, co si přejí. Před několika lety vznikl ve Finsku i úřad Ombudsmana pro seniory, respektovaná instituce, která skutečně s velkým nasazením hájí práva a potřeby seniorů. Byla radost vidět, jak ombudsmanka sama podporuje veškeré příležitosti k součinnosti a synergii, takže spolupráce různých aktérů "v zájmu věci" je tu jaksi samozřejmá a přirozená.

foto: byli5.jpg

Májový Tallinn byl pro mě také velký zážitek. V něčem podobný, v mnohém odlišný. Město s bohatou historií, se starobylým a krásně zachovaným centrem (občas si připadáte jako ve staré Praze), se zátěží sovětské tyranie, s naší společnou zkušeností postkomunistické země. Byly jsme s kolegyní hosty komunitního centra VENUE, které s Tallinnu vzniklo jako první instituce svého druhu v polovině 90. let. Je to neziskovka inspirovaná německým modelem, založená na svépomoci, dobrovolnictví a vzájemnosti lidí starších věkem. Krásná historická vila s ještě krásnější zahradou, trochu jako z pohádky, plná citlivé výzdoby, květin, dam i pánů pokročilého věku. Hodně se toho děje, senioři se obohacují navzájem, spolu vaří, obědvají, něco učí druhé, něco se učí od druhých, ale zároveň jako by se tu tak trochu zastavil čas. O digitalizaci a profesionalizaci se tu nemluví, platí se jen symbolicky (a pak se složitě řeší, jak to celé finančně zvládnout), ale dům je přesto plný života: senioři sem chodí zpívat, tančit, zahradničit, tkát, hrát šachy, povídat si, šít, plstit, aranžovat květiny, malovat obrazy, cvičit, učit se cizí jazyky… Jen jich ubývá, chuť dobrovolničit a něco dělat pro druhé je nižší než dřív, jsou tu cítit obavy, zda je koncept dlouhodobě udržitelný.

A Tallin samotný? Skvělé a klidné město k procházkám, dlouhé a světlé večery, hezké parky, mořské pobřeží, hradby, věž, kostely a vyhlídky. Unikátní obnovené industriální prostory, sloužící jako komunitní a kreativní centra, takž kontrast původní a moderní architektury je opravdu působivý. A na druhé straně pomyslné mince málo dětí, téměř žádní cizinci, hodně nacionálního důrazu, který může vést k nedostatečné otevřenosti vůči měnícímu se světu.

foto: byli6.jpg

Jedno společné „aha“ z obou zemí: dobře se dá žít i bez reklam, billboardů a bankomatů na každém rohu!

Na závěr jsem si pro vás schovala finské slovo, které jsem si po třech dnech usilovné snahy zapamatovala a udržela v hlavě, protože nás při všech návštěvách komunitních sociálních aktivit provázelo – česky jde o právo na sebeurčení (tedy právo žít život podle svých přání a představ): itsemääräämisoikeus.


Ruth Šormová

číslo 261, červen 2026
předchozí

Obsah

Nedělní kázání
Přímluvná modlitba
Zprávy a pozvánky ze seniorátu
Zprávy ze staršovstva
Společné bohoslužby – léto 2026
Booklub
Putování okolo … (10)
Byli jsme tam (10)
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2026
ročník 2025
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).