Nedělní kávička?

Když jsem dříve slýchávala v různých sborech pozvání na nedělní posezení při kávě a čaji, dívala jsem se na to mírně nedůvěřivě. Není to trochu podivné, nenechat doznít nedělní bohoslužby a rozmělnit je při povídání u čaje a koláčků? Vinohradská posezení mě přesvědčila o tom, že to podivné není. Nehledě na to, že doznívání bohoslužeb se tak jako tak rozmělní třeba při přípravě nedělního oběda či sledováním televizní debaty politiků, má takové setkávání smysl. Když už člověk jednou sedí v teple u teplého nápoje, snadno si všimne, že někdo sedí sám a že by šlo s ním třeba zkusit promluvit. Má cenu zapřádat delší hovory, než by se hodilo ve studené chodbě před kostelními dveřmi. Má smysl hledat témata, o nichž se dá s bratrem či sestrou hovořit. Je to prostě místo pro vytváření a udržování lidských vztahů, které jsou důležité i pro společenství křesťanů.

Tu kávu však musí někdo uvařit a ty koláčky někdo upéct či koupit a přinést. Starají se o to sestry z křesťanské služby a několik dalších dobrovolnic i dobrovolníků. Poslední dobou se však při přípravě těchto posezení střídají stále tytéž sestry. Přijít do sboru již po půl deváté a odcházet mezi posledními je něco, co člověk lehce zvládne třeba jednou za měsíc nebo šest neděl, zvláště když to ví dostatečně dopředu. Pokud je to však povinnost spojená třeba s každou druhou nedělí, začíná být zátěží.

Je jasné, co bude následovat: výzva všem, kdo mají nedělní posezení rádi, aby se někdy nabídli ku pomoci a napsali své jméno na nástěnku v 1. patře. A ještě lépe, aby to dělali pravidelně. Začátečnicím či začátečníkům radím dohodnout si službu s někým, kdo již ví, co je třeba. Všechny potřebné informace ale mohou podat sestry z křesťanské služby, jmenovitě třeba Monika Chábová.

Jana Šarounová