Sborový tábor v Chotěboři 2026

Sdílení na vlně Jonáše s bratrem Michalem. Děti středem pozornosti věkem zkušenějších i právě dorůstajících. Přívětivý čas pospolu prožívaný. Zatímco trvalý oheň plane a vítr si tu a tam kam chce vane, déšť je k nám velkoryse šetrný. Rozhovory, setkávání, poznávání i vzdělávání. Tvoření. Modlitby společné i jednotlivé, písně. Mocný Bůh Hospodin žehná.

Jiří Payne

Postřehy z táborové kuchyně

Práce v kuchyni je náročná a stresující práce. Zároveň je ale velmi odměňující, pokud vaše jídlo lidem chutná. Nikdy v životě bych v gastronomii pracovat nechtěl, ale vařit na větších akcích mě baví. A letošní sborový tábor byl přes některé vyčerpávající momenty vcelku příjemná dovolená.

Začněme ale hezky od začátku – u osudového momentu, kdy jsem se rozhodl, že letos nebude každý den maso. Chtěl jsem strávníky obohatit o nové chutě a vjemy, proto jsem jídelníček sestavil tak, že odhadem polovina jídel byla vegetariánská a polovina masová. Jak jsem zjistil později, tento můj záměr se s nekriticky pozitivním přijetím úplně nesetkal. Každopádně počítání surovin a vymýšlení svačin zabralo značné úsilí, které vyvrcholilo sobotním nákupem v Makru. Stopky říkaly, že jsme uvnitř prodejny strávili 2 hodiny a 40 minut. Však aby ne, když jsem mj. spočítal, že potřebujeme 104 litrů mléka (po první snídani se ukázalo, že asi nepotřebujeme 104 litrů mléka). Původní dva vozíky po této objemné nakládce již nestačily na zeleninu a ovoce, naštěstí jsme poblíž této sekce ukořistili nikým nehlídaný a zjevně opuštěný vozík menší. Tuto spanilou shopaholickou jízdu jsme ukončili skládáním zboží do Kubovy pracovní dodávky. Ta je mimochodem vynikající v tom, že zvenku vypadá její nákladový prostor rozměrně, ale uvnitř je ve něm místa, že by se za to styděl i Fiat Panda. Taková kouzelná kabelka Hermiony Grangerové, ale naopak. Celý nákupní zážitek pak bohužel poněkud pokazil fakt, že se Makro rozhodlo zpoplatnit parkování – první 3 hodiny jsou zdarma a poté je každá hodina za sto korun. Jak asi pochopíte, nákup na tři vozíky (které mají rozměr postele pro deváťáka) méně jak tři hodiny nezabere. Kuba se sice rozhodnými kroky vydal směrem k recepci, jelikož takovou urážku nehodlal strpět, ale korporát je horší než biblický faraon, a nejspíš ani deset ran by ho nepřinutilo ustoupit. O stovku lehčí jsme vyrazili směrem k Chotěboři.

Příjezd bohužel nebyl úplně nejklidnější, protože ani ne za hodinu měla být hotová večeře. Těstoviny s cuketou a rajčaty jsou ale jídlo jednoduché, takže vše nakonec dopadlo dobře. Kuchyně byla k mé radosti navíc pěkně uklizená, jen v lednici mi minulí kuchaři nechali pár drobností, asi pro radost. Větší starosti mi dělalo, že mou kuchyň bratři a sestry obdarovali vskutku velkým množstvím jablek, i když jsem si hojné zásoby přivezl z Makra. Nevadí, třeba se to sní.

Stejně jako minulý rok mi Jarmila na práci přidělila dvě skupiny – ranní a odpolední. Nenechte se zmást touto odbornou terminologií, odpolední služba začíná přípravou oběda a po večeři i uklízí celou kuchyň. Ale nemusí vstávat, takže stěžovat si nemůže. Zde bych chtěl poděkovat spoustě ochotných lidí, kteří se mě stále ptali, jestli není potřeba s něčím pomoci, a ani se pokradmu nešklebili, když jsem odpověděl, že vlastně ano. Myslím, že bez jejich schopných rukou by moje práce byla zřetelně víc vyčerpávající. Ale i přidělené služby se činily, ráno zvládly snídani bez mé asistence a večer kuchyň uklidily, jen se blýskala (často pod bedlivým Kubovým pohledem, který celý proces s oblibou zakončoval drhnutím podlahy). Důkazem budiž to, že se zpozdila jen dvě jídla, a to ani ne o víc jak patnáct minut.

