Táborové historie

úvodní úvaha

Sháním materiál o táborech pro Hrozen a říkám si, proč se vlastně pořádají. Vždyť co práce dá příprava, organizace a samotný provoz tábora, kolik je potřeba tolerance, snahy o domluvu pro překonání problémů, které vyplývají z různosti povah i věku. Těch myšlenek, nápadů, času pro jeden nebo dva týdny, které se nakonec třeba ani moc nevyvedou…

Jsou přece i jednodušší způsoby. Synodní rada nabízí pobyty pro děti i mládež, Chotěboř se zas dobře hodí pro rodiny. Sví ke svým, řeklo by se. A přesto stále, rok co rok, mnoho sborů včetně toho našeho pořádá společné prázdninové pobyty. Proč tolik lidí vkládá své úsilí do takového projektu, když je to věc tak namáhavá a výsledek nejistý?

A pak mi to došlo. Společné pobyty, společné úsilí, společná radost, společenství lidí a Boha. O to tady jde. O využití různosti k jednomu cíli, o propojení a prohloubení vztahů ve sboru. O vzájemnost. O společenství.

Blanka Uličná