Ježíšova moc nad běsy

kázání na 4. neděli postní 21. března 2004 u Martina ve zdi

Martin T. Zikmund

Text: Marek 5,1-20

Sestry a bratři,

evangelium podává poselství o Ježíšově moci nad zdémonizovaným pohanstvím. Přečtený oddíl poskytuje dost různých podnětů k samostatnému přemýšlení, leč to vše dává smysl jen ve vztahu k Ježíšovu panství. Ježíš je Pán, Kyrios. Nejen v židovském, ale i v pohanském prostředí zůstává svrchovanou autoritou a dárcem pokoje, řádu, zdraví, vnitřní integrity, pravé svobody a evangelizačního náboje.

Tím, co zde hned rozpoznáváme, je faktické zjištění, že neexistuje žádná duchovně neutrální oblast. Krajinu gerasenskou lze očima vyznavače pravého Boha pokládat za bohaprostou, je to místo nesrovnatelné i s Galileou, tím méně s Judskem. Všechno je v ní nečisté: hroby, vepři, duchové. A přece Ježíš nepřichází do místa duchovně neobydleného. Svádí zde duchovní potyčku s celou legií démonů. Těm démonům se zde líbí a nechtějí odsud. Sám posedlý prosí Ježíše, aby směli zůstat v této krajině. V té zemi chybí bohoslužba, a proto se tak daří těmto silám. V Písmu máme jasně vyjádřeno, že pokud z člověka vyjde zlý duch, a nebude nahrazen Duchem svatým, vrátí se ještě s větší mocí zpět. Démoni rádi obydlují místa, kde nevládne Pán Bůh.

Z toho je patrné, že naše země, zesvětštělé Česko, je obzvláště vhodným místem pro vpád celých legií běsů, duchovních sil, které člověku škodí a obírají ho o pravé lidství. Spoutávají člověka svou vábivostí, až on sám si není schopen pomoci. Zůstává vězněm sám v sobě a jeho osudem se stávají propasti lidského odcizení a zatuchlé hroby lidských iluzí. Nikdo není zcela prost duchovní dimenze, někteří hledají solidní zakotvení, jiní se však se zvědavou neodpovědností a lehkomyslností dostanou až za jakýsi pomyslný bludný kořen a pak se stávají zajatci, neboť uvízli v síti duchovního systému, který má člověka připravit o jeho duši. Takovou cestou směřují ti, kdo se bez hlubokého křesťanského zakořenění a bez vědomí jistých mezí, které jsou nám dány Božím zákonem, zabývají duchovní oblastí a vzývají či provokují síly, které pak nad nimi získávají moc. Víte dobře z návštěv různých knihkupectví, kolik učebnic magie, čarování a různých paranáboženských praktik se dnes objevuje na trhu. Statistická síla klasických křesťanských církví ustupuje, ale to neznamená, že klesá zájem o duchovní oblast. Opak je pravdou. Nevíra plodí pověru. V naší sekularizované zemi přibývá sekt a nových, byť pochybných duchovních směrů.

Z toho však nemusíme propadat zmatku. Z dříve lidového křesťanství sice zůstávají jen ostatky, ale ty jsou zárodkem naděje. Takovou zkušeností prošel i starozákonní Izrael. V Pláči Jeremjášově lid vyznává: “Veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli.” A potěšením truchlícího je Boží trůn, který není postaven lidskýma rukama. Bůh své dílo neopustil ani v našem národě. Najdeme zde bezpočet živých sborů, kde se zvěstuje evangelium a kde se pěstuje učednictví. Duch Pána Ježíše Krista působí mezi námi a činí nové věci. V Kristu je naše síla. Zaštítěni jeho jménem se nemusíme ničeho bát. A nejen že se nemusíme bát, ale můžeme také vystupovat v pokorné smělosti, v suverenitě víry. Neboť my víme, že Ten, komu jsme uvěřili, je mocnější než všechny běsové světa dohromady.

