Nedělní kázání 4. 10. 2026 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Marek 2,18 – 22

Text: Izajáš 43,18 – 19

Sestry a bratři, co člověk jednou zvoral, to jde těžko vzít zpátky. Leccos lze jistě napravit, ale čas nevrátíte. S minulostí nic nenaděláte. Stala se a nejde odestát. Je už navždycky součástí našeho života. Minulá selhání ovlivňují naši přítomnost. Někdy přímo osudově. Jejich následkem se člověk dostal do situace, kterou nemůže jen tak změnit. Připravil se o možnost svobodného rozhodování. Je to opravdu zajetí. Minulost tíží jako ta příslovečná koule na noze. Brání svobodnému pohybu, strhává zpět.

Ale ještě těžší než vnější následky našich vin, asi je, že nás naše minulost konfrontuje s tím, jací jsme. Nastavuje nám zrcadlo. Ukazuje: tohohle všeho jsme tedy schopní. Nebo naopak – takhle jsme tedy neschopní, takhle dokážeme všechno pohnojit, takhle umíme zahodit nabízené šance, takhle nejsme s to dostát tomu, co by bylo třeba. To už není jen malování čerta na zeď, to je teď už naše zkušenost, zkušenost se sebou samými. Takoví jsme. Naše minulost nás diskvalifikuje pro naději, pro budoucnost. Každé zklamání ze sebe nás připravuje o možnost doufat, čekat od budoucnosti něco lepšího, bere nám sílu znovu vykročit, rozleptává kuráž. Stačí si vzpomenout a člověka všechny smělé vyhlídky rychle opustí. Známe se.

Možnost nechat svoji minulost za sebou je proto opravdu úžasná. Zpráva o tom, že zákon příčiny a následku není všechno, a tak je možné čekat něco docela nového, do čeho se chyby, slabosti a viny minulosti nepromítnou, je skutečně skvělá. A nic není křesťanství vlastnější a v bibli výraznější než právě tohle poselství.

„Věřte tomu, přichází něco docela nového, něco, co se z vaší minulosti odečíst prostě nedá. To je vaše naděje. To je vaše záchrana.“

Můj přítel, Štěpán Hájek, nazval sbírku svých biblických kázání „Příběhy nových počátku“ a já věřím, že to trefil. Bible není zákoník ani příručka dobrého chování. Bible především svědčí o Bohu, který svou věrností dává a tvoří novou šanci. Zve k tomu, aby se jí člověk chopil a raduje se z každého, kdo tu svobodu přijme.

Tak jako v přečteném textu z úst proroka, tak i z celého Písma, zní nejvýrazněji poselství svobody, které potvrzuje, že je možné začít úplně nanovo, že se díky Bohu nemusíme nechat uhranout vlastní minulostí, ale můžeme a máme s nadějí očekávat věci nové, vyhlížet je a být pro ně otevření. Bible je kniha vyvedení, kniha Exodu, nového stvoření, pro které má smysl, navzdory tomu, co bylo a je, žít.

Když si ale jednou ten dnešní text vybrali snoubenci pro svatební kázání, došlo mi, že se asi netýká jenom té zlé, zbabrané minulosti. Vždyť tady v Čechách se mnozí před svatbou loučí se svobodou a mají za sebou úžasný čas zamilovanosti. Ono to ani u Izajáše není tak jasné, jak se zdá. Prorok sice mluví k Izraeli, který se vlastní vinou dostal do zajetí a připravil se o vlast, o chrám i o svobodu, ale když si jeho slova přečtete v kralickém překladu, zjistíte, že má asi na mysli o něco starší minulost: „Nevzpomínejte na první věci, a na starodávní se neohlédejte.“ Tak to zní v kralickém překladu.

Ten, kdo se ocitl na dně, nezřídka vzpomíná právě na svou slavnou minulost. A ty vzpomínky na staré zlaté časy představují asi stejnou kouli na noze jako naše selhání, třebaže mohou člověku dělat dobře. Lpění na světlé minulosti diskvalifikuje pro nadějnou budoucnost stejně jako prožitá zklamání. To pak chceme a hledáme jenom to, co už tu bylo, a pro něco docela nového, co tu raší, nemáme oči. V lepším případě si toho nevšimneme, v horším se tomu rovnou bráníme. Chceme si jen zopakovat, co bylo krásné a silné. Jenomže dvakrát do téže řeky nevstoupíš. V touze po jistotě se budeš jenom marinovat ve vlastním nálevu a pro ten zázrak rašení budeš slepý.

