Poděkování 4. října 2026

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, milý Zdeňku, před osmi lety, když jsi sem nastupoval, stála na tomto místě sestra presbyterka Olga Navrátilová. Ve své uvítací řeči tehdy citovala čísi větu, která mi utkvěla v paměti – a možná si někdo vzpomene se mnou: „Dávej si pozor na máničky nad padesát.“

Dnes už můžeme s jistotou říct, že autor tohoto doporučení se přinejmenším v jednom konkrétním případě mýlil.

Dnes tu ale stojím z pověření staršovstva já a mám Ti něco říct.

Zdeňku, osm let Tvé služby uteklo neuvěřitelně rychle. Je na co vzpomínat a za co děkovat. Těžko vyjmenovat všechno, dovol mi tedy zmínit alespoň něco.

Vždycky jsem obdivoval Tvůj klid a rozvahu. Měl jsi mezi námi přirozenou autoritu, která nevycházela z funkce „pana faráře“, ale ze zkušenosti, moudrosti a schopnosti naslouchat.

Bylo to znát při poradách, diskusích i sborových shromážděních. Na staršovstvu jsem seděl vedle Tebe, takže jsem to měl z první ruky. Uměl jsi dát lidem prostor, vyslechnout různé, někdy opravdu velmi různé názory a s klidem vrátit věci tam, kam patřily. Bez zbytečných gest a potřeby za každou cenu vyhrát.

Kéž bych tohle jednou uměl taky.

Velmi důležitá byla Tvá pastorační služba, kterou lidé vyhledávali a vítali. Rozhovor s Tebou, návštěva nebo prostě jen Tvá přítomnost byly povzbuzením, posílením a tolik potřebnou útěchou.

Vedl jsi nás k ekumenické otevřenosti. Obdivovali jsme Tvou práci s dětmi a mládeží – vánoční hry, rodinné neděle, sborové tábory i výjezdy konfirmandů.

A pak přišla zvláštní doba covidu. Dodnes mám před očima, jak vedeš bohoslužby v prázdném kostele. Ty, varhanice, obvykle Esterka, a já, prostý nahrávač Tvého duchovního poselství.

Před Tebou prázdné lavice – a přesto jsi sloužil sboru, který tu byl, i když tu fyzicky být nemohl. Zavřené kostely, roušky, vůně dezinfekce, tíseň. Byla to těžká, ale také významná část naší společné cesty.

A nikdy ses nezdráhal přiložit ruku k dílu. Vytvářel jsi plakáty, vystavoval obrazy, obdivovali jsme Tvé grafiky, vytvořil jsi krásnou knihu pro děti a s ostatními stříhal břečťan na zahradě.

Když dnes děkujeme Tobě, musíme poděkovat také celé Tvé rodině. Nejen za podporu a trpělivost, ale především za to, že sama aktivně žila životem našeho sboru. Vzpomeňme třeba na období, kdy u nás našlo útočiště před válkou devět Ukrajinců – i s pejskem.

Proto se dnes neloučíme jen s naším farářem, ale s celou rodinou, která k nám patřila a bude nám chybět.

Zdeňku, Tvůj přínos našemu sboru byl veliký. Nasadil jsi laťku opravdu vysoko.

Teď odcházíš do důchodu. V plné síle! Což nám trochu komplikuje možnost dojemně hovořit o zaslouženém odpočinku.

Nedávno jsi z Řecka na Facebook napsal, že by se Ti moc líbilo mít kolem kostela pomerančovníky.

Odpověděl jsem Ti: „Pročs neřekl?“

Takže jednu věc jsme za těch osm let přece jen nestihli. Ale v úterý zasedá hospodářská komise, takže kdo ví…

Zdeňku, když se dnes ohlížíme za těmi osmi lety, myslím, že právě slova apoštola Pavla vystihují to podstatné: „Kdykoli si na vás vzpomenu, musím děkovat svému Bohu.“ (Fp 1,3)

Dnes děkujeme Tobě. A především děkujeme Pánu Bohu za to, že naše cesty na těch osm let spojil.

Tobě i celé Tvé rodině přejeme radost z toho, co přichází, dobré nové místo pro život a Boží požehnání na další cestě, v lásce a zdraví.

Děkujeme!

Michal Janeček, kurátor sboru