Nečistí duchové však nesouvisí jen se sektami a paranáboženskými skupinami. Ti působí i tam, kde se lidé naivně domnívají, že s duchovní oblastí nemají nic společného.

Neboť plodem jejich parazitování na lidské duši je zběsilost, zmatek, nesvoboda, smutek, frustrace. Spisovatel F. M. Dostojevský napsal román Běsy s mottem vzatým z našeho evangelijního příběhu. On pokládal za běsy mladou ruskou revoluční avantgardu, která byla napojena západnickým nihilismem, ateismem a dalšími “ismy” a jež podle autora jako stádo zdivočelých vepřů duchovně ruinovala Rusko. Ruský spisovatel se nejvíce obával právě nespoutané amorálnosti a z ateismu vyplývající neschopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem.

Člověk cítí v sobě vinu, ale proč se kát, proč nést kříž, když neuznávám kříž Kristův? Není-li Boha, je vše dovoleno.

Cikán se šel zpovídat; farář však obezřele začal s otázkou, zná-li boží přikázání. Na to cikán odpověděl: “No jó, pane farář, už jsem se je chtěl naučit, ale pak jsem slyšel lidi povídat, že prej budou zrušený.” Tím se dostáváme ke španělskému mysliteli Ortego y Gassetovi, který se zabýval právě duchovní prázdnotou novodobého člověka. Ten se chce ztotožnit podle autora ne s Božími přikázáními, ale s tím, co a jak dělají druzí. Ortega tvrdí, že v nové době lidé už mají dost poslouchání a poroučení. Nechtějí autoritu. Chtějí si užít svobody. Ale tato svoboda se brzy ocitne v prázdnotě a tento druh prázdnoty je horší než smrt. Koncem dvacátých let 20. století píše: “Už brzy uslyšíme po celé planetě úžasný křik, který se jako zavytí nesčetných psů zvedne až ke hvězdám a bude volat po něčem a po někom, kdo by poroučel a dal nějaký úkol nebo povinnost.” A my doplníme: nástup nacismu i nástup stalinismu vskutku brzy nato následoval.

Moderní člověk odmítá autoritu, odmítá kohokoli, kdo by měl určovat jeho život, kohokoli bez rozlišení. A tato nedostatečná rozlišovací schopnost se mu může stát osudnou. Neboť odmítá-li něco nad sebou, rozkazy, imperativy, neodmítá jen diktátory a všelijaké “ismy”, ale odmítá i nárok pravdy. A odmítá-li nárok pravdy, přestává rozlišovat mezi dobrem a zlem, což je nejlepší předpoklad pro řádění běsů. A nestane-li se takový člověk přímo zběsilým, evidentně duchovně nemocným, stane se otupeným a bude jako ti obyvatelé gerasenské krajiny, kteří prosili Ježíše, aby odešel, neboť jeho působení jim přineslo materiální újmu. Snad by se to dalo i sociologicky dokázat: tam, kde jsou lidé duchovně vykořenění, např. v českém pohraničí, tam se také nejvíc daří všelijakým extrémistům a demagogům.

Tam, kde člověk odmítá sloužit pravdě, stane se otrokem lži.

Ježíš má moc nad běsy, které člověku a společnosti škodí a ochromují ji. Proto je náš oddíl dobrou zprávou i pro nás dnes. Ve jménu Kristově je možné čelit všemu, co člověku nahání strach, co lidi obírá o jejich vnitřní svobodu, co jim bere pokoj a rozkližuje jejich duše i jejich vztahy. Ti, kteří si myslí, že mohou všechno, jsou jako ten posedlý: nic ho nezastavilo, všechna pouta zpřetrhal, ale jeho domovem byly hroby. Bez Krista bychom totiž všichni patřili hrobům. V Kristu je však nový život, nový řád, světlo, pokoj, vnitřní integrita, pravá důstojnost.

