Bludné jiskry Jaroslava Durycha

foto převzato z www.katolikrevue.cz

Jaroslav Durych se narodil roku 1886 v Hradci Králové a zemřel v roce 1962 v Praze. V šesti letech mu zemřela matka, v jedenácti letech otec. Jaroslav byl vychováván svými příbuznými, měnil místa pobytu, nikdy nepřirostl k určitému kraji jako ke svému domovu. Jako by touto vytržeností z náruče svých rodičů a domovského kusu země byla poznamenána Durychova spisovatelská a publicistická tvorba. Durych je znám jako spisovatel a redaktor, a přece jeho vlastním zaměstnáním byla medicína. Celý život pracoval jako vojenský lékař (Přerov, Podkarpatská Rus, Olomouc, Praha). Patřil do čapkovské generace, přijal 1. republiku za svou, a přece byl v něčem zcela zvláštní. Uvědoměle až halasně se hlásil ke katolicismu, zároveň však útočil proti všemu, co se s katolictvím neshodovalo: proti českému liberalismu a protestantismu (ateisticko-protestantské frontě), v nichž viděl jen spojité nádoby, a ovšem volal zvláště do vlastních řad: odmítal nejen austrokatolicismus (spjatost katolictví s Habsburky), ale zvlášť alergický byl na každý projev politického katolicismu (naprosto se rozcházel s klerikalismem). Zvláštní persona. Byl výbušný. Nedal si často práci, aby zkoumal motivy a intence svého protivníka. Stal se z něj polemik na slovo vzatý. Nejednou přestřelil, snad nejznámější je jeho zdrcující „podpásovka“ vůči Karlu Čapkovi v čase hroutící se republiky. To byla doba pro Durycha jako myslitele poněkud neslavná. Tehdy se Durych ve „španělské otázce“ postavil proti většině demokratické Evropy — tehdejší utrpení církve ve španělské válce mu bylo dostatečnou podporou jeho orientace. Španělsko vůbec hrálo v jeho světonázoru mimořádné místo. Stačí si všimnout názvů dvou jeho cestopisů, které se mi zatím – žel – nedostaly do rukou, abychom vyhodnotili jeho různorodý poměr k baroknímu Španělsku, zemi katolických mystiků, na jedné straně, a k reformačnímu Německu, zemi Lutherově, na druhé straně. První se jmenuje „Pouť do Španělska“, název druhého zní „Plížení Německem“.

Jeho nejznámější prvorepublikový román se jmenuje Bloudění. Je to historický román docela originálního spisovatelského stylu i úhlu pohledu na popisované události. Odehrává se v čase jen o trochu delším než jedno desetiletí po Bílé Hoře na různých územích Evropy i Latinské Ameriky. Začíná na Staroměstském náměstí při popravě 27 českých pánů a končí v Chebu, resp. na cestě z Plzně do Prahy po atentátu na Valdštejna. Hlavními postavami jsou dva muži, katolík Kajetán a kacíř (protestant) Jiří, a pak zvláště panna Anděla (španělská katolička). Tato Andělka pocházela z židovského prostředí Španělska, přijala katolickou víru za svou, doprovázela misionáře v Latinské Americe, nějaký čas žila s domorodými obyvateli, pak byla poslána do Říma, odkud se dostala jako služebná do Prahy následně po Bílé Hoře. Jejím duchovním domovem je však Montserrat, katalánský klášter, tj. místo její osobnostní formace, odtud přijímá od svého zpovědníka své poslání, zde má pocit nejpřímějšího styku se svou nebeskou Matkou. Ona sama však v Durychově koncepci reprezentuje mariánský motiv, jak ještě ozřejmím. Střídavě i společně se kolem její osoby sdružují oba zmínění muži. Kajetán se však později ožení s bývalou prostitutkou, kterou doslova vyrve z chřtánu smrti, po řádění vojska. Jiří se zdá být Andělkou přitahován, pořád se jako by krouživými pohyby k sobě přibližovali, ale zůstává věrný Valdštejnovi, a to do poslední hodiny — jako jeho tělesný strážce.

