Vzpomeňme…

Plukovník Ing. Stanislav Rejthar, válečný pilot a hrdina, nositel několika vyznamenání, se ocitl v květnu 1943 v Praze a po nějakou dobu navštěvoval bohoslužby v našem kostele. Ve svých vzpomínkách uvádí, že nejprve bydlel s rodinou v Přemyslovské ulici 11, Praha XII., v říjnu 1953 byli nuceni se přestěhovat do Vršovic a odtud v roce 1966 na sídliště. Narodil se 28. října 1911 na Moravě a zemřel 20. listopadu 1977 v Praze. A tak je teď ta správná doba si ho na podnět Jaroslava Filipi připomenout.

O jeho křesťanství objevíme ve vzpomínkové knížce jen několik zmínek. První je hned počáteční vročení:

Umímť i snížen býti, umím také i hojnost míti, všudy a ve všech věcech pocvičen jsem, i nasycen býti i lačněti, totiž hojnost míti i nouzi trpěti. Všecko mohu v Kristu, kterýž mne posiluje.

Filipským 4, 12–13
(Bible Kralická)

Jeho vyprávění začíná: „Moje rodiště leží v blízkosti Kralic nad Oslavou, kde kdysi byla tajná bratrská tiskárna. Byla tam vytištěna i slavná česká bible, zvaná Kralická.“ (str. 10).

O příjezdu do Sovětského svazu v dubnu 1944 píše: „Přistáli jsme v Moskvě, sněžilo a mrzlo. My jsme přiletěli z krajů, kde bylo padesát stupňů tepla, tam bylo minus čtyřicet. Zraněnou nohu jsem obtočil leteckým kožíškem. Když mi celnice prohlížela kufr, vzala najednou do ruky bibli. „Čto eto značit,“ zeptala se přísně. „To je bible“, odvětil jsem klidně. „V Rossiji Boga nět!“ zamávala knihou. „Bůh je všude, i u vás v Rusku“, odpověděl jsme česky. Celnice kupodivu rozuměla, udiveně se zarazila, ale pokračovala v prohlídce. Bibli v češtině jsem si koupil v Londýně, byla vydána podle Kralické bible z roku 1613. Stále jsem ji vozil s sebou, měl jsem ji i za povstání na Slovensku, potom v horách a mám ji dosud.“ (str. 133).

O 50. letech v Praze s podtitulkem „Všední život v totalitě“ píše: „Státní bezpečnost mě měla stále pod svým dozorem. Bývali na mě někdy slušní, jindy hrubí. Někdy byly výslechy krátké, jindy dlouhé a vyčerpávající. Nikdy jsem nevěděl, co vlastně chtějí. Jednou estébaci triumfálně prohlásili, že vyhodí naše děti ze školy. Jindy zase provokovali: „Řekněte, kdo je vlastně vaším pánem?“ Musel jsme odvětit podle svého přesvědčení: „Můj pán je Ježíš Kristus.“ Úplně zkoprněli, vyvedl jsme je z míry. Mysleli si, že jsem se zbláznil.“ (str. 238).

Jen jednou se zmiňuje o našem sboru: „Ve vinohradském kostele jsem našel spoustu přátel. Jednou jsme se začátkem 50. let po bohoslužbách procházeli v Čechových sadech s Jurou Pavlincem a za námi se vlekl estébák.“ (str. 240).

O stěhování z Vinohrad píše: „Nastávaly další těžkosti. Náhle v říjnu 1953 jsme se všichni museli pod hrozbou exekuce vystěhovat během 14 dnů do náhradního bytu bez plynu do Vršovic. Děti musely změnit školu a ředitel se divil, proč tak najednou. Žena mu tenkrát stručně napsala v žádosti důvody a žádala pro děti o výuku evangelického náboženství.“ (str. 242).

S humorem vzpomíná na snahu STB získat jeho studující dceru pro spolupráci ještě v roce 1964, která na finanční nabídku odpověděla „že nic nepotřebuje, protože má stipendium, doma jí všechno dáme, a právě si v Tuzexu koupila extra silonky, protože jsem doma v jedné bibli našel založených pár dolarů.“ (str. 249).

Eliška Novotná

Zdroj: Stanislav Rejthar: Dobří vojáci padli… ze vzpomínek válečného pilota, VOLVOX GLOBATOR, 2022 (kráceno)