Démoni byli tak silní, že na ně nikdo neměl. Lidé si s tím člověkem nevěděli rady. Jeho sílu potvrzuje i Ježíšův zásah. Nestačilo říct: “Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!” Ježíš se musel nadvakrát utkat s protivníkem. Zeptal se ho tedy: “Jaké je tvé jméno?” Démoni mu to museli říct, neboť on měl nad nimi moc. A tu začnou smlouvat. Poprosí ten člověk, žadoní i démoni. Když už musíme pryč, pak do těch vepřů. Ježíš oběma žádostem vyhověl, protože věděl, jaké bude pokračování. Démoni vešli do vepřů a ti se hnali rovnou do moře. A tak démoni skočili tam, kam podle starých Izraelců patřili – do moře. To je rejdištěm temných sil.

Uzdravený se pak zcela změnil. Ještě jako posedlý řval na Ježíše leže na zemi, ať odejde pryč. Temné síly totiž rozpoznávají síly dobra a není jim v jejich přítomnosti dobře. Tam, kde se lidé modlí, kde jsou promodlené prostory, je to jako dezinfekce vůči těmto temným silám.

Ne že by zlo nemohlo působit, ale jméno Ježíšovo, je-li vzýváno v duchu a v pravdě, nedá dost prostoru jiným duchům. Proto nemocný tak úpěnlivě na Ježíše křičel, aby se vzdálil. Ale když pak byl uzdraven, když mu Ježíš pomohl, zase naopak jej prosí, aby mohl být s ním. Zcela odlišná prosba. Člověk neobrácený se od Boha vzdaluje, člověk obrácený zase netouží po ničem víc než po Boží přítomnosti. Ale ani tentokrát nebyla jeho prosba vyslyšena. Ježíš ví, že by tento pohan v Izraeli nenašel domov, že by nebyl přijat. A proto jej vyzývá, aby šel domů, mezi své blízké a přátele a tam aby zvěstoval, jak veliké věci mu učinil Pán.

Sestry a bratři, právě tento model evangelizace se zdá být vhodný pro české země, kde je role církví i instituční úloha náboženství mizivá. Sdílet se o svou osobní zkušenost s Pánem, to je autentické, opravdové a věrohodné. Zkušenost je něco, nad čím se člověk jinak zaměřený může alespoň zamyslet. Není to žádná indoktrinace. Řekni mi, co ti dává tvá nevěra, a já ti pak řeknu, co mi dává má víra. Anebo v běžném rozhovoru, když je na věc víry tázán, křesťan odpoví, jak mu víra v životě pomáhá. Lidé mají nedůvěru k naučeným odpovědím, ale vůči sdílení zkušenosti mohou být otevřenější, zvláště pokud jde o člověka, jehož znají a po jiných stránkách respektují. Ale ani to není zaručené. Vždyť ani Ježíšovy divy nemají v sobě nic donucujícího. Pohané Ježíše respektovali, ale prosili ho, aby odešel. Báli se dalších materiálních ztrát. A zřejmě se obávali i jeho autority, jíž nechtěli podléhat. Evangelizace je dlouhodobý duchovní zápas. Ježíš však neponechal krajinu bez svého vlivu. Poslal tam svého nově získaného učedníka. Věříme, že se tentýž muž stal po letnicích členem prvotní církve. Četná svědectví jednoho obráceného Ježíšova učedníka přinesou časem své plody. Boží království roste nenápadně, a přece roste.

Dnešní poselství je o tom, že křesťan se nemusí bát temných sil. A když ho sevře úzkost, může si spolu s Martinem Lutherem opakovat: “Jsem pokřtěn.” To znamená: ďábel na mne nemá nárok, nepatřím mu, náležím Kristu a ten je silnější. Vzývání Pána Ježíše ochrání člověka v mnohém od rozmanitých podivných duchovních scestí a nástrah. Víra nás naplňuje smyslem života i radostí z Krista a jeho vlády. Kristus je život náš. V jeho kříži a vzkříšení je základ naší naděje. Amen.