Střídání stráží

Při shromáždění 6. června 2004 bylo zvoleno nové staršovstvo a já bych na počátku jeho volebního období ráda využila stránek Hroznu k několika slovům. Především chci poděkovat odstupujícím presbyterům Janu Filipimu, Filipu Krupičkovi, Jiřímu Urbanovi i náhradníkům Mirce Holubové, Lence Payneové a Sašovi Drbalovi za jejich práci pro sbor, a bratru Aleši Laichterovi navíc za službu, kterou zde po léta vykonával jako kurátor. Jistě ho to stálo nemálo fyzických i duševních sil. Asi málokdo by ho dokázal napodobit v jeho nasazení pro sbor. Nechyběl takřka na žádném shromáždění a setkání, zachraňoval různé organizační nedostatky či opomenutí jiných, dělal i věci, o kterých nikdo nevěděl. Stát jako on věrně na svém místě a nečekat na ocenění druhých je umění, kterým každý nevládne.

Já jsem se nyní ocitla v jeho roli, která je pro mě zcela nová. Na místě, na němž po léta stávali mužové zvučných jmen, se jako žena jména nezvučného cítím stále poněkud nepatřičně. Může se stát, že působení mé i staršovstva nakonec leckoho zklame. Přesto věřím, že máme příležitost být u budování díla, které není vposledu dílem naším, ale dílem Toho, který rozhodně nezklame.

Budování tohoto díla však určitě nemá být něco jako představení divadla jednoho herce či skupinky herců. Čím více sleduji bratry a sestry ve sboru, tím více mě udivuje, jakou rozmanitost obdarování zde nacházím. Jsou zde lidé se smyslem pro věci praktické, lidé obdarovaní nevšední schopností rozumět dětem, lidé, kteří bez jakýchkoliv rozpisů navštěvují starší členy sboru, lidé, kteří neděli co neděli přivážejí svým vlastním autem někoho, kdo by sám přijít nemohl, lidé, jimž nesmírně leží na srdci pomoc všelijak potřebným, lidé obdarovaní organizačními schopnostmi, lidé, kteří dokážou naslouchat druhým a přinášet jim biblickou útěchu, lidé, kteří si vzali na starost nějakou třeba i drobnou službu a věrně ji vykonávají, a v neposlední řadě i nenápadní modlitebníci. Nemyslím si, že obdarování těchto členů sboru jsou vždy totožná s jejich přirozeným talentem či dovednostmi. Mohou, ale nemusí, protože vždy záleží na tom, jak otevřeme své nitro působení Ducha svatého a jaké věci si necháme od něj položit na srdce. Nikdo tam nemůže mít položeny všechny, protože takovou tíhu dokáže unést pouze Všemohoucí Bůh. Proto bychom se měli vzájemně povzbuzovat k tomu, abychom své dary hledali, nacházeli a také jimi sloužili, aby duchovní tělo (1 K 12) bylo úplné.

To jistě souvisí i s našimi vztahy. Jako jsme různí v obdarováních, jsme různí i ve svých povahách. Každý sám u sebe známe dobře své limity, slabosti i hříchy, s kterými bojujeme více či méně úspěšně. Při tom všem máme rádi alespoň sami sebe, a i kdybychom o tom snad někdy pochybovali, s jistotou a vždy nás má rád náš Pán. Naši bratři a sestry na tom jsou podobně. Proto je mějme rádi i s jejich limity a slabostmi, jakkoliv to může být někdy těžké. Dokonalá církev na tomto světě zkrátka neexistuje, bible však přesto na nás klade velké nároky, abychom se “snažili vynikat dobrým jednáním”. (Tt 3,8)

Jana Šarounová