Poděkování

Z proslovu bratra faráře Jaromíra Dusa při ekumenické bohoslužbě ve vojenském kostele Jana Nepomuckého na Hradčanech 6.12.2004. Duchovní služba Armády ČR tehdy byla přijata do společenství „Komunity kříže a hřebu.“

Vážení přítomní, vzácní hosté z domova i z ciziny, bratři a sestry, rád bych začal své poděkování tím, že přečtu jeden rozhovor z Bible. Odehrál se mezi písařem Bárukem a prorokem Jeremiášem a je zapsán ve 45. kapitole Jeremiášova proroctví: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele, o tobě Báruku. Řekl jsi: Běda mi, neboť Hospodin přidal k mé blest ještě starost. Do zemdlení vzdychám a odpočinutí nenalézám. Toto mu povíš: Toto praví Hospodin: Hle, bořím, co jsem vybudoval, vyvracím, co jsem zasadil, celou tuto zemi! A ty bys chtěl pro sebe usilovat o veliké věci? Neusiluj! Neboť hle, já uvedu zlo na všechno tvorstvo, je výrok Hospodinův, ale tobě dám jako kořist život na všech místech, kamkoli půjdeš.“

Mnohokrát jsem četl toto slovo jako slovo určené právě mně. Naznačím proč: Bylo mi téměř 30 let, když jsem se dostal na postgraduální studium do Westminsterské koleje v Cambridge, poprvé navštívil katedrálu v Coventry a účastnil se valného shromáždění Světové rady církví v Uppsale. Moje žena dokončila studium medicíny, narodila se nám dcera. Velké plány, velké věci téměř na dosah ruky!

Potom však, právě v den mých 30. narozenin, se násilím odvlečení představitelé mé země vrátili z Moskvy, oznámili kapitulaci a pak o něco později normalizaci... To byl konec všech mých velkých plánů! Bořím, co jsem vybudoval, vyvracím, co jsem zasadil, četl jsem. A ty bys chtěl pro sebe usilovat o veliké věci! Neusiluj! Dám ti však život, na všech místech, kamkoli půjdeš!

Mohu říci, že Pán Bůh svůj slib do písmene splnil. Jemu patří moje poděkování nejprve! Chránil život můj i mé rodiny, kamkoli mne odvedli. Nadto ještě způsobil, že jsem se i velkých věcí dočkal. Dokonce mi umožnil, abych na jedné velké věci, na vzniku duchovní služby v resortu obrany České republiky, měl svůj podíl. To byl pro mne veliký a vzácný dar. Díky němu jsem v posledních 9 letech prožil bezpočet zajímavých, příjemných a dobrých dnů. Jen těch cest doma i do ciziny, těch zajímavých setkání a rozhovorů, těch vzácných přátelství, která jsem směl navázat — s našimi kaplany, s představiteli církví v naší zemi, s představiteli duchovních služeb jinde! Nemohu v toto chvíli všem poděkoval jednotlivě, tak alespoň po skupinách.

 Začnu u vojenských kaplanů. To oni způsobili, že duchovní služba v České armádě má tak dobrou pověst! Děláte svou práci lépe, než jsem si kdy uměl představit, a i když je mezi námi rozdíl celé generace, vždycky jsem cítil, že jste mne přijali mezi sebe. Jsem vám za to upřímně vděčný!

Pokud jde o vzácné hosty z ciziny, jsou mezi námi představitelé duchovních služeb ze všech zemí, které s naší republikou sousedí, z Německa, Rakouska, Polska i Slovenska, ale také z Francie, z Holandska a z Belgie. Je to pro naši duchovní službu nesmírná čest, vážení bratři, že jste přijeli, i když dobře vím, jak je váš čas vzácný a váš program nabitý. Nechci však děkovat jenom za to, že jste zde. Vám a často i vašim předchůdcům jsem a budu vždy vděčný za vaše přátelství, za vaše rady i za vaše dary. Jen díky vám jsme mohli zajistit byty pro první kaplany, právě pro ty, kteří se v těchto dnech vrací do civilu, do svého nového sboru a do své nové farnosti. A jen s vaší pomocí můžeme také rychle budovat pastorační centrum v Lulči u Vyškova, o kterém jsem přesvědčen, že již brzy bude dobře sloužit mnoha českým vojákům.

Byli jste vůči nám vždy vzácně otevření a upřímní. Díky vám jsme často přesně věděli, čeho se musíme vyvarovat — a vy jste nás v tom podporovali. Děkujeme! 