Trochu mě mrzelo, když ke mně Jarmila nosila zkazky a klevety o tom, že některým lidem nevyhovuje moje polo vegetariánské menu. Myslím, že by bylo vhodné uznat, že některé detaily jídelníčku nebyly úplně promyšlené – někdy jsem měl vařit dvě jídla s rýží ten samý den (musel jsem tedy jedno z nich prohodit s jiným dnem), dva dny bylo vege a pak dva dny maso, přičemž masová jídla byla skoro stejná (segedín a potom vepřo knedlo zelo) a možná trochu moc uzenin. V tomto ohledu bych si chtěl dát příští rok větší pozor a lépe vyladit, jak jdou jídla po sobě a jestli je každý den dostatečně vyvážený příjem živin. Ale jinak si stojím za tím, že člověk, který již ani není ve vývinu, nepotřebuje konzumovat maso každý jeden den. To je pouze a jen otázka zvyku. Bílkoviny se dají získat i z jiných surovin a ve většině bezmasých jídel, které jsem vařil, nějak přítomné byly. Ale asi bude lepší na to příště strávníky upozornit s předstihem, možná s doporučením na krátkou aklimatizační dietu, které se mohou věnovat doma před odjezdem na tábor, aby byl šok co nejmenší.

Na závěr, abych zbytečně neplýtval další stránky, a tím papír, a tím naše lesy, napíšu, že práce šéfkuchaře se v určitém smyslu podobá zenovému mistru – musíte zachovat co největší klid. Jste trochu jako oko hurikánu, všude okolo je chaos a stres, ale nesmíte ztratit hlavu. Jednak proto, že se pak špatně pracuje a ještě hrozí, že se někomu něco stane, jednak proto, že kdyby se kuchař každý den stresoval kvůli každému jídlu, dostane jednou k Vánocům infarkt myokardu. Takový stres si můžou dovolit možná tak v nějaké michelinské restauraci, kde nad lidským zdravím stojí červená plaketa výrobce pneumatik, ale ne na rodinném táboře. Být v klidu se lehko řekne a pro začátečníka je to docela výzva, ale když už máte pár akcí za sebou, tak se nad problémy dokážete trochu povznést. Jsou přece horší věci než spálená večeře.

Samuel Svoboda

S Jonášem na Kubě v Chotěboři

Letošním táborem nás provázel biblický příběh Jonáše v podání Michala Kitty, faráře z Jindřichova Hradce. Děti nás udivily svými znalostmi tohoto příběhu, přesto si každý mohl odnesl nové poznatky či témata k dalšímu přemýšlení.

Mládež vymyslela etapovou hru s detektivní zápletkou. Nejsem si jistá, zda menší děti pochopily o co ve hře jde, ale účastnily se s radostí. (Mládež každý den zahrála scénku, ze které dětem vyplynul nějaký úkol).

Příběh se odehrává v době komunismu, kdy skupinka českých studentů nedostane od státu povolení studovat. Tato skupinka se pomocí kubánského profesora, který má vazby na Československo, dostane na univerzitu v Havaně.

Přijedou na univerzitu, kde jim profesor vysvětlí, jak vše funguje a pomáhá jim s jejich prací na univerzitě. Jednoho večera je však profesor zabit. Policie to vyšetří, uvalí vinu na jednoho z učitelů univerzity a případ uzavře. Studenti vědí, že tu něco nehraje, jelikož byli s obviněným profesorem v době vraždy, a tak to on nemohl být.

Rozhodnou se vyšetřování vzít do vlastních rukou a najít vraha. V rámci jeho hledání se o zavražděném profesorovi dozvídají zajímavé informace. Pomalu zjišťují, že byl zapojený do skupiny disidentů a dochází jim, že to mohl být důvod jeho vraždy. Navazují s disidenty kontakty.

Při pátrání po minulosti profesora a získávání informací od učitelů na škole se přichází na to, že vrahem je jeden z místních profesorů, který velmi podporuje režim. Zároveň se odhalí, že vrah nejenže zabil českého profesora, ale také dostal peníze od státu za zabití jednoho disidenta.

Studenti peníze najdou a darují je disidentům, kteří je využijí na boj proti komunistickému režimu. Profesor–vrah po svém odhalení odejde z univerzity.

(Text zaslala Štěpánka Orlická)

Žádné další násilnosti se nestaly. Na táboře vládla pohoda a spokojenost. K tomu jistě přispělo více skutečností – laskavé svolávání Elišky, dobrá, i když pro někoho nezvyklá, vegetariánská jídla (já osobně jsem moc ráda, když mohu ochutnat něco nového, a navíc to nemusím sama vařit), Filipův „věčný“ oheň – který v pondělí rozdělal a celý týden vydržel hořet a doutnat, pivní výčep Kuby s regionálním produktem, a především prima společenství při zpívání!

Tak zase za rok v Chotěboři nebo třeba jinde!

Jarmila Raisová