Sborová diakonie aneb aktivity dlužníků

Z kázání Martina T. Zikmunda z 25.srpna 2000

jeruzalémský sbor, tedy první sbor křesťanské církve vůbec, byl složen z Židů pocházejících z různých jazykových a kulturních oblastí. Jeden národ, a přece různé jazyky a odlišné kultury. První sbor v historii církve tak ukazuje podstatu nové křesťanské pospolitosti: je to společenství, které má sice své řády a předpoklady, ale je zásadně otevřené všem. Církev je univerzální. I evangeličtí křesťané se přiznávají k nicejsko-cařihradskému vyznání, které o církvi říká, že je "jedna, svatá, všeobecná a apoštolská".

Jistě, jiné zabarvení má křesťanství ve střední a severní Evropě, a jiné třeba v Indii, na Filipínách, v Africe či v Latinské Americe. Kultura ovlivňuje i bohoslužbu. V Novém zákoně nenajdeme žádný jednoznačný model, jak má bohoslužba vypadat. Jsou zde jen obecné zásady, co k bohoslužbě patří, nikoli však konkrétní pokyny pro její ztvárnění. Proto již v prvním sboru v Jeruzalémě nastaly okolo bohoslužby rozpory. Byl to sbor živý a rostoucí, evangelizace byla na postupu. To však neznamená, že tento sbor byl rájem na zemi. I zde z doutnajícího napětí vyšlehl konflikt. Oč šlo?

Již Starý zákon přikazuje ohleduplnost vůči vdovám a sirotkům, nejslabším článkům pospolitosti. Také novozákonní církev si vzala tento důraz k srdci. Jistě ne všechny vdovy potřebovaly pomoc, některým pomohli příbuzní, jiné se o sebe postaraly samy, mnohé i velmi výrazně podporovaly evangelizační práci. Najednou si však členové sboru z řeckého (cizího) prostředí začali stěžovat, že se těm nejslabším mezi nimi nedostává takové péče jako nejslabším z hebrejského (domácího) prostředí. "Dvanáctka" apoštolů měla zřejmě plné ruce práce a na tuto věc trochu pozapomněla. Nespravedlnost ale nezlehčuje ani ji nepřechází mlčením. Rozhoduje se k zásadnímu kroku při výstavbě sboru. Vyčleňuje diakony, "Sedmičku" těch, kteří mají napříště za úkol sociální péči ve sboru. Podobnou "dělbu práce" začal aplikovat ve společenství Izraele na podnět svého tchána již Mojžíš. V Novém zákoně, zvláště v epištolách, se pak vícekrát píše o podobném principu. Bůh každého nějak obdaroval, dal mu nějaké charizma, dar, kterým může dále sloužit. Reformátor Calvin zřídil v ženevském sboru vedle pastorů a presbyterů, odpovědných za čisté učení, pastoraci a kázeň ve sboru, také diakony, kteří se zabývali hmotnou péčí. Obě tyto služby jsou důležité, nemohou je však obě zvládnout jedni a titíž lidé. Snaží-li se o to, jsou přetíženi, jiní naopak za svěřené dílo nenesou žádnou spoluodpovědnost. A sbor chřadne.

Církev jako taková není v prvé řadě dobročinnou organizací či sociálně-politickou avantgardou. Nepotřebuje společnosti dokazovat svou užitečnost tím, že provozuje charitu či diakonii. Je tvořena Slovem, je manifestací Slova, výsledkem jeho kázání. A Slovo není dílem člověka, je dílem Božím. Ježíšovým hlavním záměrem bylo hlásat království Boží. Jaksi bezděky, jako projevy a důsledky toho, co sám říkal, však konal znamení přicházejícího království. Církev má proto umět být pasivní, aby se pak stala aktivní.

Být pasivní znamená přijmout zvěstované Slovo, nechat si posloužit u stolu Páně při svátostech, setrvávat při společných modlitbách. Pokud však toto církev koná vskutku upřímně a s plným odevzdáním, pak uvidí, že je kolem hodně práce, kterou je třeba aktivně vykonat. Tu však bývá třeba věci reorganizovat. Nestačí jen nechat vše samovolně a chaoticky běžet, dokud ti nejhorlivější nepadnou vyčerpáním. Týmová diakonie, tedy služba potřebným ve sboru, potřebuje vymezení své práce i pověření.

V širším slova smyslu má ovšem konat milosrdenství každý křesťan. Tak nás to všechny učí Pán Ježíš v podobenství o posledním soudu. Od něj také víme, že ať konáme sebevětší dílo pomoci, před Pánem Bohem jsme vždy především dlužníci, příjemci jeho záchrany. To nám dává svobodu, abychom si ze své charity - ať už velké či malé - nedělali zásluhu a nezakládali si na ní. Takto svobodni od sebe samotných dokážeme i případné spory v našich sborech řešit pokojně a spravedlivě. Vždyť ten, který řídí i stmeluje křesťanskou církev, je Duch svatý. Ukazuje cestu i tam, kde rozdíly mentality, kultury, zbožnosti, odlišné zkušenosti a náhledy musejí zdánlivě končit v konfliktech a rozdělení. Principem církve přece nejsou naše koncepce, naše hluboké přesvědčení či zkušenost víry. Principem církve je Duch svatý, který z rozmanitosti zkušeností, zbožností, mentalit a kultur činí "jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev". O jeho pomoc a vedení smíme i my v našem sboru prosit.