Proto Bůh vybízí ústy proroka: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte.“ Buďte svobodní pro to nové, co už raší.

Jenomže, o jakou svobodu to vlastně jde? O svobodu zapomnění? Vybízí nás prorok k tomu, abychom, jak se dneska s oblibou říká, udělali tlustou čáru za minulostí?

Zní to tak. Ovšem jenom když ty dva verše vytrhnete ze souvislosti. O pár řádek dál Bůh sám Izraeli připomíná, jak jednal, a napomíná ho, aby si byl svých skutků vědom. A to právě proto, aby si nečekanost a darovanost toho nového začátku uvědomil, aby nepodlehl iluzi, že je to snad jen výsledek jeho kvalit.

Svoboda zapomnění je iluze. Ztráta paměti patří mezi to nejhorší, co může člověka potkat. Přijdeme-li o paměť, už to nejsme tak docela my. Bolestně to zažíváme při setkání s demencí. Ztráta paměti je ztráta kořenů, identity, vědomí sebe sama. Bez ní nám schází klíč k tomu, abychom pravdivě rozuměli přítomnosti. Třeba právě tomu, odkud se tu to nové vlastně bere.

Bůh nabízí víc než jen iluzorní svobodu zapomnění. Svobodný v biblickém smyslu je člověk, který je sám k sobě úplně pravdivý – a to znamená, že nezavírá oči ani před tím, co bylo. Nechce-li být člověk ustrašený chudák, který svůj život amputuje, musí si „přičítat“ i to, co má za sebou. Proto se mluví o „příčetném“ nebo naopak „nepříčetném“ jednání a stavu. Jen se svou minulostí jsme celí. Bůh nám nenabízí milosrdné klapky na oči, ale skutečnou svobodu a naději, která nezávisí na našich schopnostech zapomenout a říct si, co bylo bylo.

„Hle, činím něco docela nového a už to raší.“ To nové tvoří On, odpuštěním – láskou, která se nasazuje a namáhá, aby náš život neurčovalo jen to, co jsme si nadrobili, aby budoucnost nebyla jen důsledkem nebo opakováním minulosti.

V tom je ta svoboda, ke které jsme zváni. V Bohu Stvořiteli, který jedná sám a svrchovaně, který zůstává věrný, i když my ve své věrnosti pokulháváme, který zůstává činný, i když my se utíkáme do vzpomínek, který nás z lásky k nám jenom nekopíruje.

Důvěra nedoufá v nějaký psychologický fígl, v zázračné „delete“, které nám vyčistí hlavu a odřízne nás od minulosti, ale spoléhá na to, že na svou budoucnost nejsme sami. V tom je naděje něčeho docela nového. Proto se můžeme svobodně podívat na svoji minulost, aniž bychom se ocitli v jejích kleštích. Proto můžeme to, co raší, s radostí vítat, aniž bychom to samou snahou a spekulováním, jak to zabezpečit proti minulosti, nebo naopak narazit na její kopyto, udusili. Máme svobodu, abychom víc než pro svoje scénáře, měli oči otevřené pro toho, který povede cestu pouští; abychom se víc než na to, co chceme, soustředili na to, co k nám od něho přichází a k čemu nám to cestu otevírá; abychom ten rašící výhonek nechtěli jen přičinlivě zalévat, ale všimli si těch proudů, které nás mohou svlažit.

Tomu věřím, bratři a sestry, a chci se toho držet právě dneska, když se loučíme. Nemusím zapomenout na to, co jsme spolu prožili. Žádná tlustá čára. Ono to ani nejde. Vy jste se vryli do mě a já asi do vás. Jeden bez druhého bychom nebyli celí. Můžu si přiznat chyby, které jsem udělal a nemusí mě ochromit ani obava, že je třeba zopakuju. Můžu vděčně vzpomínat, a přitom si z těch vzpomínek neušít svěrací kazajku, nemusím si jimi uzavřít cestu k neznámé budoucnosti.

Doufám, že v mém příběhu i v příběhu vinohradského sboru raší díky Bohu něco docela nového. Nevím co, ale věřím, že díky Bohu nemusí být neznámá budoucnost strašák. Nejsme na ni sami. Nechtějme jenom kopírovat a udržovat to, co bylo. Buďme – vy s Lenkou a potom s Tomášem Junem a já v roli důchodce – otevření novým věcem, novým výzvám. Těšme se na boží výhonky, na nové víno. Nachystejme si nové měchy. Bůh nám je dává v předjímce ochutnat. Zve nás k hostině. A to nejlepší nás teprve čeká. Amen.