Můj dík patří také vám, pane kardinále, i tobě, příteli a spolužáku Pavle Smetano. Bez vaší podpory a vaší důvěry k nám, k Tomášovi Holubovi a ke mně, především v době, kdy se duchovní služba v Armádě České republiky připravovala, aby k podpisu dohody mezi Českou biskupskou konferencí, Ekumenickou radou církví a Ministerstvem obrany nedošlo. Děkuji ale i všem dalším církevním představitelům, panu arcibiskupovi Graubnerovi, bratřím biskupům Cikrlemu a Volnému, bratřím patriarchům Špakovi a Schwarzovi, bratřím kazatelům Černému, Nowakovi a Šimkovi — za váš zájem o službu mezi vojáky, za pomoc při hledání a přemlouvání těch, kdo již v duchovní službě pracují nebo kdo v ní pracovat budou, a ovšem i za vaše modlitby. Díky vám!

Dnešní naše ekumenická bohoslužba je pro mne významná ještě ze dvou důvodů: duchovní služba AČR získává kříž z hřebů z Coventry a v těchto dnech končí povinnost mladých mužů v naší zemi prožít kus svého života na vojně.

Již jsem zmínil, že v katedrále v Coventry jsem byl poprvé v roce 1968. Znovu jsem se tam dostal po 34 letech. To jsem tam byl spolu s představiteli duchovních služeb všech evropských a severoamerických armád, tedy nejen s vysokými církevními hodnostáři, ale i s vojáky — s generály a admirály, z nichž mnozí byli a jsou mými přáteli. Slavnostní uniformy a velký, dřevěný, pozoruhodně vyřezávaný kříž, dar pana profesora Severy z Prahy, to se mi vybaví, když si na svou druhou návštěvu katedrály sv. Michala v Coventry vzpomenu.

Uniformy a kříž! Když se ukázalo, že mám ve své funkci v duchovní službě AČR zůstat o rok déle, než jsem původně předpokládal, usoudil jsem, že mně byl tento čas přidán, abych — snad trochu jako svůj odkaz — přenechal českým kaplanům vazbu na katedrálu v Coventry, po které jsem sám v jejich věku velice toužil. Jsem vděčný panu biskupovi Simonovi, paní Margaret Middleton i dalším přátelům v Coventry, že mně to umožnili, a jsem vděčný českým kaplanům, že to přijali.

I skutečnost, že odcházím z duchovní služby resortu obrany právě v době, kdy z vojny odcházejí domů i poslední vojáci základní služby, je pro mne — a jistě nejen pro mne — také důvodem k veliké vděčnosti. Moje vlastní dvouletá vojenská služba skončila právě před 40 lety. Přesto si na některá jména i události z té doby živě vzpomínám. 13 vojáků, se kterými jsem se na vojně nějak potkal, se domů nikdy nevrátilo. Tehdy když někdo přišel domů dřív, přišel obvykle s invalidním důchodem.

Další mé poděkování v rámci dnešní bohoslužby patří nyní hudebníkům, paní prof. Jarce Potměšilové, která hraje na varhany, panu prof. Vladanu Kočímu a jeho ženě Haničce, kteří hrají na violoncello. Paní profesorku znám od svých studentských let, s panem profesorem jsem se seznámil, až když jsem sledoval jeho soudní proces. Byl souzen a odsouzen, protože odmítal vojenskou přísahu. To bylo v roce 1987. Dostal tehdy 15 měsíců naostro. Domů se vrátil dříve, díky amnestii prezidenta republiky, neboť v únoru 1988 to bylo 40 let od Vítězného Února, jak se tehdy říkalo, a k takovému výročí amnestie automaticky patřila. Na podzim téhož roku byl ale zatčen znovu, nyní již jako recidivista, neboť svůj názor na vojenskou přísahu nezměnil. Jeho kariéru trestance ukončila teprve veliká změna v naší zemi — 17. listopad 1989.

Jsem moc rád a vděčný, že manželé Kočí jsou mezi námi, také proto, že mám důvod jejich příběh sobě i vám připomenout. Často nevděčně zapomínáme, z čeho nás Pán Bůh před 15 lety vysvobodil.

Poslední mé poděkování patří vám, kdo jste se k dnešní bohoslužbě dali pozvat, a všem, kdo se za naši duchovní službu modlí. O modlitby církví prosíme při každé bohoslužbě vyslání, sluší se, abychom nyní při bohoslužbě vděčnosti za vaše modlitby poděkovali. Když ale děkujeme, opět a zároveň hned znovu prosíme! Nepřestávejte se za nás modlit! Vaše modlitby nás drží. Díky vám! Amen