Vykouknout ze dveří kostela

Rozhovor s Hankou Šilarovou o dobročinném adventním trhu

Kde se vůbec vzala myšlenka uspořádat v našem sboru takovou akci?

Vzniklo to přes příbuzenské vztahy napojené na soběslavský sbor, kde žije můj bratr. Jezdíme tam často a poměrně dost jsme k tomu sboru přilnuli. Líbí se nám, co tam dělají Rutka a Zdeněk Šormovi ve stacionáři Rolnička. Před dvěma lety poslali do všech pražských sborů ČCE nabídkový list výrobků z Rolničky s prosbou o objednávku. Když jsme se pak s Rutkou setkaly, říkala mi, že se z našeho sboru nikdo neozval a jestli se na to nechci zeptat. Mluvila jsem o tom myslím se sborovou sestrou a farářem a bylo mi řečeno, že není problém něco objednat, ale spíše jak to potom prodat. Říkala jsem si, že když jsem se do toho takto zapojila, mohla bych s tím zkusit nějak pomoci. Napadlo mě začít prodávat hned po kostele, říci ještě jiným charitativním organizacím, hned zpočátku jsme si vzpomněla na pěknou řádku těch, které je možno oslovit. Zároveň mi přišlo pěkné, že bych mohla říct také svým známým, kteří kolem kostela třeba jen tak chodí, aby nakoukli za jeho dveře...

Kolikrát se trh pořádal?

Letos potřetí. Již první rok jsme si s Monikou Chábovou řekly, že bychom jako sbor mohli také nějak přispět. Třeba něčím k snědku a nějakým pitím, protože když se při takové akci sejdou lidé, kteří spolu mluví, je vždycky milejší mít k tomu co zakousnout. Potom nás také napadlo, že by se lidé ze sboru mohli zapojit i výrobou nějakých drobných dárků, které by se také prodávaly, a výtěžek by se potom rozdal zúčastněným neziskovkám. Doteď ale nevím, jestli je tento způsob nejlepší.

Proč myslíš, že není?

Je asi těžké to nějak posuzovat. O někom člověk ví, že je skutečně potřebný, někdy se ale ohlásí i takoví, kteří možná i dost vydělávají, a my jim ještě něco přidáme. Celé to pak skončí, oni se kolikrát ani neozvou, a my vlastně nevíme, jestli to pro ně mělo nějaký význam. Přemýšlely jsme i o možnosti odevzdat peníze sboru nebo mateřskému centru, ale jsme my těmi nejpotřebnějšími? Ta částka není nijak velká, přesto je těžké o ní rozhodovat. Jsem v tomto ohledu otevřena návrhům či nápadům i od čtenářů Hroznu.

Kolik peněz vlastně letos vynesly výrobky členů sboru?

Letos poměrně dost, 7 900 Kč, má to vzestupnou tendenci. Také se zapojilo docela dost lidí, první rok jsem měla pocit, že na to lidé moc neslyší, dnes již vím, že to bylo tím, že se taková akce konala poprvé. Tentokrát jsem z toho měla velmi hezký dojem, zapojily se všechny generace, lidé už vědí, o co jde. S dobrým nápadem přišla také Miriam Zikmundová: k vyrábění jsme se sešly společně, jedly, pily, pracovaly, byly spolu. Takže v tom byl i ten dar společenství.

Jak vybíráte organizace, které budou na trhu své zboží prodávat?

Některé se hlásí samy. První rok jsme jich pár oslovili, některé v součinnosti s vršovickým sborem, např. Bratrskou školu. Dále tam byla pochopitelně Rolnička, Jeden svět, Dílna Eliáš (klienti JÚ), Ignis — ti se sami neúčastnili, pouze jsme jim prodávali věci. Letos jsem oslovila organizaci Adopce Afrika — znám trochu ty lidi a vím, že o peníze mají skutečně nouzi, všechny je investují do cest, na nichž sledují, zda jsou peníze vskutku využívány pro studium dětí, a sami jsou ochotni spát ve slumech kolem Nairobi. Domeček nás zase spojuje se sousedním husitským sborem a jejich farářem Danielem Majerem.

Jak je to náročné na organizování samotné akce a kolik lidí se na tom podílí? Mně se líbí, že to tak nějak pěkně funguje, takhle si představuji, že by to asi mělo vypadat — každý si najde své místo a cítí i nese za ně bez velkých řečí zodpovědnost…

Hodně se zapojila celá moje širší rodina. Na mně zůstává lidi obvolávat, zvát, sehnat prodávající i kupující. Letos mi moc pomohla sborová sestra Jarmila, velmi ochotná a trpělivá, ale jinak bych nerada jmenovala, protože bych asi na někoho zapomněla.

Jaký byl zájem nakupujících?

Samozřejmě přišlo hodně našich přátel i známých z jiných sborů, ale přichází čím dál víc lidí i mimo církev. Líbí se mi, že je to i trochu informativní, lidé se mohou dozvědět o činnosti jednotlivých organizací, vzít si letáčky, ale i společně pobýt, popovídat. Přijde mi důležité i to, když se lidé, kteří jen tak chodí po Korunní, osmělí a vstoupí dovnitř. Nemyslím si, že by hned další týden začali chodit na bohoslužby, ale trochu ztratí ostych.

Plánuješ pokračování?

Asi bych z toho teď těžko vystoupila, lidé se sami ozývají, jestli to bude, a když se to tak rozběhlo, byla by škoda přestat. Myslím zároveň, že pro živý sbor jsou takové aktivity důležité, a náš sbor za živý považuji. Takže dokud mi někdo neřekne: přestaň s tím, asi budu pokračovat.

Ptala se Jana Šarounová