Zas na mě zapomněli...

Jako obvykle. Známe to všichni. Člověk by uvítal trošku uznání, které se nějak nekoná. Zapomněl šéf, když se mojí zásluhou odvrátil průšvih, zapomněl manžel, když bylo na místě pochválit několikahodinový kuchařský výtvor, snědený za pět minut. Zapomněla manželka, vždyť ta předsíň stejně měla být vymalovaná už dávno. Zapomněly děti, vždyť máma a táta jsou tu přece od toho, aby je opečovávali. Zapomněla vnoučata. Zapomněli kamarádi, je přece přirozené pomáhat si. Ani ve sboru se nikdo nepřetrhne s pochvalou, ať dělám, jak dělám. Každému to připadá normální.

Zase zapomínáme...

To taky známe. Přijímat od druhých jejich pozornosti je tak nějak samozřejmé. To se mu povedlo, myslíme si, ale už mu to zapomeneme říct. Nebo to umíme říkat, a přesto někoho hloupě opomeneme. Nebo mu to řekneme s nějakým ale. Nebo se bojíme, že zpychne. Nebo nás to prostě vůbec nenapadne.

Jen jeden nezapomíná...

Jediný pevný bod v moři člověčiny. Můžeme si být jisti, že jeho uznání se neřídí naším výkonem a že je trvalé. Zpečetěné krví. Je i tam, kde jiné není, jako lék pro ty, kdo jsou zapomínáni i sami zapomínají.

Jana Šarounová