Sám utrpí při atentátu smrtelné zranění, ale ještě než zemře, stává se po katolickém obřadu Andělčiným mužem a dá v jejím těle počít dítěti. Ještě v Chebu umírá. Andělka se rozhoduje, kam jít teď, nakonec se rozhodne pro Prahu a pro tuto zemi. Tak podle Durycha po Bílé Hoře Panna Maria ne snad dobyla Čechy, ale svým utrpením a rozhodnutím je přijala za vlastní. „Nešťastná země, cizí země, moje požehnaná vlasti!“ — to jsou poslední slova knihy. Léčba kacířských Čech se tu děje španělskou mariánskou zbožností. Ale není to tak zcela jednostranné. Andělce se jednou dostane do ruky Komenského Labyrint světa a ona žasne nad čistou zbožností této knihy. Tak tento pobělohorský román nevyznívá zcela proti-protestantsky. Bylo řečeno, že Durychovo Bloudění je svým způsobem souvztažné ke Komenského Labyrintu. Motiv bloudění a nalézání je dominantní v obou dílech. A jde zde o víc než jen o typické barokní téma.

Durych napsal celou řadu knih, přesto Bloudění patří jistě mezi jeho stěžejní díla, jak po stránce umělecké, tak i myšlenkové. Napsal je v polovině 1. republiky (1929). Literární kritici se shodují, že mezi jeho největší díla poválečného období se řadí novela Boží duha (1955) a dlouhý román Služebníci neužiteční, publikovaný ve svém celku teprve nedávno.. Boží duha je kajícnický román — podobně jako Bloudění. Odehrává se na území Sudet po vyhnání Němců. Není to kniha politická. Žádné konkrétní politické souřadnice se zde neuvádí.

V této knize jde o setkání dvou osob: staršího muže, Čecha, kterého cosi pudí, aby vykonal kajícnou pouť do zpustošených a vylidněných Sudet, a Němky, ženy asi třicetileté, která zůstala v této oblasti a která byla hned po válce s celou skupinou německých žen přinucena k prostituci a jako jediná přežila. Je to spis velmi jemný, stylem poetický, myšlenkově až stydlivý, na rozdíl od Bloudění se v něm nevykresluje žádné pojetí dějin. Motiv smrti je zde přítomný stejně tak. Společně pohřbívají starou rakev, z níž už odkapává voda, rakev, kterou muž nalezl uloženou na chladné zemi nedalekého pustého kostelíka. Muž má sto chutí odtud odejít, nečekal takové vyústění své pouti, přece však i po rozhovoru se sousedy postupně poznává, že jeho úkolem je zůstat s touto ženou a vrátit ji životu a společnosti. A tak tento román končí stejným motivem jako Bloudění: spojením dvou odlišných osob, muže a ženy, nikoli španělské katoličky a českého kacíře, ale starého Čecha a ještě poměrně mladé, leč vnitřně již zvrásněné a zraněné ženy-Němky.

Příspěvek uzavřu známým citátem Jana Patočky z jeho doslovu k Durychově Boží duze: „Existuje jistá, člověku až příliš přirozená perspektiva, z níž zajisté není možné žádat smíření, žádná boží duha, a jež tedy znamená bez konce bídu, vyhnanství, ničení, bez konce pomstu. Člověk tráví život hledáním důvodu pro tento postoj a vždycky je nachází. Je ospravedlněn, nepociťuje ani lítost, ani hlas čehosi, co jsme zvyklí nazývat svědomím a kteréžto jméno kupodivu stále ještě známe, i když věc sama se zdá být už zcela zapomenuta. V takovém okamžiku nás snad může oslovit dílo básníka, muže, který se za nevinného nevydává, ani jím není, který je však hotov vzít svoji vinu na sebe a hlásit se k ní, za předpokladu, že jde o vinu, která nespočívá v ´zadlužení´ ´světským´ zájmům. Báseň takového básníka je nutně zároveň vznešená i drsná, ční do výše i odpuzuje — a obojí je stejně nutné.“ Tolik Patočka, tolik Durych.

Martin T. Zikmund