Odešel nám hodný člověk

Vzpomínka na Jana Lányho

21. července jsme se ve strašnickém krematoriu rozloučili s panem Janem Lánym. Odešel z našeho středu tak tiše, jak mezi námi žil.

Jméno Jan nedostal od rodičů nahodile. Jeden z jeho pradědů, luterský kazatel Jan Lány, přišel v roce 1785 ze Slovenska, aby pomohl kázat slovo Boží v nově povolené církvi. Byl zvolen farářem v Ratiboři na Moravě, kde působil téměř čtyřicet let. Rodina Lányů dala Pánu církve řadu dobrých služebníků, farářů i laiků.

Jan byl od mládí nadán uměleckou tvořivostí, toužil ztvárnit prostor, zejména vytvářet busty lidí. S velkým zaujetím vystudoval sochařskou školu v Hořicích v Podkrkonoší. (Při pohřbu nás všechny dojalo, že se dostavil k rozloučení i syn profesora, který Jana v Hořicích učil a tak si jej oblíbil, že sledoval Janův život až do své smrti.) Ale Jan potřeboval ke své tvorbě plnou svobodu, kterou mu komunistický režim nedopřál. Jan Lány proto opustil ilegálně vlast a cestoval po různých zemích, navštívil i Ameriku, vydělával si jakoukoli prací, kterou našel. Starost o ovdovělou maminku ho přiměla, aby se vrátil. Byl zatčen, následovaly výslechy; jeho ztrápená mysl pomohla lékařům určit diagnózu, která jej zachránila od vězení. Přesto opouštěl často nejen Prahu, ale i republiku, ač mu to lékaři zakázali. Svoji potřebu svobody si nenechal nikým omezit.

Jan byl věrným církvi a svému Pánu; šel ve šlépějích svých předků. Našel svůj domov ve vinohradském evangelickém sboru. Byli jsme zvyklí na jeho pravidelnou účast v levé řadě kostelních lavic a u předního stolu ve sborovém sále při občerstvení a hovoru po bohoslužbách. S paní Kloboučkovou a její dcerou Věrou jej poutalo dlouholeté přátelství. Byl to nesmírně vlídný člověk, všichni jsme ho měli rádi. Doma měl svůj ateliér a nepřestal v něm tvořit. Svou láskou k lidem sloužil svému Pánu až do smrti.

Vojtěch Zikmund